Pestrobarevný život Františky ze Schöpfů, tanečnice s přízviskem „první“

Tanečnice Františka ze Schöpfů (3. října 1862–19. října 1946, psána též ze Schoepfů, provdaná Borecká) není v povědomí laické i poučené veřejnosti tolik známá, přitom jí náleží několik unikátů – patřila k umělcům staré gardy Národního divadla, byla vlastně historicky první primabalerínou Národního divadla (i když se tohoto titulu začalo užívat až s příchodem italských tanečnic Bergerovy éry). Ve středu 19. října si připomeneme sedmdesáté výročí jejího úmrtí, datum, které ukončilo její velice bohatý, pestrý, leckdy i mimořádně pohnutý umělecký i soukromý život. Její jméno je plně svázáno s baletem Národního divadla v Praze, kde debutovala jako patnáctiletá 27. dubna 1878 v operetě Indická princezna (tance aranžovala tehdejší baletní mistryně Marie Hentzová). V Národním divadle tančila až do svých sedmatřiceti let, s obecenstvem se rozloučila 3. dubna 1899 furiantem a skočnou v Prodané nevěstě. Pod vlastním jménem Barbora Františka ze Schöpfů vystupovala až do 29. září 1894, kdy se provdala za básníka, hudebního kritika a ředitele univerzitní knihovny PhDr. Jaromíra Boreckého. Poté převzala příjmení manžela. Tanec studovala od dětství u baletní mistryně Stavovského divadla Johanny Belkeové. Objevovala se v dětských rolích jak v Aréně ve Pštrosce, tak na scéně Prozatímního divadla, kde se také stala žákyní Marie Hentzové. Tančila v choreografiích této baletní mistryně a od roku 1882 v dílech znovu příchozího clava Reisingera (kupř. v komické operetě Boccaccio). Baletní soubor účinkoval v operách i zpěvohrách, taneční vložky choreografované Reisingerem byly pravidelně vkládány mezi různé divadelní kusy. Proto tančila Františka ze Schöpfů například sólový tanec Paserieus v rámci Bozděchovy veselohry Zkouška státníkova, vystupovala ve Faustovi a Markétce (Valčík), Hugenotech, v romantické zpěvohře Alessandro Stradella (Tarantella), ve veselohře Mravenci (Pas seriruse), Robertu Ďáblovi (hřbitovní scéna), Karnevalu v Římě, Strakonickém dudákovi (tanec Odalistek) a Němé z Portici (Bollero). Výjimečnou příležitostí konfrontace jejího tanečního umění v rámci světových měřítek bylo na scéně Prozatímního divadla hostování Virginie Zucchi, „první tanečnice“ divadla Della Scala v Miláně. Pražskému publiku se představila 9krát, mimo jiné rolí Heleny v Robertu Ďáblovi, Fenelly v Němé z Portici, ale zejména pak titulní úlohou v Reisingerově novince Lesní panna a cikán (1882). Šlo o fantastický balet o jednom jednání, Reisinger byl vůdcem cikánů, Františka ze Schöpfů první lesní vílou. Posledním Reisingerovým baletem na scéně již Národního divadla byl nepříliš povedený Hašiš (1884, hudba Karel Kovařovic). Františka ze Schöpfů v příběhu znuděného Achmeda, kterého rozproudí až hašiš, interpretovala hlavní ženskou roli favoritky harému Naris. V roce 1884 převzal post baletního mistra Augustin Berger. Františka ze Schöpfů tančila role sólové, povinnost měla však i vůči sboru. Událostí roku 1885 byla premiéra Marencova Excelsioru (choreografie Enrico Borri). Františce patřila Indická variace, přičemž až do roku 1899, dokdy se tato výpravná féerie udržela v repertoáru (se 170 uvedeními), často zaskakovala za sólistky v hlavní roli Civilizace. V roce 1886 byla v Národním divadle poprvé uvedena Adamova Giselle s podtitulem Giselle čili víly. Hlavní role patřily Italce Giuliettě Paltrinieri a Augustinu Bergerovi, Františka ze Schöpfů tančila královnu víl Myrthu. V následujících letech plnila úlohu sólistky, stála vedle Italek Paltrinieri a poté i Angeliny Spotti. Nevyhýbala se ani účinkování v operách a činohrách, nadále tančila svou Indickou variaci v Excelsioru, náležely jí polky ve Štědrovečerním snu a Prodané nevěstě (1883), tanec drahokamů, Valčík, Kvapík, Varšava mazurka v představení Flik a Flok (1886), role Amora v Sylvii (1888). Důležité bylo jistě i setkání s Petrem Iljičem Čajkovským při uvedení