Mezi jednoznačně nejvýznamnější inscenace, ve kterých se objevila, patří světová premiéra Prokofjevova baletu Romeo a Julie v Psotově choreografii (30. prosince 1938). V ní Šlezingrová ztvárnila postavu panoše prince Parida a měla možnost tančit po boku osobností jako Mira Figarová, Jiří Nermut, Rudolf Karhánek nebo také vedle stejně staré Věry Vágnerové. Ještě po letech vzpomínala, jak obrovský dojem na ni novátorská Prokofjevova hudba udělala. Dále jmenujme její roli Jara ve Slovanských tancích (24. září 1938), což byla inscenace oceňovaná mimo jiné i Augustinem Bergerem, Psotovým učitelem, která v pomnichovském Československu získala takřka status národní manifestace.
Dále Šlezingrová vystupovala ve velmi osobité adaptaci Labutího jezera, kterou režíroval průkopník moderní divadelní režie Miloš Wasserbauer a dirigoval Rudolf Kvasnica; tradiční verze Petipy a Ivanova byla poupravena a Čajkovského partitura doplněna o jinou taneční hudbu. Čaroděj Rothbart byl zde nahrazen zlou královnou Ragunou a Šlezingrová tančila jednu ze stvůr její družiny. Psota se v roce 1941 vrátil do zahraničního angažmá souboru Original Ballet Russe a v témže roce bylo Zemské divadlo uzavřeno, proto řada členů baletu včetně Šlezingrové přešla do brněnského divadla německého; šéfovala zde rumunská choreografka Dia Luca, která dala Šlezingrové několik příležitostí tančit velké sólové role, například Coppélii. Do stejného angažmá přišla celá řada českých umělců, mimo jiné i svobodomyslný malíř Otmar Skopal, kterého zde Šlezingrová poznala, a nakrátko se stal jejím prvním manželem. Přestože tančila „pro Němce“, s odstupem tuto zkušenost hodnotila velmi kladně a považovala ji především díky zmíněné choreografce za umělecky velmi přínosnou. Od roku 1944 byli všichni totálně nasazeni a Šlezingrová do konce války pracovala v bučovické továrně na výrobu letadel, odkud jezdila domů pouze v neděli.
Po válce se přesunula do nového Slezského divadla v Opavě, kde spolu s Jiřím Němečkem (přicházejícím z Prahy) ve vedení vystřídala Josefa Škodu, dalšího Psotova žáka. Její kariéra se však opět propojila s Ivo Váňou Psotou, který se vrátil roku 1947 z USA do Brna, aby zúročil své zkušenosti a přispěl k inovativnímu rozvoji československého baletu. Proto se nejen ona, ale i Jiří Němeček s chotí Elvírou, již zmíněný Škoda, jenž mezitím působil v baletním souboru v Liberci, ale také třeba Mira Figarová, která se rozhodla odmítnout angažmá v pražském Národním divadle, vrací zpět do brněnského souboru spolupracovat s „Mistrem“ Psotou.
Po jeho příchodu se brněnský balet ocitl na špici: vyhrál první cenu v Divadelní žatvě 1949 za „vrcholnou technickou vyspělost“ v baletech Symfonie života a Ples kadetů a sama Šlezingrová zde obdržela I. cenu za roli schovanky právě v Plesu kadetů. Tanečnice v brněnském angažmá zůstala po celá padesátá léta a v tomto období byla významnou postavou souboru, přičemž Psota a poté jeho nástupci (Rudolf Karhánek, Jiří Nermut) ji v inscenacích neobsazovali do hlavních rolí, ale umožnili jí díky její precizní technice a charakterové živelnosti excelovat v obtížných a temperamentních variacích: např. jako pasáček v Labutím jezeře (1950/1951), sestra prince Désiré ve Spící krasavici (1951/1952) nebo jako dívka z Tobosa v Donu Quijotovi (1957/1958). Její poslední velkou rolí na brněnské scéně byla v roce 1962 Smeraldina v Burghauserově baletu Sluha dvou pánů.
