Nejkrásnější valčík Borise Bregvadzeho

Nejkrásnější valčík Borise Bregvadzeho

Nejkrásnější valčík Borise Bregvadzeho

Koncem března se  světem rozletěla zpráva: ve věku 86 let zemřel v Sankt Petěrburku Boris Bregvadze. To jméno znají všichni, kteří něco tuší o baletu. Sólista baletu Mariinského divadla a poté profesor Akademie ruského baletu Agrippiny Vaganovové, děkan katedry choreografie Státní univerzity kultury a umění v Sankt Petěrburku, působil také u nás, a to více než třicet let. V posledním desetiletí oficiální kontakty ustaly. Boris Bregvadze přestal jezdit do Prahy, za to za ním do Sankt Petěrburku cestovali baletní umělci z celého světa, aby se zdokonalili v umění klasického baletu. Za roční stáž u Bregvadzeho na Akademii ruského baletu Agrippiny Vaganové platili zahraniční studenti dvacet tisíc Eur.
V encyklopedii Peterburgskyj balet 1903 – 2003 se o něm píše jako o umělci, jehož „každou roli provázela nepřetržitá láska diváků“. Baletní kritici Arsen Degen a Igor Stupnikov se shodují v názoru, že „Bregvadze je klasický tanečník heroicko – romantického rozsahu. Rozšířil styl hrdinského mužského tance a vnesl do něho lyriku a lehký humor… S jeho příchodem scéna ožila srdečností a i nevěrohodné situace baletních scénářů dostaly v jeho podání přirozenost a působivou věrohodnost emocí.Boris Bregvadze – tanečník Boris Bregvadze působil na scéně Mariinského divadla v Sankt Petěrburku jako sólista v letech 1947 až 1967. O jeho baletních rolích si můžeme jen číst anebo přemýšlet nad dokumentárními fotografiemi. Jeho doba ještě neznala video. Tančil všechny demi-charakterní postavy od Merkucia a Romea přes Basila v Donu Quijotovi, Frondosa v Laurencii, Spartaka, Othella, Prince v Popelce, Armena v Gajané a mnoho dalších mužných postav. Jeho partnerkami byly všechny slavné baleríny Mariinského divadla včetně Natalie Dudinské. Patří k ironii baletního osudu, že se z Bregvadzeho interpretačního umění dochoval jediný záznam, který však značně přesahuje jednostranně zaměřené informace o jeho „hrdinském“ naturelu.
Mezi ukázkami nejlépe zatančených valčíků světového baletu najdete na YouTube pod názvem Wienner Waltz Borise Bregvadzeho s Ninel Kurgapkinou. Filmový záznam z roku 1960 je z Choreografických miniatur od choreografa Leonida Jakobsona. Do videozáznamu a DVD The Glory of the Kirov byl vybrán v devadesátých letech minulého století ve spolupráci ruské společnosti dokumentárního filmu M.P.MIRIS s mezinárodní společností NVC ARTS, A Warner Music Group Company.
Pět let bádali dva odborníci v ruských státních archivech, filmotékách a soukromých sbírkách, aby nalezli téměř neznámé filmové dokumenty z repertoáru Mariinského divadla v Sankt Petěrburku a Velkého divadla v Moskvě a předali je společnosti NVC ARTS ke zpracování v západních ateliérech pro zdokonalení kvality obrazu i zvuku.
The Glory of the Bolshoi uvádí šestnáct osobností baletu Velkého divadla jako Galina Ulanova, Olga Lepešinskaja, Maja Plisetskaja, Natalia Bessmertnova, Jekatrina Maximova, Asaf Messerer, Vachtang Čabukiani, Petr Gusjev, Michail Lavrovsky, Vladimír Vasiljev, Irek Muchamedov a další. The Glory of the Kirov z baletu Mariinského divadla v Sankt Petěrburku představuje mezi sedmnácti baletními umělci Tamaru Karsavinu (záznam z roku 1920), Natalii Dudinskou, Irinu Kolpakovou, Natalii Makarovou, Konstantina Sergejeva, Nikitu Dolgušina, Michaila Baryšnikova, Rudolfa Nurejeva a Borise Bregvadzeho. Jejich repertoár přináší výběr z choreografického odkazu Mariuse Petipy, Lva Ivanova, Michaila Fokina, Leonida Jakobsona, Vachtanga Čabukianiho, Fedora Lopuchova ad.