druhého dějství Labutího jezera (premiéra 21. února 1888, hráno 19krát do 12. prosince 1893). Při osudném představení baletu Sylvia 27. června 1888 spadla ze špatně upevněného žebříku, z úrazu krční páteře se léčila přes tři měsíce. Byla nucena zaplatit vysoké léčebné náklady, žila jen z gáže, která bez honorářů za představení nedávala možnost k přežití. Obracela se proto několikanásobně na Národní divadlo s prosbou o pomoc. Na scénu se vrátila nedoléčena při premiéře 25. srpna 1888 rolí Undiny v baletu-féerii Fantaska. Následující rok onemocněla dosavadní sólistka G. Paltrinieri-Bergrová a Františka ze Schöpfů dostala příležitost ztvárnit všechny hlavní role repertoáru: Civilisaci v Excelsioru, Fantasku ve stejnojmenném díle, sólový tanec v premiéře Pohádky o nalezeném štěstí autorů Augustina Bergera a Karla Kovařovice (1889). Vedení divadla i přes kladný ohlas recenzí bylo přesvědčeno o nutnosti obsadit hlavní post zahraniční umělkyní. Do Národního divadla přišla další Italka, Luigia Cerale. Františka ze Schöpfů se vrátila ke svým původním rolím, srovnání z dobového tisku však dokazuje, že její interpretace byla dokonce zdařilejší než Italky Cerale. V červenci 1889 informovaly Národní listy a časopis Dalibor o nervóze a známkách duševního neklidu, které tanečnici již delší dobu provázely. Jak dokazuje korespondence s Národním divadlem, byla skutečně Františka ze Schöpfů hospitalizována na psychiatrické klinice. Na scénu se vrátila po téměř roční nemoci v roce 1890, v tancích k opeře Vilém Tell. Jak v rámci recenze popisovaly Národní listy (23. srpna), když v třetím dějství vstoupila na scénu, publikum ji přivítalo vřelým potleskem. Františka ze Schöpfů zaujala svou starou pozici, post první sólistky byl svěřen další Italce Enrichettě Grimaldi, za kterou však bez obtíží zaskakovala; v roce 1891 s úspěchem tančila opět Civilizaci v jubilejním 120. uvedení Excelsioru (12. září), jakož i sólové party v opeře Faust a Markétka nebo v baletu Rákoš Rákoczy. V letech 1892 a 1893 se na scéně objevovala pravidelně, i když jistá smůla ji provázela znovu. Při pohostinském vystoupení v Mariánských Lázních, kde stavěla tance do Prodané nevěsty, se na ní při zkoušce vzňaly od plynové lampy gázové sukénky. Bylo to období velkého pracovního nasazení, účinkovala v Mozartově opeře Titus, v operetě Sedm havranů, tančila Tanec švýcarský a Tirollienu ve Vilému Tellovi, Amora v Sylvii, polku v Prodané nevěstě, s její účastí uvedl Berger premiéru baletu Carův kurýr, opět se na scénu dostala v Indické variaci v Excelsioru, v Tancích a skupeních Snu noci svatojánské, Hugenotech, Strakonickém dudákovi, předváděla své španělské sólo v Carmen, lidové tance v Rákoši Rákoczym, tanec se včelou a Bacchanale v Královně ze Sáby, účinkovala v reprízách Nevěsty husitské, v inscenacích Mignon, Faust a Markétka, Jiříkovo vidění, Štědrovečerní sen i další premiéře roku 1893, báchorce se zpěvy a tanci Čarovném závoji. Již jako paní Borecká tančila ve výpravné hře Výlet pana Broučka z Měsíce na výstavu, dětském baletu Paleček (obé 1894), jakož i v dalším baletu poznamenaném národopisným zájmem doby, v České svatbě (1895). K šíři repertoáru přibyly v následujících letech ještě další tituly: Němá z Portici, Svatojánské proudy (obé 1895), Fibichova Heda (1896), vše opery s velkými vkomponovanými tanečními částmi. Tentokrát se o hlavní roli dělila s Italkou Michelinou Taveggi. Dobové recenze poukazovaly na srovnatelné umění obou tanečnic, navíc, když tančila Františka ze Schöpfů hlavní roli, byla její původní úloha pro zastupující členku sboru zjednodušena. To dosvědčuje její technickou vyzrálost, převyšující dovednost ostatních tanečnic souboru. Mezi posledními balety, které na scéně Národního divadla v Praze interpretovala, byly tituly Brahma (1896, střídání s hostující vynikající Pavlou Beyzovou, sólistkou z Frankfurtu), Bajaja (1897), Fandango a Day Sin (1898, alternace s další hostující