Jiřina Šlezingrová, tanečnice s unikátním briem, slaví sté narozeniny
Jiřina Šlezingrová se narodila 12. dubna 1925 jako „rusovlasé děvčátko“ Antonii (rozené Machálkové) a Otakaru Šlezingrovi. Vzhledem k tomu, že otec pocházel z rodiny hostinských, jeho čtyři děti hrály k pobavení hostů na klavír a zpívaly. V pěti letech se hudebně mimořádně nadaná Jiřina stala žákyní Psotovy baletní školy inspirované ruskou metodou charakteristickou důrazem na kulturu paží. Ivo Váňa Psota, kterého Šlezingrová nenazývala jinak než „Mistr“, byl tehdejším šéfem brněnského baletního (později operetního) souboru a záhy u ní rozpoznal velký talent. Díky tomu již od útlého věku účinkovala v rozmanitých divadelních produkcích od baletu přes operetu až po operu. V brněnském divadle ještě jako elévka dostala angažmá, a stala se tak ve svých čtrnácti letech sólistkou. S Brnem a osobností Psoty, jenž byl jejím mentorem zásadně formujícím její umělecký styl, Šlezingrová spojila důležitou část své mimořádně dlouhé taneční kariéry.
Jiřina Šlezingrová v roli Marie v baletu Bachčisarajská fontána (1972). Fotografie se týká baletčina působení v Olomouci (1962-1977). Zdroj: osobní archiv.
Mezi jednoznačně nejvýznamnější inscenace, ve kterých se objevila, patří světová premiéra Prokofjevova baletu Romeo a Julie v Psotově choreografii (30. prosince 1938). V ní Šlezingrová ztvárnila postavu panoše prince Parida a měla možnost tančit po boku osobností jako Mira Figarová, Jiří Nermut, Rudolf Karhánek nebo také vedle stejně staré Věry Vágnerové. Ještě po letech vzpomínala, jak obrovský dojem na ni novátorská Prokofjevova hudba udělala. Dále jmenujme její roli Jara ve Slovanských tancích (24. září 1938), což byla inscenace oceňovaná mimo jiné i Augustinem Bergerem, Psotovým učitelem, která v pomnichovském Československu získala takřka status národní manifestace.
Dále Šlezingrová vystupovala ve velmi osobité adaptaci Labutího jezera, kterou režíroval průkopník moderní divadelní režie Miloš Wasserbauer a dirigoval Rudolf Kvasnica; tradiční verze Petipy a Ivanova byla poupravena a Čajkovského partitura doplněna o jinou taneční hudbu. Čaroděj Rothbart byl zde nahrazen zlou královnou Ragunou a Šlezingrová tančila jednu ze stvůr její družiny. Psota se v roce 1941 vrátil do zahraničního angažmá souboru Original Ballet Russe a v témže roce bylo Zemské divadlo uzavřeno, proto řada členů baletu včetně Šlezingrové přešla do brněnského divadla německého; šéfovala zde rumunská choreografka Dia Luca, která dala Šlezingrové několik příležitostí tančit velké sólové role, například Coppélii. Do stejného angažmá přišla celá řada českých umělců, mimo jiné i svobodomyslný malíř Otmar Skopal, kterého zde Šlezingrová poznala, a nakrátko se stal jejím prvním manželem. Přestože tančila „pro Němce“, s odstupem tuto zkušenost hodnotila velmi kladně a považovala ji především díky zmíněné choreografce za umělecky velmi přínosnou. Od roku 1944 byli všichni totálně nasazeni a Šlezingrová do konce války pracovala v bučovické továrně na výrobu letadel, odkud jezdila domů pouze v neděli.
Po válce se přesunula do nového Slezského divadla v Opavě, kde spolu s Jiřím Němečkem (přicházejícím z Prahy) ve vedení vystřídala Josefa Škodu, dalšího Psotova žáka. Její kariéra se však opět propojila s Ivo Váňou Psotou, který se vrátil roku 1947 z USA do Brna, aby zúročil své zkušenosti a přispěl k inovativnímu rozvoji československého baletu. Proto se nejen ona, ale i Jiří Němeček s chotí Elvírou, již zmíněný Škoda, jenž mezitím působil v baletním souboru v Liberci, ale také třeba Mira Figarová, která se rozhodla odmítnout angažmá v pražském Národním divadle, vrací zpět do brněnského souboru spolupracovat s „Mistrem“ Psotou.
Po jeho příchodu se brněnský balet ocitl na špici: vyhrál první cenu v Divadelní žatvě 1949 za „vrcholnou technickou vyspělost“ v baletech Symfonie života a Ples kadetů a sama Šlezingrová zde obdržela I. cenu za roli schovanky právě v Plesu kadetů. Tanečnice v brněnském angažmá zůstala po celá padesátá léta a v tomto období byla významnou postavou souboru, přičemž Psota a poté jeho nástupci (Rudolf Karhánek, Jiří Nermut) ji v inscenacích neobsazovali do hlavních rolí, ale umožnili jí díky její precizní technice a charakterové živelnosti excelovat v obtížných a temperamentních variacích: např. jako pasáček v Labutím jezeře (1950/1951), sestra prince Désiré ve Spící krasavici (1951/1952) nebo jako dívka z Tobosa v Donu Quijotovi (1957/1958). Její poslední velkou rolí na brněnské scéně byla v roce 1962 Smeraldina v Burghauserově baletu Sluha dvou pánů.
