Portrét: Joe Jenčík

Portrét: Joe Jenčík

Portrét: Joe Jenčík

„Je mnoho různých povolání, ale tanec je poslání.“ V letošním roce jsme si připomněli sto dvacáté výročí narození významného českého tanečníka, choreografa, pedagoga, publicisty a filmového herce Joe Jenčíka. Jenčík bývá právem považován za tvůrce českého moderního jevištního tance, přestože jeho cesta k němu zpočátku vedla oklikou. Z továrny do divadla Joe, vlastním jménem Josef, se narodil 22. října 1893 v Praze na Královských Vinohradech. Od svých čtrnácti let se učil na strojního zámečníka v Českomoravské továrně na stroje v Praze, s vyznamenáním absolvoval školu pro učně a nižší státní průmyslovou školu, záhy začal pracovat jako montér. K tanci se dostal až v relativně pozdním věku, a to údajně pod vlivem silného dojmu, který v něm zanechalo baletní představení na scéně Národního divadla. Až tehdy, na prahu dospělosti, začal brát své první soukromé hodiny baletu u proslulého baletního mistra a choreografa italského původu Achillea Viscusiho a statovat v Národním divadle. Jenčík i přes svoje ryze technické zaměření tanečnímu umění brzy zcela propadl a dokázal si je prosadit i proti vůli vlastních rodičů. V roce 1912 byl Jenčík angažován do Viscusiho souboru a odjel s ním na zájezd do Londýna, jeho tamější působení je spjato s účinkováním v revuálním divadle Hippodrom. V sezoně 1913/1914 byl zaměstnán jako člen baletního sboru Národního divadla v Praze, nepohodl se ale s Augustinem Bergerem, tehdejším baletním mistrem a současně prvním významným českým choreografem, a z divadla posléze odešel. Nejprve zamířil do Městského divadla na Královských Vinohradech, poté účinkoval na vídeňských scénách Volksoper a Karltheater a v roce 1914 nastoupil zpět do angažmá ve vinohradském divadle. Jenčíkova taneční kariéra se slibně rozvíjela, od menších rolí se vypracoval až na post sólového tanečníka a těšil se velké divácké přízni, jeho umělecké ambice však zpřetrhala první světová válka. V říjnu 1914 narukoval do rakouské armády, a přestože měl během válečných let příležitost několikrát vystoupit před pražským publikem, které mu pokaždé nadšeně aplaudovalo, válku prožil převážně na frontě v Haliči. Z války se vrátil s podlomeným zdravím a těžkými omrzlinami nohou, závažnost jeho zdravotního stavu dokládá mimo jiné skutečnost, že mu hrozila amputace obou dolních končetin. S podporou svého kamaráda lékaře však tyto zdravotní útrapy nakonec úspěšně zdolal a po čase se mohl znovu vrátit k tanci. Z divadla do kabaretů a k filmu Novým kulturním fenoménem spjatým zejména s poválečnou érou se staly kabarety a varieté, od nichž diváci pochopitelně, v souvislosti s prožitými válečnými útrapami, očekávali především pobavení, odreagování a znovunavrácení radosti ze života. Vkusu doby se podřídil i Joe Jenčík. Svou kabaretní dráhu začíná na podzim roku 1918 jako tanečník i choreograf, a to nejprve v tzv. tabarinu Parlament, z něhož později přešel do proslulé Červené sedmy, založené Jiřím Červeným již v roce 1909. Velkého věhlasu na těchto jevištích dosahovaly Jenčíkovy expresivní akrobatické tance, z nichž můžeme vyzdvihnout zejména Danse macabre, Danse brutale, Svatební košile či Tanec s mrtvou. Jenčíkovo jméno je však neodmyslitelně spjato i s dalšími kabaretními scénami, zejména s Rokokem, tabarinem Gri-Gri, Alhambrou či Lucernou, v níž působil v letech 1928–1930 dokonce jako umělecký ředitel. Joe Jenčík byl všestranně nadaný umělec, který během své kariéry vstoupil i do filmového světa, a to již v raných dobách němé éry. Do dějin české kinematografie se sice nezapsal jako příliš výrazná herecká osobnost, milovníci stříbrného plátna jej přesto znají z četných filmových rolí, za všechny jmenujme např. postavu tanečního mistra Brocka z filmu Pudr a benzin v režii Jindřicha Honzla z roku 1931. Pro zhruba sedmdesát českých filmových titulů Jenčík vytvořil choreografie. Poněkud méně známá je skutečnost, že na svém kontě má také tři filmové scénáře a několik režijních pokusů. Jenčík nejen tanečníkem Je velmi obtížné ve stručnosti charakterizovat všechna umělecká odvětví, jimž se Jenčík věnoval. Jednu z jeho velkých zálib představovala mimo jiné tvorba literární. Je autorem několika rozsáhlých, převážně autobiograficky laděných románů, ale i teoretických úvah či drobných hodnotících črt s převážně taneční tematikou. Věnoval se i pedagogice, v letech 1941–1943 vyučoval na pražské dramatické konzervatoři, a svébytnou kapitolu Jenčíkova života představovala choreografická činnost. Inspiraci pro své choreografie čerpal především u zahraničních