In memoriam primabaleríny Miry Figarové

In memoriam primabaleríny Miry Figarové

In memoriam primabaleríny Miry Figarové

Odešla 13. ledna letošního roku. Připomenutí je hodně opožděné, ale jak praví Luis Buňuel - naše paměť, paměť minulosti, je naše soudržnost, naše činnost i náš cit. Bez ní nejsme nic... Mira Figarová začínala svou uměleckou dráhu na počátku třicátých let dvacátého století. Narodila se 14. srpna 1917 v Brně-Králově Poli. Vztahy z dětství jsou prý sejfem, ze kterého celý život čerpáme dobré i zlé. Všechno prý lze najít v dětství. To její bylo laskavé. Projevovala již v dětském věku mimořádné pohybové nadání. „Je tak pohyblivá, v tělocviku úžasně šikovná“, říkala paní učitelka rodičům. V 10 letech začala navštěvovat školu rytmiky, následovala baletní škola Iva Váni Psoty. Měla sotva 13 let a tančila v divadle na Veveří, která Mistr s dětmi nastudoval, v různých drobných rolích, které jí svěřoval. Když v roce 1932 odjel Monte Carla ucházeje se o angažmá v proslulém Ballets Russes de Monte Carlo, požádal dopisem Jelizavetu Nikolskou, působící tehdy v pražském Národním divadle, aby se ujala jeho žačky. Stalo se. Ze své baletní školy si Nikolská vybrala ty nejlepší pro umělecký zájezd do Spojených států, mezi nimi i Miru Figarovou. V roce 1933 odjel taneční soubor Nikolské, nazvaný Československý balet, do zámoří, kde – mimo jiné – vystoupil úspěšně v Chicagu na světové výstavě Století pokroku. Po návratu se Mira Figarová zúčastnila konkurzu do baletního souboru Národního divadla: z šedesáti uchazeček byly přijaty  dvě: Naďa Hajdašová a Mira Figarová. V angažmá setrvala krátce – od února 1935 do konce sezony 1935-36. Tehdy se Mistr Psota vrátil do Brna. Vícekrát líčila následující scénu, a pokaždé takto: „Zaklepala jsem na dveře kanceláře zastupujícího ředitele Národního divadla, abych mu ohlásila své rozhodnutí. Díval se na mne zprvu nevěřícně a po chvíli pravil:  Slečno, z Národního divadla se neodchází. Ale pro mne nebyla jiná volba. Chtěla jsem pracovat s Mistrem Psotou.“ Mira Figarová spojila svůj umělecký život s brněnským baletem, jehož byla v letech 1936-1961 první sólistkou. Jako jevištní Psotova partnerka tančila stěžejní role ve všech baletech, které po svém prvním návratu ze zahraničí v roce 1936 na brněnském jevišti uvedl. Křehká postava klasicky vyvážených proporcí, muzikálnost a krásný jevištní zjev ji předurčily k interpretaci rolí v baletech Čajkovského, Stravinského, Martinů, Prokofjeva, Nedbala, Nováka, Martinů a dalších. Vynikla v roli Kolombíny v opeře-baletu Bohuslava Martinů  Divadlo za bránou, kde jejím partnerem byl sám Psota, tančila Odettu a Odilii, Signorinu Gioventu, Chorus v Prokofjevově Romeu a Julii (v původní premiéře 30.12. 1938), Panenku v Petruškovi, Svatu v Dvořákových Slovanských tancích, Ženu v Symfonii života (Čajkovskij: l. věta 7. symfonie), Dobrou vílu ve Spící krasavici, Svanildu v Coppélii aj. Repertoár primabaleríny zahrnoval širokou stupnici výrazových odstínů. Od virtuosní techniky náročných variací v Čajkovského Labutím jezeru, stylové čistoty v Sylfidách, démonické exprese v Rachmaninovově Paganinim, prostého půvabu ve Slovanských tancích, vznešenosti víly ve Spící krasavici, graciéznosti v Belle Épine  v Brittenově  Princi ze země pagod -   až k nadšení Terezy v Asafjevových  Plamenech Paříže. Vytvořila rovněž řadu choreografií, převážně v operách. V době druhé světové války, po násilném uzavření Zemského divadla v Brně v listopadu 1941, kdy gestapo zatklo ředitele divadla Václava Jiřikovského a uvěznilo ho v Kounicových kolejích, odkud byl odvlečen do koncentračního tábora Osvětim, kde na jaře příštího roku zahynul, se členové divadla rozešli do jiných, většinou německých divadel. Mira Figarová odešla do Olomouce, v jehož  německém divadle  zůstala do uzavření všech divadel v roce 1944. Marně po skončení 2. světové války v roce 1945 psali přátelé dlouhé listy Psotovi, který v roce 1941 podruhé opustil vlast – angažován do souboru Original Ballets Russes jako tanečník a maître de ballet – aby se do Československa nevracel. Varováním nevěřil a neuposlechl. Odřekl lákavé nabídky a rozhodl se opět pro angažmá v Brně. A tak v roce 1947 vzdor všem strázním, které mu ve vlasti bylo brzy zakoušet, navázal na své předchozí působení a brněnský balet se záhy dostal mezi nejlepší soubory v Československu.  Vrátila se i Mira Figarová. K její tvůrčí  činnosti patřila další, neméně významná práce pedagogická: zpočátku učila v Psotově baletní škole, od roku 1946 pak na tanečním oddělení brněnské Konzervatoře, které založila  na popud tehdejšího zástupce ředitele, Dr. Ludvíka Kundery. Sama na této škole působila tři desítky let a vychovala několik tanečních generací. Do vysokého věku se mohla těšit náklonnosti, lásce a úctě svých posluchaček, nazývajíc je láskyplně „milými žákyňkami“. S divadlem se rozloučila v roce 1961 postavou Fiety v Karajevově Cestě hromu. Z veřejných poct připomeneme jmenování Zasloužilou umělkyní (1961), Cenu Thálie (l997), Cenu města Brna (2001), čestné občanství města Brna (2003).  Od počátku sedmdesátých let pak zajížděla často za svým manželem Zdeňkem Kroupou do Lince v Rakousku, v jehož Zemském divadle byl český pěvec angažován. V tamějším divadle připravila několik úspěšných operních choreografií.  V roce 1991 se rozhodli s cestováním skončit, Zdeněk Kroupa se rozloučil – jsa penzionován – s divadlem, cest do Lince ubývalo, až ustaly docela. Paní profesorka až do vysokého věku navštěvovala premiéry brněnského baletu a těšila se z každého úspěchu ansámblu, který až do konce svého života považovala za svůj. Inteligentní, odvážná, jemná, ohleduplná, vnímala tanec jako svůj život.

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: