Vzpomínky na Dagmar Indruchovou Špryslovou – Ty největší osobnosti zůstávají skryty

Dnes si připomínáme pět let od úmrtí tanečnice, členky souboru Národního divadla, ale především pedagožky, která dala českému baletu řadu tanečních osobností.​Dagmar Indruchová Špryslová (27. 7. 1929 Praha – 12. 10. 2014 Praha) se narodila jako jedináček. Její matka pracovala v tiskárně a otec, taktéž tiskař, stál u založení tiskárny pro vnitřní potřeby divadla. Na první hodiny klasického tance začala chodit k Zdeňce Zabylové a od 10 let pak k Jelizavetě Nikolské. Od Bukolské, ke které chodila v letech 1939–1944, se vypracovala z dětských sborových rolí až mezi členy baletního souboru v Národním divadle, kde působila celých 33 let.

Přípravka baletu ND. Foto: Ing. Ladislav Beneš CSc, soukromý archiv autora.

Přípravka baletu ND. Foto: Ing. Ladislav Beneš CSc, soukromý archiv autora.

K pedagogické činnosti inklinovala od mládí; uváděla, že již u Jelizavety Nikolské mívala na starost tréninky v době, kdy Nikolská odjížděla se souborem do ciziny. V roce 1962 nastoupila na nově otevřený dálkový kurz pedagogiky klasického tance na pražské AMU.

Působila jako pedagog v souboru ministerstva vnitra, na baletní škole tělovýchovné jednoty Slovan a do třetice v baletní škole Dopravních podniků HLMP. Právě zde Dagmar Špryslová zasvěcovala do baletní abecedy například Terezu Podařilovou nebo sestry Barboru a Vendulu Kohoutkovy. Všechny později pod jejím vedením pokračovaly v baletní přípravce Národního divadla, kde Špryslová působila v roce 1977 nejprve na částečný a od roku 1982 na plný úvazek.

Do baletní přípravky Národního divadla nastoupila jako náhrada za docentku Olgu Páskovou, která postupně přecházela učit na konzervatoř. Současně ještě vedla baletní školu v Dopravních podnicích, kde působila v letech 1973 až 1983. Posléze odsud odešla a věnovala se pouze pedagogické činnosti v Národním divadle. Během svého 35letého působení zde vychovala a připravila pro profesionální studium a uměleckou dráhu desítky interpretů. Tuto svou pedagogickou činnost ukončila v r. 2011.

Jako pedagožka se angažovala i ve sportovních oddílech a kulturních domech. Nadace Život umělce jí v roce 2000 udělila cenu Senior Prix.

Jarní symfonie, 1952 (Hana Šulcová, Václava Vorlová, Dagmar Špryslová). Foto: Archiv ND.

Adéla Srncová Mašínová (Černé divadlo Jiřího Srnce, Laterna magika):

„Dagmar Špryslová mě jako malou, pětiletou holčičku nadchla svým specifickým vedením hodin baletu, chodila jsem k ní celých sedm let. Nejenom že mě hodiny baletu nesmírně bavily, dbala na kázeň a disciplínu a současně ve mně vyvolávala nekonečné nadšení ze zvládnutí tanečních prvků, možná i proto jsem se stala jejím Sluncem, jak mi v baletní přípravce přezdívali. Je pro mě nezapomenutelný čas strávený na prknech Národního divadla pod vedením Dáši, kdy nám do duše k umění promlouvala, chystala nás do kostýmů a vodila do maskérny. Tančili jsme v dětských rolích velkých baletních titulů, jakými jsou Prokofjevova Popelka, Labutí jezero Petra Iljiče Čajkovského, Don Quijote Ludwiga Minkuse, zatančila jsem si také hlavní postavu malého narozeného broučka v baletu Broučci, kde mi Dáša dala důvěru a já si tak už jako malá mohla bohatě vychutnat jeviště.

V přípravce ND a pod vedením Dáši a Nadi Sobotkové nám tehdy stavěl choreografii i sám Vlastimil Harapes (tehdejší šéf Baletu ND) na skladbu Menuet Luigi Boccheriniho v podání houslisty Jaroslava Svěceného. Harapes choreografoval přímo na nás, v sólovém duetu jsem tančila na špičkách, a dokud mi byl kostým dětské baleríny, nevynechala jsem jediné vystoupení. Tančili jsme na mnoha velkých událostech, např. v Míčovně Pražského hradu, v Hudebním divadle Karlín, v pořadech ČT... S těžkým srdcem jsem tehdy přípravku opouštěla, ale ráda jsem Dášu a její hodiny navštěvovala i později, když mi to konzervatoř umožnila. Byla mi velkým vzorem a její barevný a vznešený pedagogický projev mě zasáhl natolik, že jsem ji napodobovala do takové míry, že moje mladší sestra Anna, sotva se prvně postavila, už málem stála v první pozici. Ale co je doopravdy úžasné, že se baletu profesionálně věnuje dodnes a já tanci v tom absolutním slova smyslu samozřejmě také, je to moje světlo života. A Dagmar Špryslová mi určitě do tanečního kumštu vložila základy radosti, preciznosti a krásna z něj.“

 

Tereza Szentepetery (Jihočeské divadlo):

„Paní profesorka Dagmar Špryslová patří neodmyslitelně ke vzpomínkám na mé dětství a přípravku baletu Národního divadla. Již u přijímacího řízení si mě získala svou přímostí a upřímností. Jako pedagožka byla přísná a neústupná, přesto však taneční hodiny s ní byly naplněny zábavou a pozitivní energií. Snažila se nám předat mnoho ze svých uměleckých zkušeností, především pak lásku a úctu k divadlu a k umění vůbec. Mě a spoustu dalších dětí přivedla na jeviště Národního divadla. Představovala nám taje a zákoutí této budovy, ve které jsme tak trávili dětství po jejím boku. Byla to úžasná dáma, která věděla, jak přimět třídu neposedných dětí k pozornosti tak, aby se jim to líbilo a ještě se toho hodně naučily. Velice ráda a s úsměvem na ni vzpomínám.“

 

Dina Šnejdarová (hudební publicistka):

„Dagmar Špryslová pro mě byla zjevením. Docházela jsem na její baletní lekce do tehdejších Elektrických podniků v Praze – Holešovicích, kde se tato úžasná dáma snažila seznámit houf malých i větších děvčat s tajemstvím baletu. Hned napoprvé mi učaroval její vzhled, krásné blond vlasy stažené v drdol, jemné rysy a líčení, zpěvný hlas a neuvěřitelná energie. Byl v ní nevysvětlitelný magnetismus. Představovala pro mne baletní bohyni. V hodinách musela být disciplína a řád, ale nikdy ne stres či strach. Byla přísná a zároveň laskavá, budila respekt. Když někdo ‚zlobil‘ nebo nedával pozor, letěl za ním její pantoflíček. Nikdy se netrefila a my jsme rychle pochopily, že je to jen ‚na oko‘, bez zlého úmyslu. Krásně zpívala, měla v sobě cit jak pro tanec, tak pro hudbu. Díky ní jsem už jako malá holčička poznala Slovanské tance Antonína Dvořáka a kouzlo Leoše Janáčka, nemluvě o Čajkovského baletní hudbě. V mém životě zanechala nesmazatelnou stopu.“

Přípravka baletu ND. Foto: Ing. Ladislav Beneš CSc, soukromý archiv autora.

Ladislav Beneš (doktorandské studium taneční vědy HAMU)

„Mé nejranější vzpomínky se datují k první návštěvě baletní přípravky, kdy jsem byl pozván ‚na konkurz‘. Přišli jsme nejméně o půl hodiny dříve, chodby byly liduprázdné, všude ticho, jen ze sálu se linula hudba. A tak jsem seděl v křesle a něco jedl. Pak se otevřely dveře sálu a vyšla skupinka lidí. Moji pozornost upoutala menší, energicky a živě diskutující dáma. Obrátila se na mne a řekla: ‚Nežer, budeš tlustej.‘ Druhá dáma, štíhlá, o něco vyšší, se světlými vlasy stočenými do drdůlku, v dlouhých splývavých šatech, mne vzala za ruku a zeptala se, jestli mi nebude vadit, že budu chodit se samými děvčaty. Pak přede mnou otevřela baletní sál a povzbudivě se na mě usmála. To bylo moje první setkání s baletní přípravkou, to bylo první setkání s dámami Špryslovou a Sobotkovou, tím byl dán můj další životní osud.