Jedním z výrazných rysů umělecké osobnosti Jiřiny Šlezingrové byla (a stále je) její nevyčerpatelná vitalita a energie. I ve věku, kdy by mnohé tanečnice již ukončily svou kariéru, přijala v roce 1961 nabídku k hostování v Divadle Oldřicha Stibora v Olomouci, kde ztvárnila hlavní roli Sjumbiky v baletu Šurale už „jako baletka na odchodu“, jak sama vzpomínala. Vystoupení mělo nebývalý kritický ohlas a zejména její brilantní technika výrazně přispěla ke zvýšení umělecké úrovně celé inscenace – a ta odstartovala patnáctileté období jejího působení v souboru, v němž se stala klíčovou tvůrčí osobností. V olomouckém ansámblu pokračovala ve své baletní kariéře jako sólistka, a kromě toho zde zahájila svoji novou životní cestu po boku šéfa souboru Josefa Škody.
Na roli Sjumbiky, dívky-ptáka, v baletu, který svým dějem připomínal schéma Labutího jezera, vzpomínala Šlezingrová jako na jednu ze svých vůbec nejnáročnějších, neboť vyžadovala její téměř nepřetržitou celovečerní jevištní akci. Z klasických inscenací se v Olomouci výborně uplatnila např. v roli Popelky (1963), Mášenky v Louskáčkovi nebo Svanildy v Coppélii – olomoucký tisk ji v této inscenaci ocenil jako „tanečnici s unikátním briem“.
Role, které jí Škoda tvořil „na tělo“, vycházely z klasické špičkové techniky se zvláštním důrazem na dramatickou akci: např. slepá dívka Mary v baletu Pigment (1962) nebo Mefistofela v baletu Doktor Faust (1968), Marie v Bachčisarajské fontáně (1970) či Kateřina v Kamenném kvítku (1973). V progresivním baletu Touha (1963), který pojednával o „objevování nových světů“ a odehrával se ve vesmíru, vystupovala Šlezingrová po boku tanečníka a později choreografa Juraje Gogy; choreografie zde byla výrazně obohacena o akrobatické prvky, které měly vyjadřovat pohyb v beztížném stavu. Ač může věnování první kosmonautce Valentině Těreškovové budit dojem politické angažovanosti, dle slov pamětnice to bylo zcela „výjimečné dílo prosté jakéhokoli politizování“. Šlezingrová vynikala širokým repertoárem a v inscenacích často ztvárňovala více rolí: zmiňme balet Král Ječmínek (1975), v němž tančila energického královského šaška, jehož part byl plný akrobatických prvků, zatímco ve druhém dějství se představila jako něžná Hanka v půvabné folklorní choreografii.
V jedné z posledních inscenací, které na olomouckém jevišti zpracovala, se dokonce setkala se svým synem, jenž byl v té době v brněnském angažmá. „Z baletních interpretů nutno jmenovat zasloužilou umělkyni Jiřinu Šlezingrovou v roli Květinářky a hostujícího Otmara Skopala, který ztvárnil pantomimicko-taneční roli Jana Kašpara Deburaua,“ psal olomoucký tisk. Šlo o Pierota (1976), v němž Josef Škoda bezezbytku dosáhl své vize baletu jako hudebně-dramatického útvaru, kde všechny složky spolu úzce kooperují: výtvarná, hudební i choreografická. Šlezingrová vzpomínala, že o toto dílo měla velký zájem evropská divadla, bohužel právě probíhající normalizace jakékoli snahy o zahraniční kontakt znemožnila. Následující sezóna byla v Divadle Oldřicha Stibora pro oba poslední: Josef Škoda završil sedmnáctileté šéfování souboru, který se pod jeho vedením proměnil ve svébytné nezávislé těleso, a Šlezingrová ukončila po bezmála čtyřech dekádách svou kariéru baleríny.
Po odchodu do důchodu se věnovala zejména pedagogické činnosti a ještě řadu let trénovala tanečníky a krasobruslaře. Dá se říci, že Jiřina Šlezingrová celý svůj život, umělecký i osobní, zasvětila tanci a divadlu: vystupovala v inscenacích klasických i avantgardních, ať už jako sólistka, nebo ve vedlejších rolích, vždy však s neutuchajícím elánem a nadšením přijímat nové umělecké výzvy. V roce 1969 obdržela titul zasloužilá umělkyně a v roce 2007 Cenu Thálie za celoživotní mistrovství. Svou všestranností, šarmem i neobyčejně dlouhou kariérou, která v mnoha ohledech může evokovat slavnou Maju Pliseckou (narozenou ve stejném roce), i nadále zůstává velkou inspirací pro tanečníky a obdivovatele baletního umění.
Použitá literatura a prameny:
Soukromý archiv paní Jiřiny Šlezingrové-Škodové
Dokument Mistr (2011)
DUFKOVÁ, Eugenie. Ivo Váňa Psota. Brno: nakladatelství Ryšavý, 1997.
HASÍKOVÁ, Miriam. Baletní soubor olomouckého divadla. Bakalářská práce UP Olomouc, 2011.
HASÍKOVÁ, Miriam. „Ten, který chodil nevyšlapanými cestami…“ Život tanečníka a choreografa Josefa Škody. In: PETRÁŠ, Jiří; RAUCHOVÁ, Jitka; JIROUŠEK, Bohumil; KÁBOVÁ, Hana (edd.). Excentrici, ironici, outsideři ve středoevropské moderní kultuře. Jihočeský sborník historický, supplementum č. 10. České Budějovice: Jihočeské muzeum, 2019, s. 184–200.
ONDREJKOVÁ, Alice; HASÍKOVÁ, Miriam. Kalendárium a vybrané kapitoly z dějin olomouckého baletu (1920–2016). Olomouc: Palacký University, 2016.
