Saša Leontjev – Tanečník niternosti

Saša Leonťjev jako Josef. Foto: Divadelní oddělení Národního muzea v Praze

Detaily z jeho života nejsou známé, v existující literatuře je o něm dodnes jen málo informací. Není proto jasné, jaké bylo jeho taneční vzdělání, zřejmě kombinoval principy moderně pojatého klasického tance s novými proudy výrazového tance. Jako mladý tančil s Ellen Petzovou-Cleveovou a spolupracoval s jejím manželem, malířem a scénografem Ludwigem Kainerem. V Berlíně byl koncem dvacátých let v kontaktu se školou tanečníků ruského původu Tatiany a Viktora Gsovských, která byla otevřena v roce 1928 (s Tatianou Gsovskou se údajně znal z Ruska). Jejich prostřednictvím se seznámil s další ruskou tanečnicí Lilian Karinou, která na Leontjeva vzpomínala v knize Tanz unterm Hakenkreuz nejen jako na mimořádně senzitivního a působivého tanečníka, ale také jako na stoupence spiritismu a známé médium. V letech 1928–1930 byl baletním mistrem Vídeňské státní opery, podle slov Lilian Kariny kontroverzním. Některé fotografie napovídají Leontjevovu zkušenost s Labanovou koncepcí chórického tance, dobové recenze zdůrazňují jeho spojitost s expresionismem. Mezinárodně byl nejvíc znám jako interpret hlavních postav v modernistických baletech Legenda o Josefovi Richarda Strausse a Podivuhodný mandarín Bély Bartóka.

S českým prostředím měl řadu kontaktů, i když o jejich počátcích opět nic přesného nevíme. Možná byl prvním jeho pobyt v Praze v roce 1922, kdy ztvárnil Josefa v inscenaci Legendy o Josefovi Heinricha Kröllera v pražském Národním divadle. Významným pojítkem s Československem byla Zdena Podhajská, se kterou vystupoval opakovaně od roku 1925, v cizině i u nás. Potkat se mohli ve Vídni či v Paříži, kde oba pobývali. V roce 1927 vystupoval Leontjev spolu s Ami Schwaningerovou v Novém německém divadle v Praze a na dalších našich scénách v inscenacích Schnitzlerovy pantomimy Závoj Pierotčin a baletu Podivuhodný mandarín v režii a choreografii Maxe Semmlera. Se Semmlerem a Schwaningerovou podnikl rozsáhlé turné po Evropě (později ho vystřídal český tanečník Emerich Gabzdyl). V Praze žila a působila Leontjevova sestra Valy Katzová, která vedla uznávanou soukromou školu taneční gymnastiky. O jejích dalších osudech však není nic známo. Leontjev se snad také věnoval výuce tance, soudě podle fotografií nebo přednášky o dětské taneční výchově, kterou doplnil spolu s demonstrací pedagogických postupů přirozeného tance své pražské vystoupení v Uranii v září 1932. Zdánlivě jednoduché pohybové myšlenky (trhat listí, chytat mouchy, před někým utíkat) se podle recenzenta staly v jeho pojetí koncentrovaným, zcela přesvědčivým tanečním uměním.

Jeho tanec zřejmě působil zejména niterností a emocionalitou, promyšleností a problémovými, někdy provokativními náměty. Využíval bohatou gestikulaci a mimiku, takže jeho projev se pohyboval na pomezí mezi tancem a pantomimou. Často pracoval s biblickými motivy a inspirací, ale mnohdy byly jeho kreace i komické a parodické. Podle programu jeho pražských vystoupení to byla např. krátká čísla Žal, Mám hlad, Zpověď, Šílený nebo v komické poloze Boxer milenec, Zdravý nemocný i rozsáhlejší kompozice Večer v Granadě (Claude Debussy), Hra vln (Maurice Ravel) a Balada o lásce, vraždě a pokání (v níž se doprovázel zpěvem).

O jeho ztvárnění postavy mandarína napsal Max Brod: „Ironie a vášeň se současně s hudbou mísí i v Leontjevově tanci, který ať už v masce mandarína, či v čistém stereotypním úšklebku, čistých, trhaných pohybech, ze sebe vydal všechno, co žádá tato těžká role, už proto, že nepočítá s přímými sympatiemi. Leontjev netančí jen půvab a melancholii (že to umí, ukazuje jeho Pierot), tančí vedle toho vznešeného i takřka nepostižitelné problémy duše, tančí úplnou přednášku profesora Freuda.“ Česká kritika byla k jeho umění rezervovanější, při společných večerech s Podhajskou komentovala příliš expresionistickou atmosféru a zdálo se, že Podhajská Leontjeva napodobovala. Dalšímu pražskému německému recenzentovi (L-r) se však Leontjev jevil jako ztělesnění Labanových idejí: „Pokud ‚tanečník‘ (podle Labanovy definice) znamená člověka, který záměrně vetkává čistý rozum, hluboké cítění a silnou vůli do harmonicky vyrovnaného, a přece v souvztažnosti svých částí dynamického celku, pak je Sascha Leontjev tanečník, u kterého jsou nadto všechny tyto elementy (rozum, cítění, vůle a uvědomělost) velmi intenzívně vyvinuty.“    

Zdroje
Gremlicová, Dorota: Taneční umění na scénách Nového německého divadla v Praze / Die Tanzkunst am Neuen deutschen Theater Prag (1888–1938). Praha, Státní opera Praha – Taneční listy 2002.
Nečasová, Natálie: Malkovský, Siblík, Podhajská. České taneční umění ve Francii 1910–1948. Diplomová práce. Praha, AMU 2017.
Soukromý archiv Doroty Gremlicové.