Skladatel Zbyněk Vostřák a jeho baletní tvorba - Ke stému výročí narození

Zbyněk Vostřák. Foto: Archiv.

Kromě prvního neprovedeného díla Petrklíče (1945) vznikly čtyři jeho balety na libreta Jana Reimosera (Jan Rey). Poslední s názvem Veselí vodníci (komponovaný v letech 1979–1980) se scénického ztvárnění také nedočkal, další tři však patřily k významným baletním dílům poválečné éry. Nejdříve byla v choreografii Saši Machova uvedena v Národním divadle v Praze Filosofská historie podle stejnojmenné knihy Aloise Jiráska (9. července 1949). Kolem díla, především ovšem jeho libreta, údajně příliš „romantického“, se rozvinula debata spojená s ideologickým kontextem socialistického realismu během 1. Celostátní konference čs. tanečních umělců v roce 1950. Nicméně během padesátých let byl balet uveden na řadě našich scén a ještě v roce 1975 se k němu vrátil Luboš Ogoun v Brně. Pohádková Sněhurka (hudebně blízká neoklasicismu) se od své premiéry v Hudebním divadle v Karlíně (1956) v choreografii Jiřího Němečka čas od času objevovala v repertoáru baletních souborů až do začátku devadesátých let, kdy ji František Pokorný uvedl v Liberci (1991) a v Plzni (1992).

Za nejvýznamnější Vostřákův baletní titul bývá považován balet Viktorka inspirovaný epizodou z Babičky Boženy Němcové, jehož premiéru nastudoval v Národním divadle v Praze opět Saša Machov (z dalších významných českých choreografů ji ztvárnila také Lauretta Hrdinová, Boris Slovák, Pavel Šmok, František Pokorný nebo Luboš Ogoun). Právě díky Machovově choreografii a výkonu Zory Šemberové v roli Viktorky získala první inscenace baletu pověst jednoho z nejdůležitějších počinů v české poválečné baletní historii. Machov v něm naplnil svoji koncepci psychologizujícího baletu, v němž uplatnil své režisérské schopnosti a choreografický smysl pro výrazovost pohybu. Hudebně sice Viktorka, podobně jako další dva jevištně živé Vostřákovy balety nepřinášela novátorské pojetí, podle svědectví skladatele však nabídka vytvořit partituru baletu konvenovala jeho představám, libreto pro něj bylo inspirativní a dílo vznikalo v konstruktivní spolupráci skladatele, libretisty a choreografa: „S chutí jsem se pustil do práce a již po několika týdnech mohl jsem příteli Reyovi a Sašovi Machovovi přehrát hlavní motivy. A jakou jsem měl radost, když se jim můj hudební materiál líbil! Scházeli jsme se pak během kompozice ještě častokráte a mnoho jsme společně diskutovali o jednotlivých scénách, jejich charakteru a časových dimenzích.“ Hudba Viktorky souzněla s Machovovým úsilím o psychologické modelování postav a jejich jednání, hudební témata spojená s hlavními postavami vytvářela vlastní symbolické významy, podporující obsahové vyznění díla. Přes přehlednou strukturu uzavřených čísel nebyla prostou, jednoduchou „baletní“ hudbou, ale spolutvůrcem smysluplné, komplexní struktury baletu. Machov podle slov Zory Šemberové tato vodítka, např. v podobě příznačných hudebních motivů, objevujících se v různých situacích, respektoval a choreograficky využíval. Hudba se tak stávala vodítkem pro logickou konstrukci choreografických struktur a jejich významů.

Zbyněk Vostřák pro český balet vytvořil díla, která přesahují zejména v podobě Viktorky běžnou baletní skladatelskou produkci a která si i v kontextu padesátých let 20. století uchovala osobité hudební hodnoty a odolávala dobovému prvoplánovému naplňování ideologických požadavků na uměleckou tvorbu. Díky tomu se jeho hudba mohla stát inspirativní oporou choreografické kreativity, usilující o podobnou uměleckou svébytnost.

Text vychází z publikací Pudlák, Miroslav. Zbyněk Vostřák. Idea a tvar v hudbě. Praha: Nakladatelství H&H, 1998 a Vašut, Vladimír. Saša Machov. Praha: Panorama, 1986.