Výčet slavných jmen uvádím proto, abych připomenula, do jaké umělecké kategorie se Boris Bregvadze zařadil jako tanečník. Jeho interpretace Jakobsonovy choreografie valčíku Richarda Strausse z Růžového kavalíra se na YouTube objevuje v mnoha vydáních, dokonce i ve zpomaleném tempu a s jiným hudebním doprovodem. Ačkoliv je záznam starý padesát let a dokládá dobový vkus, neklamně představuje klasického tanečníka, který ovládl techniku klasického tance natolik, aby ji mohl při tanci zapomenout a mohl už „jen tančit“. O „duši tance“ se dosud hovořilo v souvislosti s projevem balerín, Bregvadze dává tanci obdobný smysl. K jeho dokonalé souhře s tanečnicí v náročných zvedačkách není třeba komentáře, stačí se jen dívat. Boris Bregvadze – pedagog Umění tance a baletu se předává „z nohy na nohu“, od pedagoga na žáka. V Akademii ruského baletu Agrippiny Vaganovové v Sankt Petěrburku se tak děje už od roku 1738. Pedagogem této školy se může stát jen ten, kdo sám byl vynikajícím tanečníkem a při svém pedagogickém působení zná z vlastní praxe, o čem mluví a co požaduje. Boris Bregvadze se stal profesorem školy v roce 1962 ještě v průběhu aktivní kariéry a působil zde do konce svého života (28. 3. 2012). Učil domácí i zahraniční žáky klasickému tanci a scénické praxi, vedl mistrovské kurzy a jako pedagog byl vysílán do baletních souborů v zahraničí. Působil v Helsinkách a Budapešti.
Český balet měl štěstí. To, co tehdy museli západní umělci platit v dolarech, naši adepti baletního umění měli díky politické situaci k dispozici zdarma. S Borisem Bregvadzem se v Akademii ruského baletu setkával při mistrovských kursech Alexandra Puškina také Miroslav Kůra. Shodli se v názoru, že „Klasická forma upevňuje techniku, s kterou každý tanečník zápasí celý život. Ani ten nejlepší tanečník není nikdy tak na výši, aby mohl říci: jsem dobrý. Technika je touha, která není nikdy naplněna. Právě proto, že je technika jenom prostředkem k vytváření tanečního umění, musí být tak na výši, aby se s ní interpret nepotýkal.“ (Taneční listy 1975, č.1).
Bregvadze učil na tanečním oddělení pražské Státní konzervatoře v letech 1972–1974. Již o rok dříve vedl tréninky v souboru Balet Praha. Z iniciativy Miroslava Kůry, tehdy šéfa baletu ND, nastudoval s baletním souborem několik ukázek tradičních choreografií 19. století. Pod názvem Paquita měl na scéně Smetanova divadla (nyní Státní opera) v prosinci 1974 premiéru baletní večer, který uvedl Scénu stínů z Minkusovy Bajadérky, rozsáhlé grand pas z Deldeveezovy Paquity, a dvě pas de deux – z Délibesovy Coppélie a Adamova Korzára. Jedinou nepetipovskou choreografií bylo Pas de quatre, divertissement v jednom dějství, které vytvořil Jules Perrot roku 1845 pro čtyři nejslavnější tanečnice romantického období – Marii Taglioni, Lucille Grahn, Fanny Cerrito a Carlottu Grisi. Jako interpretky rolí se vystřídaly mimo jiných Marta Drottnerová, Michaela Černá, Aneta Voleská, Katka Elšlégrová, Michaela Vítková, Zina Kohoutová, nemalou příležitost dostal také baletní soubor. Scénu vytvořil Květoslav Bubeník, kostýmy Jindřiška Hirschová a orchestr řídil František Vajnar.
Představení mělo velký úspěch, tehdy se ještě marně usilovalo o osmileté taneční školství a interpretační úroveň baletního souboru neodpovídala přísným pravidlům klasického tance. Studium původních choreografií bylo novinkou. „Aby se dobře dělalo budoucí, je nutné znát minulé. Mistři minulosti nám zanechali tolik uměleckých výtvorů, tolik dobrých vzorů opravdové choreografie, školy klasické techniky a harmonického spojení tance s hudbou, že tanečník při jejich studiu dělá pokroky a jako umělec roste,“ zdůrazňoval Bregvadze. „U nás se tradičním choreografiím učí žáci v tanečních školách. Už od 2.–3. ročníku účinkují v klasických baletech, kde jsou dětské role. K výročnímu školnímu představení připravují významnější klasické role a úryvky baletů v choreografii mistrů minulosti. Považuji je za výtečnou školu klasického tance, jeho formy, techniky a vkusu.
Kromě celovečerních představení v Národním divadle Bregvadze nastudoval se sólisty pas de deux a variace předepsané pro mezinárodní baletní soutěže interpretačních umělců. Mimořádné úspěchy Luboše Kafky, Michaely Černé, Jany Kůrové, Hany Vláčilové v prvních domácích i zahraničních baletních soutěžích sedmdesátých let v Praze, Bratislavě, Lausanne, Varně, Moskvě, Jacksonu a Tokiu byly výsledkem jeho pedagogické práce.
Jeho spolupráce s baletem Národního divadla a tanečním oddělením Státní konzervatoře pokračovala i v dalších letech a přinesla mnoho trvalých výsledků. Bregvadze se do Národního divadla opakovaně vracel v době uměleckého šéfa Jiřího Němečka i Vlastimila Harapese. Podílel se na přípravě baletních gala a matiné (1984, 1987, 1992). Vrchol jeho působení představují dva celovečerní balety z  odkazu Mariuse Petipy. Fotografie z  inscenací Don Quijote (premiéra 1986) a Spící krasavice (1990, 2000) dosvědčují smysluplnost tance, lehkost provedení, věrohodnost vztahů, čistotu linií. Nejsou to snímky statických skupin, zorganizovaných pro fotografování, zachycují bezprostřední akci, její atmosféru a průběh tance. Boris Bregvadze – jeho odkaz S Borisem Bregvadzem spolupracoval v průběhu let celý baletní soubor pražského Národního divadla a jeho sólisté. Všichni měli možnost osvojit si od Bregvadzeho základní požadavek klasického baletu, aby se racionálním ovládnutím nejobtížnější techniky dospělo k naprosté svobodě v pohybovém vyjádření choreografického textu a technika sama zůstala skrytá, neviditelná. Seznámili se s metodickými principy, kterými jsou dodnes vychováváni posluchači Akademie ruského baletu v Sankt Petěrburku i v obdobných školách ve světě, nabízejících „ the pedagogy based on that of the Vaganova Ballet Academy and the performance aesthetic of the Kirov Ballet“ (například Kirov Academy of Ballet of Washington, DC) v USA, nebo „ballet training in The Russian Classical Style“ (Russian Ballet Society, Edinburgh, Scotland) ad.
Někteří čeští baletní umělci pokračují v Bregvadzeho odkazu a principy metodiky (v podstatě vaganovské) uplatňují ve své práci jako umělečtí šéfové baletních souborů, choreografové a pedagogové. Ve svých životopisech na webových stránkách, stejně tak jako baletní umělci zahraniční, neopomenou uvést jako svého pedagoga Borise Bregvadzeho. Mnozí se však k pedagogickému odkazu Borise  Bregvadzeho veřejně nehlásí, ačkoliv mu vděčí za mnohé ze svého umění. Ta lehkost, s níž k baletnímu poznání dříve přišli, pravděpodobně je vede k tomu, že si předaných znalostí příliš neváží. Anebo pro ně už nejsou pro Česko dostatečně „in“?
Genius loci Petipova sálu v Akademii ruského baletu Agrippiny Vaganové, kde Marius Petipa tvořil své inscenace Labutího jezera a Spící krasavice, osloví každého, kdo se zde účastní lekcí klasického tance. Pro Borise Bregvadzeho to byl domov. Při svých cestách do Prahy dokázal přinášet nejen principy baletní techniky a „know how“ stylových nuancí klasického tance, ale také duchovního povznesení, kterým se umění baletu vyznačuje.
Boris Bregvadze zemřel den před premiérami nové inscenace Spící krasavice – Šípkové Růženky v pražském Národním divadle 29. a 30. března. Jeho smrt má pro klasický balet Národního divadla význam přímo symbolický. Kontroverzní pokusy české baletní dramaturgie o tzv. aktualizaci klasického baletního odkazu a jeho povýšení na „umění současnosti“ naznačují, že na zhodnocení Bregvadzeho uměleckého přínosu pro český balet a metodiku klasického tance česká taneční věda teprve čeká.

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: