V čem spočívá unikátnost inscenací Spitfire Company vybraných pro Českou taneční platformu?
Slovo unikátní je zavádějící. Aspoň pro samotného tvůrce hovořícího o vlastních dílech. To musí kriticky zhodnotit a vyřknout někdo jiný. Pomůžu si s citátem od Niny Vangeli, která napsala: „Taneční inscenace skupiny Spitfire 13. měsíc/Requiem za Bruna Schulze by poskytla satisfakci Antoinu Artaudovi; nehnil v blázinci nadarmo.“ Tak možná toto nás odlišuje od jiných skupin. Co je pro vás stěžejní při tvorbě nové inscenace?
Na prvním místě je vždy idea. Přibližně jeden rok si nosím téma a přemýšlím o něm. Jestliže i po roce je nosné, začnu na něm pracovat. Na začátku se tuto ideu snažím přetavit do režijního záměru a ten udržet po zbytek zkoušení. A výsledek poměřuji s ideou, která byla na počátku. V poslední době se stále více ptám na dopad. Jaký dopad bude mít dané dílo na mě, tanečníky či herce nebo diváky. A do třetice se vždy snažím vytvořit genius loci. Nazval bych to architekturou představení. Když jsme připravovali One Step Before the Fall, chtěl jsem boxerský ring, ale nikoliv sportovní, nýbrž ring, který by sloužil jako metafora určitého uvěznění. Proto jsem použil místo provazů ocelové dráty. Díky tomu se z boxu stává zápas o vlastní tělesnost, o možnost a nemožnost pohybu. A to jsem již u hlavní ideje, u člověka bojujícího s Parkinsonovou chorobou, u Muhammada Aliho, legendu boxu. Kruh se uzavírá. Idea, záměr, dopad a architektura, to jsou značky kružnice a uprostřed jako hlavní osa stojí tanečník, herec, performer, hudebník, prostě živá bytost, se kterou jsem v každodenním kontaktu. Samotný tanec je až na posledním místě.  O čem bude připravované představení Krevety á la Indigo?
Mohu mluvit pouze za svou část, za scénář. Režii dělá Miřenka Čechová a choreografii Sharna Fabiano. Již dlouhou dobu mě zajímá otázka, co nutí člověka dělat nelogické, nebezpečné, absurdní věci. Vybral jsem si jednu konkrétní skupinu, která si říká Femen. Je politicky aktivní, tvoří ji ženy a je známá tím, že její členky nahé s nápisy na těle demonstrují v různých koutech světa. Naposledy se velmi blízko dostaly k Putinovi, když byl na oficiální návštěvě Německa. Když jsem psal text Krevet, ptal jsem se, proč to dělají, jaký k tomu mají důvod. Na jedné straně mě jejich odvaha a aktivity fascinují, na druhou stranu, asi jsem jemně konzervativní, mi to nepřipadá zcela důstojné. Díky tomu jsem došel k zásadní otázce: Za co bych dokázal bojovat já? A nedokázal jsem si odpovědět. Snad proto moje postavy bojují za osvobození krevet. Neboť když budou svobodné krevety, budu svobodný i já.