Do baletní přípravky jsme přicházeli po starém dřevěném zadním schodišti. Krásně pod nohama vrzalo a vonělo dřevem a voskem. Schody jsme vždy tajně brávali po dvou. K sálům a šatně jsme přicházeli úzkou chodbou, uprostřed které byl kabinet. Dveře byly vždy otevřené. Děvčata se ve dveřích zastavila a udělala pukrle, já jsem, jako správný gentleman, jak říkala paní profesorka Špryslová, musel nejprve smeknout čepici, srazit paty a pozdravit úklonem hlavy. Úklonou jsme zdravili i dospělé tanečníky, pokud jsme je potkali na chodbě.

Děvčata měla šatnu o patro výš, než jsou baletní sály. Já jako jediný kluk v ročníku jsem se převlékal na úzkém ochozu před šatnami dívek a oblečení jsem si skládal na starý dřevěný trám. Většinou jsem býval převlečen jako první a pak jsem na ostatní čekával dole pod schodištěm. Děvčata v bílých trikotech pak scházela k sálu v zástupu po schodech dolů.

Sám příchod do baletního sálu byl vlastně malým rituálem. Jakmile jsme vstoupili do sálu, dívky udělaly pukrle, já pánskou poklonu – révérence s úkrokem a paží. Jednou, bylo to o ukázkové hodině pro rodiče, mne prof. Špryslová dvakrát vrátila ze sálu, protože jsem nepředvedl révérence podle jejích představ. Hrozně jsem se styděl a musel zatnout zuby, abych samou hanbou dokonce neutekl. Bylo mi tehdy přece jen sedm roků.

Dagmar Špryslová byla mou profesorkou po dobu pěti let, kdy jsem do přípravky docházel dvakrát týdně. Byla vždy velmi přísná, ale trpělivá a spravedlivá. Paní Sobotková na vše dohlížela ostřížím zrakem, a když se objevila na chodbě, ztichl i šepot, kterým jsme mluvili. Ke svým pedagogům jsme měli velký respekt, Nadi Sobotkové jsme se však tak trochu báli. Myslím, že Dáša Špryslová měla, alespoň v době, kdy jsem přípravku navštěvoval, k nám dětem blíž a dokázala se nad drobným kázeňským proviněním s úsměvem povznést.

Do přípravky jsem chodil rád a moje vzpomínky jsou ty nejlepší. Když se stalo, že jsem neměl splněné nějaké své školní povinnosti, stačilo doma pohrozit, že nepůjdu do baletu… Svoji poslední hodinu v přípravce jsem obrečel a pak i v průběhu studia na konzervatoři jsem se tam stále rád vracel. Někdy jsem si šel k ‚Dáše‘ zacvičit do hodiny, jindy si s ní jen tak popovídat.

Pamatuji se na ni jako na skvělého pedagoga, osobnost obdařenou vytrvalostí, trpělivostí a láskou ke svým studentům. Za jejího působení, tak jak pamatuji, byla přípravka určitým ekvivalentem carské baletní školy. Ve výuce jsme byli podrobeni na šestileté děti velmi přísné kázni a drilu s důrazem na preciznost, ale na oplátku se nám dostalo kvalitních základů techniky. Naše dětské duše byly zoceleny a vycizelovány i psychicky, protože ten, kdo dokázal zvládnout a přestát náročnost baletní přípravky, byl dokonale připraven zvládnout veškerá úskalí dalšího studia na taneční konzervatoři. Baletní přípravka a především Dagmar Špryslová mi pomohly v rozhodování, čemu bych se chtěl jednou věnovat, a nasměrovaly mne ke studiu tance na konzervatoři. Za to jí patří můj velký dík.

Naposledy jsem se s Dagmar Špryslovou sešel v listopadu 2013 v pasáži Lucerna před promítáním filmu Pocta Joe Jenčíkovi. Na schůzku přišla v dlouhém koženém kabátě a s neodmyslitelným baretem na hlavě, jako vždy elegantní, ale připadala mi smutná, jako by pohasla aura, která ji obklopovala, když nám dětem předávala svoji lásku k tanci. Poseděli jsme v kavárně, ale mluvit o sobě se jí příliš nechtělo. Spíše se zajímala o mé plány po skončení konzervatoře. Tehdy mi dala svoji první kazetu divadelních líčidel, která ji provázela od jejích začátků u Nikolské i během taneční kariéry v Národním divadle, a baletní piškoty Joe Jenčíka. Řekla, že Jenčík a Jirsíková na sebe byli jako psi, ale jako taneční pár byli nedostižní. Když jsme se loučili, vyslovila přání, abych si o baletní přípravce pamatoval jen to dobré, a vyzvala mne, abych ji neoslovoval ‚profesorko‘, protože sice začala studovat, ale školu nedokončila.

Myslím, že ji to celý život velmi mrzelo a snad to byl i důvod, proč se vždy skromně držela stranou. Dodatečně jsem tehdy pochopil, proč nám dětem stále zdůrazňovala, že kromě studia tance je potřeba i dalšího vzdělávání.

Velmi mne mrzelo, že si vedoucí přípravky ND Naděžda Sobotková přivlastnila většinu zásluh a ve své knize Národní divadlo? Alfa i omega mého života, vydané v roce 2013, vykreslila obraz baletní přípravky dle mého názoru zkresleně a svou kolegyni Dagmar Špryslovou v její historii až na pár letmých zmínek zcela upozadila. Z posledního rozhovoru s Dagmar Špryslovou také vyplynulo, že její odchod z baletní přípravky měl hořkou pachuť a nebyl tak zcela dobrovolný… Nepřímo naznačovala, že byla z přípravky odejita.

Jako dítě jsem byl okouzlen až tajemným prostředím Anenského kláštera, kde přípravka sídlí, baletními sály, v nichž jsme cvičili. Dagmar Špryslová byla, je a navždy zůstane součástí genia loci tohoto místa. Bylo mi ctí, paní profesorko.“

 

Zdroje:

BENEŠ, Ladislav. Baletní přípravka Národního divadla v Praze. Absolventská práce. Vedoucí práce MgA. Hana Slačálková. Praha: Pražská taneční konzervatoř a SOŠ Stodůlky, 2014. Dostupné z: https://tritius.amu.cz/library/hamu/detail/1287307?search=8381c3eb-b1c7-43f0-9588-e947e617c743&si=4&ticketId=-10

SOBOTKOVÁ, Naděžda a Alena ŠLOUFOVÁ. Národní divadlo? Alfa i omega mého života!. V Praze: Sabongui Production, 2013. ISBN 978-80-260-4371-3

HOLEŇOVÁ, Jana, ed. Český taneční slovník: tanec, balet, pantomima. Praha: Divadelní ústav, 2001. ISBN 80-7008-112-0

Fotodokumentace:

Profilové foto barevné: archiv ND, foto R. Sejkot, bez bližších informací

Černobílé foto taneční: SVOBODA, Jaromír. Jarní symfonie - 19. 09. 1952 Hana Šulcová, Václava Vorlová, Dagmar Špryslová. In: Archiv Národního divadla [online]. Praha [cit. 2019-10-03]. Dostupné z: https://archiv.narodni-divadlo.cz/ArchivniDokumentFotografie.aspx?ad=25391

Fotografie ze přípravky ND: foto Ing. Ladislav Beneš, CsC (rodinný archiv autora)

 

Témata článku

Dagmar Indruchová ŠpryslováPřípravka baletu ND

Národní divadlo

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

září 2020

Po Út St Čt So Ne
31
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
1
2
3
4
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: