Bilancující Jana Ruggieri: „Pokud tanečník nemá čas na sebe, nemůže tančit tak, jak by chtěl…“

Při oslovení Jany Ruggieri jsem byla potěšena, že rozhovor ke svému životnímu jubileu neodmítla. Při prvním setkání ve foyer Mahenova divadla v Brně před představením Black and White byla překvapena, když jsem chtěla rozhovor hned nahrávat na diktafon. Ale pak technika selhala a povídání proběhlo tak, jak si přála (když jsem musela jeho pokračování zapisovat).

Jana Ruggieri. Foto: Arthur Abram

Jana Ruggieri. Foto: Arthur Abram

Jaké je ohlédnutí za vaší taneční kariérou?
Mé ohlédnutí je krásné. Tančila jsem na úžasné scéně v souboru plném výrazných osobností, s báječnými kolegy a kolegyněmi, pod vedením významných umělců, s řadou tvůrčích choreografů a s širokým repertoárem. Viděla jsem kus světa. Prostě splněný sen.

Byla jste na stáži v London Contemporary Dance School. Jaké to bylo a netoužila jste se věnovat dále modernímu tanci?
Londýn ve mně zanechal hlubokou stopu. Nejen jako město, ale i zkušenost s jiným pohledem na pohyb. Navštěvovala jsem lekce klasického a moderního tance. Základy moderního tance jsme měli stejné, ale lekce za doprovodu bicích nástrojů byl úžasný zážitek. Dává to pohybu mnohem větší vnitřní prožitek. V klasickém tanci nás zase madam Maryon Lane učila cítit vždy chodidly celou podlahu a z toho vycházel pohyb. Nejdřív člověk musí pevně stát na nohou a pak může začít tančit. Velmi často na její slova vzpomínám a opakuji je mladým tanečníkům. Měla jsem velké štěstí, protože v Londýně byl v té době i taneční festival, a tak každý večer mnoho divadel hrálo baletní představení. Nevěděla jsem, co si vybrat dřív. Viděla jsem např. balet Alvina Aileyho, Australský balet nebo Anglický královský balet. Byl to velký zážitek. Po návratu jsem začala předávat nabyté zkušenosti na brněnské konzervatoři. Po návratu Igora Vejsady z angažmá u Ivána Markóa v Maďarsku jsem s ním spoluzakládala malou baletní skupinu při brněnském baletu, kde jsme vytvářeli výhradně moderní choreografie. Klasický balet bych ale nikdy nedokázala úplně opustit.

Jaká je cesta od tanečníka k práci baletního mistra a asistenta choreografie? Nelitovala jste, že jste přestala tančit? 
Pro mě to byla cesta přirozená. Naštěstí mám velmi dobrou paměť a absolutní hudební sluch, což je pro baletního mistra velmi důležité, a pak mě vždycky bavilo vymýšlet trénink a pracovat s lidmi. Začala jsem dělat tréninky pro nás mladé, kteří jsme o prázdninách už nemohli vydržet odpočívat a chodili už před začátkem sezony cvičit. Postupně jsem dávala tréninky i v divadle a dostala jsem na starost i první baletní představení. Vůbec to nebylo jednoduché, protože jsem vedla zkoušky i se staršími kolegy. Musím říct, že mi velmi pomohli a vzali mě velmi dobře. Chystala jsem taky s kolegy různé baletní koncerty, připravovali jsme program a vymýšleli čísla. Byla to neuvěřitelně tvůrčí atmosféra. Nikdy jsem nelitovala, že jsem přestala tančit. Myslím si, že je lepší, když si vás lidé pamatují jako výborného tanečníka na vrcholu. Pokud tanečník nemá čas na sebe, nemůže tančit tak, jak by chtěl, a technika jde dolů. Měla jsem na starost velký repertoár a doma malé dítě. Bylo přirozené přejít na druhou stranu. Práce baletního mistra je velmi náročná. Už nejsem zodpovědná jen sama za sebe, ale za každého tanečníka na jevišti. Mnohdy musím řešit velmi vypjaté situace, kdy tanečníci onemocní těsně před představením, a přesto se musí hrát. Stane se i to, že během představení má tanečník úraz, a i s tím si musím vědět rady – zažila jsem to jako tanečnice na vlastní kůži, když mi na představení praskla Achillova šlacha; naštěstí to byl komický balet, a tak nevadilo, že jsem odkulhala z jeviště. Když pak vidím představení, které se divákům líbí a tanečníci krásně tančí, je to úžasný pocit.

Se kterým z choreografů se vám nejlépe spolupracovalo v pozici asistentky?
Nejraději jsem pracovala s Robertem Streinerem, který dělal choreografii Labutího jezera. Byla to krásná práce a díky ní vzniklo krásné představení, se kterým sklízíme úspěchy nejen na naší scéně, ale i v zahraničí.

A se kterými choreografy se vám nejlépe spolupracovalo, když jste tančila?
Prvním choreografem, se kterým jsem spolupracovala, byl mistr Jiří Blažek, který dělal v Brně balet Giselle, a dodnes si pamatuji všechno, co nám říkal. Z jeho slov jsem vycházela i při zkouškách na nové inscenaci, kterou připravoval Robert Streiner. Dalším choreografem, na kterého ráda vzpomínám, byl mistr Luboš Ogoun, který byl vynikající režisér a dokázal vždy dostat z tanečníků potřebný výraz, který dokresluje každou roli. Ráda jsem pracovala i s Igorem Vejsadou, se kterým jsme založili malou skupinu a vytvořili řadu choreografií. Nesmím vynechat Zdeňka Prokeše, který nás nechal dotvořit každou postavu a čekal od nás aktivní přístup k roli. A Libor Vaculík vytvořil pro Brno nádherné balety, v nichž jsem dostala krásné role.

Které taneční role jste měla nejraději? 
Nejraději jsem vždy tančila dramatické role. Ať už v klasickém, neoklasickém, nebo moderním baletu… Vzpomínám na Mechmene Banu z Legendy o lásce v choreografii Prokeše, kterou mi předávala primabalerína Marie Šlezingrová. Byla to pro mě velká čest, protože paní Šlezingrová představovala vždycky můj idol. Další rolí byla Myrtha – neúprosná královna víl z Giselle. Oblíbila jsem si královnu Alžbětu v Marii Stuartovně a Starickou v Ivanu Hrozném, oba to jsou Vaculíkovy balety. Vybavuje se mi také kurtizána z baletu Podivuhodný mandarín v choreografii Luboše Ogouna.

S jakými partnery se vám nejlépe tančilo?
Všichni moji taneční partneři byli vynikající a spolehliví, úžasní kolegové a kamarádi. Ivan Příkaský, Zdeněk Kárný, Karel Littera, Boris Hanák a řada dalších.

Jaké byly a jsou vztahy s bývalými kolegyněmi-sólistkami?
Brněnský soubor byl vždy proslulý příjemnou atmosférou. I já jsem se tady cítila vždy skvěle. Každá jsme měly dostatek tanečních příležitostí a nikdy nás nenapadlo si závidět. I dnes, když se sejdeme, máme pocit, že jsme se viděly naposledy včera. Byly a jsou pro mě další rodina.

Jak vidíte budoucnost tanečního umění v České republice?
Věřím v budoucnost baletu. Klasická díla ověřená časem nikdy nezmizí a diváci je budou vždycky vyhledávat. Mezi novými inscenacemi se také objevují nezapomenutelná představení. I přes nepřízeň některých politiků, kteří nepovažují kulturu za důležitou, doufám, že se to změní, a ti, kteří o tom rozhodují, budou chtít, aby byla kultura významnou součástí života. Taky doufám, že mladí tanečníci budou chtít dále rozdávat na jevišti radost a krásu.  

Jana Ruggieri, tanečnice, pedagožka, baletní mistryně. Narodila se 25. ledna 1967 v Brně, kde také získala své taneční vzdělání v Hudebně taneční škole a tanečním oddělení Konzervatoře v Brně (1981–1986). V roce 1988 absolvovala stáž v London Contemporary Dance School. Od roku 1986 je členkou baletu Národního divadla Brno, v roce 1990 se stala sólistkou. Mimo role klasického repertoáru dostávala příležitost v současných baletech, ve výrazově bohatých postavách, kde mohla uplatnit svůj herecký talent. Tančila Myrthu (Giselle), Dobrou vílu (Spící krasavice), Mechmene Banu (Legenda o lásce), Starickou (Ivan Hrozný), Alžbětu (Marie Stuartovna), Šlapku (Podivuhodný mandarín), Hekubu (Trójanky), Evu (Věčné písně), Matku (Vodník) a další. Již během aktivní taneční kariéry vykonávala práci baletní mistryně. V současnosti působí jako vedoucí baletní mistryně souboru ND Brno.  

Zdroj: Holeňová, Jana (ed.): Český taneční slovník: tanec, balet, pantomima. Praha, Divadelní ústav 2001.

Témata článku

Jana Ruggieri

Balet Národního divadla Brno

Národní divadlo Brno

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

prosinec 2019

Po Út St Čt So Ne
25
26
27
28
29
30
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23 24
25
26
27
28
29
30
31
1 2 3 4 5
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: