Vzpomínka na Karla Pavlištíka – Lidová píseň a tanec jako prostředek pro hlubokou uměleckou a filozofickou výpověď

Vzpomínka na Karla Pavlištíka – Lidová píseň a tanec jako prostředek pro hlubokou uměleckou a filozofickou výpověď

V pátek 7. prosince ve věku osmdesáti sedmi let zemřel Karel Pavlištík, etnograf, muzejník, tanečník, choreograf, režisér, umělecký vedoucí, autor hudebně-tanečních pořadů a besed, velká osobnost kulturně společenského života a vzácný člověk. Osobně jsem se s panem doktorem Pavlištíkem poprvé setkala jako čerstvá absolventka katedry tance HAMU. V té době se připravoval další díl rozsáhlé videoencyklopedie Lidové tance z Čech, Moravy a Slezska věnovaný odzemku. Tehdy, v předtuše reakcí zemitých odzemkářů na jakousi neznámou osobu ženského pohlaví v pracovním týmu, se v pravý okamžik projevila jeho rytířská povaha. Přesně věděl, co dělá, když mě v rámci jednotlivých pracovních setkání nenechal „valašským vlkům“ napospas. Jsem mu za tato ochranná křídla navždy zavázaná a vím, že zdaleka nejsem jediná, koho dokázal v pravou chvíli podržet, ale také – když bylo potřeba – rázně umlčet. Vídala jsem pak pana doktora pravidelně při programových radách Mezinárodního folklorního festivalu ve Strážnici a obdivovala způsob, jakým přistupoval k práci své i svých kolegů. Stručně, přesně, přitom laskavě a s humorem sobě vlastním se vypořádal se všemi a se vším. V posledních letech jsem jezdila za panem doktorem Pavlištíkem do Zlína. Zpočátku pracovně, postupem času se z těchto cest staly vzácné chvíle vystoupení z každodenního koloběhu. Seděla jsem v houpacím křesle a nikdy toho moc neřekla. Poslouchala jsem. Vím, že to celé byla velká a nezasloužená pocta. 

Pokud se jedná o lidovou píseň, tanec, zjednodušeně řečeno o „folklor“, byl Karel Pavlištík již za svých středoškolských studií v Uherském Hradišti členem slováckého krúžku (předchůdci Hradišťanu), pomáhal slovem (přesvědčoval) i skutkem (učil lidové tance) při zakládání nových slováckých krúžků v okolí, na začátku 50. let již jako člen souboru Hradišťan poprvé vystupoval na folklorním festivalu ve Strážnici. V roce 1951 maturoval na Obchodní akademii v Uherském Hradišti, následovalo krátké zaměstnání jako nákupčí v LETu Kunovice, odkud byl na jaře roku 1952 poprvé „povolán“ do Strážnice. Jako programový tajemník tehdy musel rychle myslet a ještě rychleji konat, jeho úkolem bylo zachránit festivalový program, který byl ten rok ohrožen. Počátkem listopadu 1952, těsně před narukováním na vojnu, si jej do folklorní skupiny Uměleckého vojenského souboru (UVS) v Praze vyhlédl Jan Čumpelík. Chvíli ale trvalo, než se Karel Pavlištík do této taneční skupiny skutečně dostal. Přes různé peripetie se ocitl u Luboše Ogouna v Armádním uměleckém souboru (AUS VN) mezi „baleťáky“. Ze vzájemného porozumění a respektu vznikla jedna, možná i více choreografií a mezi Lubošem Ogounem a Karlem Pavlištíkem vzácné přátelství. O dvacet let později, v jiné době, byl Luboš Ogoun tím, kdo se nebál posílat svému příteli dopisy se zpáteční adresou...   

U Jana Čumpelíka pak působil Karel Pavlištík nejen jako tanečník a sólista, ale také jako choreograf. V roce 1957 např. získal na Světovém festivalu mládeže a studenstva v Moskvě spolu s Karlem Bednářem ocenění za interpretaci vlastní choreografie Zbojnická z Uherskobrodska. Kromě bohatých interpretačních a choreografických zkušeností a mnoha setkání se začínajícími i již známými umělci, jako např. Jiřinou Mlíkovskou, Alenou Skálovou, Pavlem Šmokem, Zdenou Látalovou, Evaldem Šormem ad., přineslo působení v AUSu Karlu Pavlištíkovi také dostatečné finanční zázemí pro to, aby mohl externě vystudovat etnografii na Karlově univerzitě. Mezi tanečnicemi nakonec potkal také svoji životní partnerku.

V roce 1962 se manželé Pavlištíkovi rozhodli opustit profesionální taneční svět i Prahu a přestěhovali se do Zlína, kde se chtěl Karel Pavlištík věnovat především práci etnografa v muzeu a jeho manželka profesi taneční pedagožky na základní umělecké škole. Začátkem šedesátých let se stal opět členem programové rady MFF ve Strážnici. V roce 1964 přišli členové zlínského souboru Vesna požádat Karla Pavlištíka o pomoc, ten jejich nabídku přijal, a tak se otevřela jedna velká kapitola jeho neobyčejně plodné tvůrčí spolupráce s amatérskými folklorními soubory. Společně se svojí ženou vedl dětský soubor Vonička, stal se vedoucím souboru Vonica, který se pod jeho rukama rozvinul v jeden z nejvýraznějších souborů vůbec. V roce 1974 získala Vonica hlavní cenu celostátního folklorního festivalu v Popradu za zpracování obřadu čepení nevěsty na Horňácku. To už však bylo v době, kdy byl Karel Pavlištík nucen tvořit pod cizími jmény, nejčastěji pod dívčím jménem svojí manželky. 

Po roce 1968 byl za svůj nekompromisní postoj vůči okupaci a následnému politickému vývoji tvrdě stíhán. Na začátku sedmdesátých let dostal výpověď z Oblastního muzea jihovýchodní Moravy a byla mu zakázána také práce v kulturní oblasti. Postihy významně zasáhly do života celé jeho rodiny. Do roku 1989 vykonával dělnické profese jako betonář, skladový dělník, čistič kanalizačních stok. Díky odvaze předsedy JZD v Kašavě Josefa Jarcovjáka, který Karla Pavlištíka v roce 1979 zaměstnal jako technika, se mohl věnovat tvůrčí práci ve folklorním souboru Kašava, byť v anonymitě. Zde našel společenství lidí a prostor, který všichni společnými silami chránili a dali tak vzniknout choreografiím i významným kulturně společenským událostem, které by se jinak realizovat nemohli. Bylo to období „krutých zim“ a stromy musí tyto kruté zimy vydržet, aby byly urostlé. V teplém mírném podnebí se jim pořádně nevyvíjejí letokruhy... Takovým exteritoriem svobody a důvěry (slovy L. Vaculíka) byla také společnost, která se v té době scházela u cestovatele Miroslava Zikmunda: „V domě cestovatele a spisovatele, který nesměl cestovat a publikovat, potkali jsme etnografa vyhozeného z badatelského pracoviště, dramatika vyhnaného z Vinohradského divadla, středoškolského profesora češtiny přikázaného do komunálního podniku. Z jakýchsi sil proudících z každé osoby vzniklo tu zvláštní ‚mluno‘ nezávislosti, volnosti, dostatku času na všecko, do čeho se nám chtělo... [...] Hybným duchem čili spiritus rector té společnosti byl muž jménem Karel Pavlištík.“[1] Také zde měla své nezastupitelné místo lidová píseň, jak o tom píše L. Vaculík.

Karel Pavlištík byl uměleckým vedoucím Valašského souboru Kašava v letech 1981–1987 a poté 1991–1996. Svým vnímáním lidového tance jako součásti synkretického tanečního divadla vytvořil nejen osobitou tvář folklorního kolektivu, ale současně ovlivnil jednu celou etapu vývoje uměleckého zpracování lidového tance. Choreografie Karla Pavlištíka najdeme v repertoáru souboru dodnes. Jednu z jeho nadčasových choreografií souboru Kašava nazvanou Už tu smrť nesem bylo možné vidět na celostátní přehlídce scénického tance v Jablonci nad Nisou v roce 2011.
Neméně významně zasáhl Karel Pavlištík do procesu vývoje jednoho konkrétního tance – verbuňku. V roce 1986 společně J. M. Kristem znovu obnovili soutěž verbířů ve Strážnici, která vdechla tomuto tanci zcela nový život na jevišti i mimo něj. Pod velkým vlivem této soutěže se ze slováckého verbuňku stal ojedinělý kulturní fenomén, který se v roce 2005 dočkal zápisu na seznam nehmotného kulturního dědictví lidstva UNESCO.
Alespoň ve stručném výčtu však uveďme, že vedle Kašavy Karel Pavlištík spolupracoval se soubory Světlovan z Bojkovic, Rusava z Bystřice pod Hostýnem, Rozmarýn z Újezdce u Luhačovic nebo Olšava z Uherského Brodu, autorsky a režijně se spolupodílel na velké řadě festivalových pořadů ve Strážnici a Rožnově pod Radhoštěm, kde stál také u zrodu soutěže odzemkářů. 

Čest jeho památce a klid jeho krásné duši.