Václav Reisinger – Doma není nikdo prorokem

Václav Reisinger – Doma není nikdo prorokem

Václav Reisinger – Doma není nikdo prorokem

Před 190 lety se v Praze narodil do široce rozvětvené taneční rodiny Václav Reisinger (14. 2. 1828 – 12. 1. 1893, někdy též psán Věnceslav, Wenzel, Václav Julius). Byl to význačný tanečník, baletní mistr, choreograf, libretista a herec. Pocházel z pěti sourozenců, z nichž sestry Dorothea a Marie také obuly baletní střevíce.  

Z tanečníka choreografem

Italskou baletní školu získal ve 40. letech 20. století u tehdy v Praze pobývajícího Paola Rainoldiho (1784-1854). Reisinger začínal svoji taneční kariéru ve Stavovském divadle, kde v sezoně 1841/42 vystupoval v tehdy oblíbených představeních dětských souborů. Účinkoval zde jako „malý groteskní sólista“ v čísle Nepraví Angličané, v němž parodoval gymnastické výkony zahraničních umělců. Svým naturelem tíhnul v prvních letech spíše ke grotesce. Do roku 1850 působil v souboru převážně jako sborista. Teprve na přelomu let 1850–1851 dostal příležitost zatančit si v choreografiích baletního mistra Kilányiho (1819-1861) společně s hostující Lucile Grahn sólové romantické role Hilariona (Giselle), Diavolina (Kateřina dcera banditova), Phoeba (Esmeralda). Lucile Grahn, významná tanečnice romantické éry, se v Praze představila v roce 1850 v roli Giselle při příležitosti zvláštního gala na počest narozenin císaře Františka Josefa I.

V letech 1852–1860 Reisinger působil postupně na několika německých scénách. Sólistou a baletním mistrem dvorního divadla v Drážďanech se stal v sezoně 1853/54, v Hamburku pak v roce 1856 uvedl balet Mephistophelles. Období jeho působení na dalších scénách v Německu, například v Königsbergu, není doposud badatelsky dostatečně zpracováno a máme o něm k dispozici pouze kusé informace. Z působiště v Brémách, kde pracoval v sezoně 1859/60, se posléze vrátil do Prahy.

Během čtyřletého pražského působení (1860–1864) byl tanečníkem a baletním mistrem Stavovského divadla, později (1862–1864) současně s tím i nově otevřeného Prozatímního divadla. První prací, kterou se v roce 1860 předvedl pražskému publiku, bylo uvedení Daubervalova baletu Marná opatrnost v Novoměstském divadle.

Těžiště Reisingerovy práce v Praze spočívalo především v tvorbě tanečních vložek do operních i činoherních představení. Soudobá kritika se k jeho práci stavěla veskrze zdrženlivě až rozpačitě. Reisingerovy choreografie můžeme najít například v inscenacích Markytánka, Saltarello, Nestejní snoubenci (vše 1860), Starý a nový svět (1861), Venkovský hejsek (1861), Únos vzduchem (1862), Polka před soudem (1862), Masopustní sen (1863), Honba na medvěda (1863).  

Berlín, Moskva, Praha

Od března 1864 působil v berlínském Woltersdorffsches Theater, a to až do konce sezony 1865/66. Poté pokračoval v angažmá v městském divadle v Lipsku (v letech 1866–1872) s krátkou odbočkou v Moskvě (v roce 1871), kde působil jakožto hostující choreograf a podílel se na přípravných pracích pro balet Popelka aneb kouzelný střevíček. Jeho tehdejšímu hostování předcházela velkolepá reklama, dnes bychom řekli mediální kampaň, jež mimo jiné lákala na originální polku, při níž měl jeden z tanečníků hrát na rolničky na své hlavě stejný motiv jako orchestr. Je zde předpoklad, že tuto reklamu si Reisinger produkoval účelově sám.

Do Ruska se opět vrátil v roce 1873, aby se ujal pozice baletního mistra ve Velkém divadle v Moskvě. Byl také prvním choreografem baletu Labutí jezero na Čajkovského hudbu uvedeného ve světové premiéře 20. 2. 1877. Inscenace Labutího jezera, kterou v Rusku vytvořil pro Velké divadlo v Moskvě, se udržela na repertoáru po dobu sedmi let a dočkala se 30 repríz, zatímco jiná představení měla problém dosáhnout daleko skromnějších čísel. Během své ruské tvůrčí etapy života dále vytvořil balety Kaščej (1873), Stella (1875), Ariadna (1875), Babiččina svatba (1878).

Krátce působil ve Victoria-Theater v Berlíně v letech 1880–1881. Z Německa se vrátil do Prahy v roce 1882 na žádost Družstva Národního divadla v Praze a stal se baletním mistrem Královského zemského českého prozatimního divadla a také prvním baletním mistrem Královského českého zemského divadla v Praze – Národního divadla. Jeho o 20 let mladší manželka, tanečnice Emilie Kepplerová, zároveň nastoupila jako sólistka. Pro slavnou balerínu Virginii Zucchi vytvořil Reisinger v roce 1882 balet Lesní panna a cikán, v němž sám tančil sólovou mužskou roli. V baletu provedeném tehdy ještě na scéně Nového českého divadla si další sólové role zatančila Marie Zieglerová, Františka ze Schöpfů a Reisingerova žena – Emilie Kepplerová. Divadelní listy se uznale vyjádřily nejen o výkonech tanečníků, ale také o Reisingerově choreografii.

Více než pochvalně byl také hodnocen Reisingerův přínos k operním inscenacím. Již na jevišti nové budovy Národního divadla nastudoval tance do přibližně 20 oper, operet a činoher. Podle dobového tisku uměl Reisinger začlenit baletní scény funkčně do děje. Po otevření Národního divadla byl prvním jeho větším počinem balet Hašiš na hudbu Karla Kovařovice. Reisingerovo libreto bylo upravenou verzí Gautierova libreta baletu La Péri. Právě skutečnost, že Reisinger vybral jako téma svého prvního baletu uvedeného v Národním divadle orientální motiv, se stala trnem v oku řadě vlastenecky smýšlejících Čechů a popudila i řadu žurnalistů. Divadelní listy tuto inscenaci hodnotily slovy: „Tak nejapně aranžovaný tanec, jako je šťouchání mandolínou do sedícího turka, nelze spatřit dozajista nikde na světě.  

Neshody v Národním divadle

Velkou událostí letní sezony 1883 byl Reisingerem nastudovaný jednoaktový komický balet Lesní zátiší, ve kterém tančil mladý Augustin Berger jako sólista. (Do té doby tančily mužské role převážně ženy převlečené do mužských kostýmů.)

Reisinger bojoval s problémy uvnitř Národního divadla. Dochovalo se několik dopisů z roku 1883 a 1884 adresovaných tehdejšímu řediteli ND, ve kterých opakovaně poukazoval na přezíravé jednání členů opery vůči němu jakožto baletnímu mistrovi a problematické postavení baletu v ND vůbec. Reisingerovi vadila zejména naprosto nesystematická organizace operních zkoušek, kdy operní režiséři s ním a potažmo s celým baletem jednali jako s kusem hadru. Stěžoval si na nahodilost při zkouškách, režijní stránka podle jeho názoru vznikala živelně a často byl nucen stavět tance na náhlý režijní popud ze dne na den, což se logicky muselo podepsat na výsledné kvalitě. V dopisech doslovně zaznívá: „Za takovýchto poměrů by ani Taglioni nic pořádného nevytvořil.“ Tyto problémy navíc mohly být živeny i záští Marie Hentzové, po které převzal choreografii tanečních vložek v operách.

Tyto dlouhodobé neshody vyvrcholily po nepovedené premiéře činohry Umrlčí hlava, jejíž autoři (režisér František Kolár a J. J. Kolár) svalovali vinu za neúspěch na baletní stránku představení v závěrečné části inscenace. Po velmi vyhroceném střetu Reisinger opustil divadlo a již se do něj nikdy nevrátil.

Ředitelem cirkusu

S manželkou poté odcestovali do Ruska, kde v letech 1884–1886 Reisinger působil jako ředitel a choreograf cirkusu Solomonskij v Moskvě, následně se ucházel v roce 1887 o post v Berlínské státní opeře. Za závěr jeho kariéry pak můžeme považovat ředitelování cirkusu Renzova, pro který zároveň vytvořil řadu tanečních čísel, pantomim a efektních podívaných, např. pantomima Ein Weihnachtsmärchen (Darmstadt 1892), dále výpravný balet Hans im Schlaraffenland (Berlín 1893). Václav Reisinger zemřel ve Vídni 12. 1. 1893.  

Reisingera můžeme řadit mezi nejvýznamnější tanečníky a choreografy, kteří během 19 století vyrostli v českém prostředí. Pobyt v Čechách střídal po celý život s činností v zahraničí, nejčastěji na německých scénách. Jeho choreografická tvorba odráží situaci postromantického baletu s hledáním nového repertoáru i tanečního stylu. Václav Reisinger stál u významných baletních počinů nového Národního divadla v Praze a byl také autorem prvního tam uvedeného baletu Hašiš, který se dočkal celkem pěti repríz. Jeho osoba také dokumentuje stav dobového baletu. Zároveň dokládá minimální souvislost tehdejší tematiky baletu s českým vlasteneckým programem. Pro českou uměleckou scénu je zcela příznačné, že o V. Reisingerovi se až do poloviny 20. století vědělo více v zahraničí než u nás.

 
Zdroje: Online

http://archiv.narodni-divadlo.cz/default.aspx?jz=cs&dk=Umelec.aspx&ju=3378&sz=0&abc=R&pn=356affcc-f301-3000-85ff-c11223344aaa

https://operaplus.cz/pocatky-ceskeho-baletu/

http://encyklopedie.idu.cz/index.php/Reisinger,_V%C3%A1clav

http://encyklopedie.idu.cz/index.php/Reisinger,_V%C3%A1clav_(Tanec)

http://www.ceskyhudebnislovnik.cz/slovnik/index.php?option=com_mdictionary&task=record.record_detail&id=605

https://www.casopisharmonie.cz/rozhovory/jak-se-v-cesku-baletilo-z-prozatimniho-do-narodniho.html

https://operaplus.cz/pocatky-ceskeho-baletu/  

Literatura

Historické studium tance v českém prostředí: sborník prací z konference katedry tance HAMU konané u příležitosti životního jubilea prof. Boženy Brodské, Praha, 4. 11. 2002. Praha: Akademie múzických umění v Praze, Hudební fakulta, katedra tance, 2003. ISBN 8073310031.

Český taneční slovník. Tanec, balet, pantomima, ed. J. Holeňová, Praha: Divadelní ústav 2001, s. 276–277. 

Témata článku

Václav Reisinger

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

květen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
2
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: