Jak se máš v těchto dnech, jaké jsou tvé pocity – kromě radostného očekávání potomka?
Já se mám parádně. Je to sice hektické, protože mám dvouletého syna a na březen čekám další miminko, ale tak nějak stále možná naivně doufám, že se mi i nadále bude dařit všechny ty rodinné i pracovní záležitosti „skloubit“ dohromady, jako se mi to relativně daří nyní.
Já se budu ptát tak nějak logicky na tanec a kritiku. Jsem zvědavý, jestli to pro čtenáře budou ve výsledku otázky očekávatelné, nebo ne… Jaká je tvoje první zkušenost s tancem?
Pocházím z maloměsta, z Jičína, kde jsem s tancem začala v předškolním věku v základní umělecké škole. Je kuriózní, že jsme si tam postupem času vytvořili takovou partu a chodili jsme tam tančit celých dvacet let. Paní ředitelka s humorem dodávala, že nás zařadí do inventáře, a dokonce kvůli nám otevřela na čas i studio pro dospělé. V šestnácti letech jsem si k baletu a scénickému tanci přibrala ještě společenský tanec, kde jsem pak figurovala dvanáct let jako partnerka tanečního mistra v kurzech tance a společenské výchovy. Zásadní zlom ale nastal, když jsem v roce 2003 nastoupila na vysokou školu do Prahy. Tehdy jsem pro sebe objevila divadlo Ponec a současný tanec.