primabalerínou, Italkou Idou Cecchini). I když během jejího působení na první scéně dostál balet řady proměn, stále zůstaly taneční části neoddělitelnou součástí ostatních nebaletních inscenací, stejně jako činoherci součástí baletů (častým partnerem Františky ze Schöpfů byl např. Jindřich Mošna). Povinnost účinkovat v nich platila i pro sólistky baletu, Františka ze Schöpfů v posledním roce svého angažmá tančila opět ve Strakonickém dudákovi, Carmen, Faustovi a Markétce, Mignon, Halce, Královně ze Sáby, Hugenotech, Vilému Tellovi, Carově kurýrovi, Netopýrovi, Satanelle, Němé z Portici, Jakobínovi. Po sedmnácti letech v angažmá se s diváky rozloučila 3. dubna 1899 v Prodané nevěstě, ve které vystoupila během své kariéry 254krát. Na jevišti Národního divadla tančila v 117 titulech. V dalších letech se věnovala činnosti pedagogické a choreografické. Během první světové války spolupracovala s Červeným křížem, pro jehož představení nastudovala řadu choreografií. Taneční výchově dětí se věnovala pod hlavičkou různých dobročinných a národních spolků. Jako profesorka dramatického oddělení pražské konzervatoře působila v letech 1919–1933. Život Františky ze Schöpfů byl velice bohatý. Pokud by se někdo chtěl dozvědět více o prvních dekádách baletu Národního divadla, stačí si přečíst její životopis Opera a balet staré gardy Národního divadla. Františka ze Schoepfů z pera Ladislava Nováka (Praha, Jos. R. Vilímek 1938). Tančila ve všech podstatných inscenacích, byla nejenom svědkem, ale přímým účastníkem formování profesionálního baletního tělesa při první scéně. Nežila černobíle a i my bychom na ni měli myslet v celé barevné škále jejího výjimečného talentu. Patří k umělcům, na které se nezapomíná. Zdroje  +: Z kanceláře Národního divadla – Hedy. Národní listy 36, 13. února 1896, č. 43, s. 5 [Dramatické umění].
+: Z kanceláře Národního divadla – Hedy. Národní listy 36, 14. května 1896, č. 133, s. 5 [Dramatické umění].
+: Z kanceláře Národního divadla – Vilém Tell. Národní listy 30, 23. a 24. srpna 1890, č. 232 a 233, s. 3 [Dramatické umění].
+/-j-: Z kanceláře Národního divadla – Excelsior. Národní listy 31, 6. a 12. září 1891, č. 245 a 251, s. 7 a 3 [Dramatické umění].
-a.: Hedy. Národní listy 36, 15. dubna 1896, č. 104, s. 5 [Hudba / Opera].
Brodská, Božena: Dějiny českého baletu do roku 1918: určeno pro posluchače fakulty hudební, katedra tance. Praha, SPN 1983.
Hájek, Ladislav: Paměti Augustina Bergra, choreografa a baletního mistra Národního divadla v Praze a několika světových scén. Praha, Orbis 1943, s. 117.
Kol. aut.: Český taneční slovník: tanec, balet, pantomima. Praha, Divadelní ústav – Kabinet pro studium českého divadla 2001, s. 375.
Němá z Portici. Zprávy. Dalibor 17, 1895, č. 12.
Novák, Ladislav: Opera a balet staré gardy Národního divadla. Praha, Jos. R. Vilímek 1938, s. 200.
Procházka, Vladimír (ed.): Národní divadlo a jeho předchůdci: slovník umělců divadel Vlastenského, Stavovského, Prozatímního a Národního. Praha, Academia 1988, s. 40.
-q.: Česká svatba. Národní listy 35, 15. února 1895, č. 46, s. 5 [Hudba].
-q.: Němá z Portici. Národní listy 35, 20. února 1895, č. 51, s. 3–4 [Hudba].
-q.: Svatojanské proudy. Národní listy 35, 30. srpna 1895, č. 239, s. 3 [Hudba].
q–.: Brahma. Národní listy 36, 30. června 1896, č. 178, s. 5 [Hudba].
Š.: Pohádka o nalezeném štěstí. Národní listy 29, 4. dubna 1889, č. 93, s. 3 [Dramatické umění].
Š.: Sylvia. Národní listy 29, 1. července 1889, č. 179, s. 3 [Dramatické umění].
Š./+: Paleček. Národní listy 34, 15. prosince 1894, č. 346, s. 4 [Dramatické umění].
Š./+: Výlet pana Broučka s měsíce na výstavu. Národní listy 34, 20. června 1894, č. 168, s. 4 [Dramatické umění].
Zpráva o dopravení do ústavu choromyslných. Zprávy. Dalibor 11, 13. července 1889, č. 30/31, s. 241.
Zpráva o propuštění z ústavu choromyslných. Zprávy. Dalibor 12, 12. dubna 1890, č. 18/19, s. 144.

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: