Saša Leontjev – Tanečník niternosti

Saša Leontjev – Tanečník niternosti

Saša Leontjev – Tanečník niternosti

Tanečník a choreograf Saša Leontjev (psáno též Leontieff či Leontjew, vlastním jménem Alexander Katz, uváděn také Michael) pocházel z židovské rodiny. Jeho životní osudy sledovaly proměnlivé a tragické dějiny Evropy první poloviny 20. století. Narodil se v lotyšské Rize 12. června 1897. Prožil optimistická dvacátá léta v Rakousku, Německu, Paříži, později se uchýlil do Československa, a dokud mohl, cestoval a vystupoval. Zemřel v koncentračním táboře v Mauthausenu nedaleko Lince 24. srpna 1942, podle dosud neověřeného tvrzení českých pamětníků na základě udání baletní mistryně pražského Národního divadla Jelizavety Nikolské. Detaily z jeho života nejsou známé, v existující literatuře je o něm dodnes jen málo informací. Není proto jasné, jaké bylo jeho taneční vzdělání, zřejmě kombinoval principy moderně pojatého klasického tance s novými proudy výrazového tance. Jako mladý tančil s Ellen Petzovou-Cleveovou a spolupracoval s jejím manželem, malířem a scénografem Ludwigem Kainerem. V Berlíně byl koncem dvacátých let v kontaktu se školou tanečníků ruského původu Tatiany a Viktora Gsovských, která byla otevřena v roce 1928 (s Tatianou Gsovskou se údajně znal z Ruska). Jejich prostřednictvím se seznámil s další ruskou tanečnicí Lilian Karinou, která na Leontjeva vzpomínala v knize Tanz unterm Hakenkreuz nejen jako na mimořádně senzitivního a působivého tanečníka, ale také jako na stoupence spiritismu a známé médium. V letech 1928–1930 byl baletním mistrem Vídeňské státní opery, podle slov Lilian Kariny kontroverzním. Některé fotografie napovídají Leontjevovu zkušenost s Labanovou koncepcí chórického tance, dobové recenze zdůrazňují jeho spojitost s expresionismem. Mezinárodně byl nejvíc znám jako interpret hlavních postav v modernistických baletech Legenda o Josefovi Richarda Strausse a Podivuhodný mandarín Bély Bartóka. S českým prostředím měl řadu kontaktů, i když o jejich počátcích opět nic přesného nevíme. Možná byl prvním jeho pobyt v Praze v roce 1922, kdy ztvárnil Josefa v inscenaci Legendy o Josefovi Heinricha Kröllera v pražském Národním divadle. Významným pojítkem s Československem byla Zdena Podhajská, se kterou vystupoval opakovaně od roku 1925, v cizině i u nás. Potkat se mohli ve Vídni či v Paříži, kde oba pobývali. V roce 1927 vystupoval Leontjev spolu s Ami Schwaningerovou v Novém německém divadle v Praze a na dalších našich scénách v inscenacích Schnitzlerovy pantomimy Závoj Pierotčin a baletu Podivuhodný mandarín v režii a choreografii Maxe Semmlera. Se Semmlerem a Schwaningerovou podnikl rozsáhlé turné po Evropě (později ho vystřídal český tanečník Emerich Gabzdyl). V Praze žila a působila Leontjevova sestra Valy Katzová, která vedla uznávanou soukromou školu taneční gymnastiky. O jejích dalších osudech však není nic známo. Leontjev se snad také věnoval výuce tance, soudě podle fotografií nebo přednášky o dětské taneční výchově, kterou doplnil spolu s demonstrací pedagogických postupů přirozeného tance své pražské vystoupení v Uranii v září 1932. Zdánlivě jednoduché pohybové myšlenky (trhat listí, chytat mouchy, před někým utíkat) se podle recenzenta staly v jeho pojetí koncentrovaným, zcela přesvědčivým tanečním uměním. Jeho tanec zřejmě působil zejména niterností a emocionalitou, promyšleností a problémovými, někdy provokativními náměty. Využíval bohatou gestikulaci a mimiku, takže jeho projev se pohyboval na pomezí mezi tancem a pantomimou. Často pracoval s biblickými motivy a inspirací, ale mnohdy byly jeho kreace i komické a parodické. Podle programu jeho pražských vystoupení to byla např. krátká čísla Žal, Mám hlad, Zpověď, Šílený nebo v komické poloze Boxer milenec, Zdravý nemocný i rozsáhlejší kompozice Večer v Granadě (Claude Debussy), Hra vln (Maurice Ravel) a Balada o lásce, vraždě a pokání (v níž se doprovázel zpěvem). O jeho ztvárnění postavy mandarína napsal Max Brod: „Ironie a vášeň se současně s hudbou mísí i v Leontjevově tanci, který ať už v masce mandarína, či v čistém stereotypním úšklebku, čistých, trhaných pohybech, ze sebe vydal všechno, co žádá tato těžká role, už proto, že nepočítá s přímými sympatiemi. Leontjev netančí jen půvab a melancholii (že to umí, ukazuje jeho Pierot), tančí vedle toho vznešeného i takřka nepostižitelné problémy duše, tančí úplnou přednášku profesora Freuda.“ Česká kritika byla k jeho umění rezervovanější, při společných večerech s Podhajskou komentovala příliš expresionistickou atmosféru a zdálo se, že Podhajská Leontjeva napodobovala. Dalšímu pražskému německému recenzentovi (L-r) se však Leontjev jevil jako ztělesnění Labanových idejí: „Pokud ‚tanečník‘ (podle Labanovy definice) znamená člověka, který záměrně vetkává čistý rozum, hluboké cítění a silnou vůli do harmonicky vyrovnaného, a přece v souvztažnosti svých částí dynamického celku, pak je Sascha Leontjev tanečník, u kterého jsou nadto všechny tyto elementy (rozum, cítění, vůle a uvědomělost) velmi intenzívně vyvinuty.“     Zdroje
Gremlicová, Dorota: Taneční umění na scénách Nového německého divadla v Praze / Die Tanzkunst am Neuen deutschen Theater Prag (1888–1938). Praha, Státní opera Praha – Taneční listy 2002.
Nečasová, Natálie: Malkovský, Siblík, Podhajská. České taneční umění ve Francii 1910–1948. Diplomová práce. Praha, AMU 2017.
Soukromý archiv Doroty Gremlicové.

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: