Maryna Úlehlová-Hradilová – „Novodobářka“ v lidovém tanci

Svatba Vladimíra a Maryny Úlehlový.

Původně absolventka obchodní školy v Praze studovala ve třicátých letech v taneční škole Elisabeth Duncanové a byla také žačkou Jarmily Jeřábkové. V téže době vedla vlastní školu rytmiky v Hradci Králové (1933–1945), kde její hodiny navštěvovala např. Dana Ždímalová (1928), později tanečnice a metodička lidového tance. Po válce vyučovala na Hudební škole J. Kvapila a v roce 1946 se stala jednou z prvních pedagožek brněnské taneční konzervatoře, kde vyučovala lidový a novodobý tanec do roku 1961. Společně s Rozálií Chládkovou a Toninou Pavlovskou-Klimeskovou byly v té době v Brně jedinými tanečnicemi, které nepřijaly pohybovou školu pražských tanečních pedagožek a dál se rozvíjely po své vlastní linii.

Znovuobjevená kyjovská skočná

Ve třicátých letech se Maryna seznámila se svým budoucím manželem Vladimírem Úlehlou (1888–1947), významným českým biologem, rostlinným fyziologem, hudebním folkloristou a vysokoškolským pedagogem. Jejich velkým společným zájmem byla tradiční lidová kultura. V rámci společných sběratelských aktivit na jihovýchodní Moravě se Maryna zaměřovala především na sběr lidových písní a tanců. Její zásluhou se po letech zapomnění vrátil do života např. lidový tanec kyjovská skočná. Jeden z členů Slováckého krúžku, kde Maryna Úlehlová tanec vyučovala, později vzpomínal: „Tak se učily v krúžku všechny tance, jen kyjovská skočná se neobjevila. Žila jen v obcích severně od Kyjova v paměti některých starších občanů. […] Když byly zavřeny vysoké školy, tak manželé Úlehlovi navštěvovali Kyjovsko a pátrali po starých písních a tancích. A tak se stalo, že v r. 1942 přednesl prof. Úlehla v krúžku popis ‚skočné‘ a že jeho manželka může s některým chápavým tanečníkem tanec předvést. Tak se v brněnském krúžku začala nacvičovat také kyjovská skočná.“

Příležitost k veřejnému předvedení tance se naskytla v rámci Slováckého večera, který manželé Úlehlovi uspořádali v Hradci Králové v roce 1943. A tak nikoli na Slovácku, ale v Hradci Králové poprvé tanečníci ze Slováckého krúžku společně s tanečnicemi z rytmické školy M. Úlehlové-Hradilové představili znovuobjevenou kyjovskou skočnou.  

Nové cesty lidového tance

Na první pohled ojedinělá situace, kdy společně vystupovali tanečníci lidového tance společně s tanečnicemi novodobého směru, měla o několik let později zásadní vliv na celou oblast scénického zpracování lidového tance u nás. Když na konci čtyřicátých let začaly vznikat první soubory písní a tanců, byly to právě „novodobářky“, které přinášely vznikajícímu folklornímu hnutí významné impulsy. Připomeňme například členky tanečního studia J. Jeřábkové, které se staly zakládajícími osobnostmi pražského Vycpálkova souboru nebo taneční skupinu Z. Kyselé, z níž v Ostravě vznikl folklorní soubor Hlubina. Oba soubory se dodnes řadí k nejvýraznějším folklorním kolektivům.  

Společným dílem manželů Úlehlových bylo založení Moravského tanečního a pěveckého sboru. V roce 1946 se jednalo o jeden z prvních amatérských kolektivů, který se zaměřoval na problematiku scénického zpracování hudebního a tanečního folkloru. Vize manželů směřující k vytvoření profesionálního souboru se nakonec neuskutečnila. Nicméně také v tomto případě předběhli dobu, když pochopili, že propojení znalostí dlouhodobého studia tradiční lidové kultury a pohybových principů českého novodobého tance ukazuje směr k osobitému tanečnímu vyjádření, které je vysoce poučené, umělecky ukotvené a v jiných podmínkách neopakovatelné.

Po druhé světové válce se Maryna Úlehlová stala členkou moravsko-slezského Svazu Tanec – Rytmika – Gymnastika a společně s dalšími významnými osobnostmi tehdejšího československého tanečního a kulturního světa byla členkou výboru vznikajícího Československého státního souboru písní a tanců.

Pro úplnost je třeba doplnit, že její choreografická práce se nepojila pouze s Moravským tanečním a pěveckým sborem, četná byla také její spolupráce s jinými tanečními kolektivy. Mezi nejznámější choreografie patří především Slovanské tance, dále pak Slovácká suita, Moravské a Lašské tance, Radúz a Mahulena. Po smrti svého muže vedla sbor nadále sama, věnovala se vedení kurzů lidových tanců a lektorské práci. O jejím pojetí lidového tance je možné se dočíst ve studii Náš lidový tanec, který vyšel v časopise Blok (1945–1946), spolupodílela se také na novém vydání Janáčkových Národních tanců na Moravě (1953, 1977) a připravila k tisku monografii svého muže Živá píseň.

Věřím, že již brzy se objeví příležitost zpracovat život a dílo této moravské tanečnice a choreografky a s ní další část historie tanečního žánru, ve kterém se odráží naše tradice společně s historickou zkušeností.

Prameny:

Krejčí, Oldřich. Vzpomínka na obnovení kyjovské skočné. Krúžkozor, 2009, č. 3, s. 6–7.

Pavlicová, Martina – Uhlíková, Lucie. Od folkloru k folklorismu. Slovník folklorního hnutí na Moravě a ve Slezsku. Strážnice, 1997.