interpretů, není žádným tajemstvím, že jej silně ovlivnili mimo jiné Harald Kreutzberg nebo Kurt Jooss. Jenčík se ve své tvorbě sice opíral o klasickou taneční techniku, hojně ovšem využíval i prvky akrobacie, výrazového a lidového tance, velký význam přikládal rovněž herecké stránce projevu. Snad spíše jen okrajově můžeme zmínit jeho choreografickou spolupráci na operách inscenovaných v Národním divadle, kupř. na Kouzelné flétně či Čertovi a Káče, anebo jeho proslulé davové choreografie vytvořené třeba pro dělnickou olympiádu, konanou v roce 1927, nebo pro IX. všesokolský slet v roce 1932. Hlavním Jenčíkovým působištěm přesto zůstalo prostředí kabaretů a revue. Skutečným fenoménem své doby se staly Jenčíkovy girls – dívčí taneční skupina založená roku 1928 (původně známá pod názvem Šest děvčátek z Lucerny), za jejíž pravděpodobně nejznámější členku můžeme považovat Ninu Jirsíkovou (1910–1978). Jenčík s touto taneční skupinou po dvou letech působení v Lucerně přešel do Osvobozeného divadla, v němž publikem milované girls účinkovaly ve všech revuích Voskovce a Wericha. Za zmínku nepochybně stojí také Jenčíkův soukromý život. Jeho první životní partnerkou se stala o pět let mladší Hana Škrdlantová, půvabná tanečnice, herečka a modelka, která svého manžela doprovázela nejen na jevišti, ale v mnoha případech i na filmovém plátně. Vztah však neměl příliš dlouhého trvání. Hana zřejmě neunesla vysokou pracovní vytíženost, ctižádostivost a disciplinovanost svého muže, opustila ho a budovala vlastní kariéru v zahraničí. Ve třicátých letech odešla z Československa do Itálie, kde pod uměleckým jménem La Gattanera tančila v revuích a hrála v italských a francouzských filmech. Ačkoli Jenčík údajně snášel rozchod velmi těžce, oženil se v pozdější době ještě jednou. Poslední scéna: Národní divadlo Poslední a, bohužel, i velice komplikovaná etapa Jenčíkova života je neodmyslitelně spjata s Národním divadlem v Praze. Je však třeba zdůraznit, že Jenčík měl své stálé působiště v Osvobozeném divadle, pražské avantgardní divadelní scéně, a v Národním divadle působil až do roku 1937 jen jako host. Stálého angažmá se jako choreograf a baletní mistr dočkal až v rozmezí let 1937–1943. O tento post se navíc dělil s tanečnicí, choreografkou a pedagožkou ruského původu Jelizavetou Nikolskou, stoupenkyní klasické ruské taneční školy, konzervativnosti a brilantní, po léta neměnné techniky. Jenčík naopak ostře odmítal zastaralé principy a konvence, snažil se o původní českou autorskou tvorbu a razil ideu specificky českého národního baletu. V ND prosazoval českou tvorbu, navázal spolupráci s Bohuslavem Martinů a uvedl jeho Špalíček, Hry o Marii či Juliettu. Nastudoval zde také balety Signorina Gioventù, Čert na vsi, Král Lávra a Krysař. Musel však často čelit jak nepochopení a odmítavosti značné části baletního souboru, tak i širší taneční veřejnosti. Druhá světová válka a jeho předčasná smrt znemožnily zrealizovat jeho sen o změně pojetí baletního souboru naší nejvýznamnější české divadelní scény. Joe Jenčík zemřel 10. května 1945, pouhopouhé dva dny po skončení druhé světové války, ve věku nedožitých padesáti dvou let. I přes svůj relativně krátký život za sebou tento všestranně nadaný muž s pohnutým osudem zanechal obrovský kus práce a hluboký umělecký i lidský odkaz budoucím generacím, plným právem jej můžeme řadit nejen mezi velikány české kultury, ale celé národní historie. Jeho osobnost, bohužel, dodnes zůstává v řadě ohledů nedoceněna a opomíjena. Toto krátké pozastavení se nad životem jedné z nejvýznamnějších osobností českých tanečních dějin můžeme zakončit známým výrokem, jehož autorem je Joe Jenčík. Následující citát totiž výborně vystihuje nejen jeho vlastní postoj k tanci, ale můžeme jej vnímat rovněž jako umělcův epitaf, či snad dokonce jako pomyslnou relativizaci jeho předčasného odchodu: „Je mnoho různých povolání, ale tanec je poslání, ve kterém čas není ničím a jeho náplň vším.“[1]                                                                                        

[1] Tento proslulý Jenčíkův výrok byl publikován v řadě monografií, odborných studií a spisech o tanci. Zde jej citujeme z publikace: Tomková-Towenová, Evženie – Strusková, Olga: Frank Towen: život s tancem. Tina, Vimperk, 1995, s. 13. Seznam použité literatury
Český taneční slovník: balet, tanec, pantomima. Divadelní ústav, Praha, 2001.
Schmidová, Lidka: Československý balet. Orbis, Praha, 1962.
Švábová, Veronika: Tanec navzdory: Joe Jenčík. Akademie múzických umění, Praha 2013.

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: