Martine, popiš nám v krátkosti svoje kořeny, jak ses dostal k tanci a co pro tebe hrálo největší roli?
Asi zásadní, jako u většiny Slováků, bylo Štúdio tanca. Potom samozřejmě ZUŠka, konzervatoř, a folklor. Ačkoli tehdy jsem folklor bytostně nesnášel. Připadalo mi, že už je dávno za zenitem. Vadila mi vyhraněná genderová struktura, striktní rozdělení na muže, ženy a jejich role. Nedokázal jsem se s tím vůbec ztotožnit. Až po letech, když jsem odešel do Prahy, jsem se k folkloru znovu vrátil, byť to bylo skrze hudbu. Následovalo ne úplně šťastné studium na konzervatoři v Košicích a radostnější studium na HAMU v Praze.
Po studiu na HAMU ses rychle dostal do profesionálního světa. Ale ještě předtím jsi odjel do Londýna, že?
Ano, konzervatoř jsem vlastně ani nedokončil, nenaplňovalo mě to. Když mi zbývalo půl roku do nástupu na HAMU, odjel jsem do Londýna. Živil jsem se v baru jako číšník a zároveň jsem chodil na Laban Trinity – na tříměsíční choreografický kurz – a taky jsem absolvoval nějaké kurzy v London Contemporary Dance School. To bylo výborné, veřejnosti přístupné otevřené hodiny, skvělá zkušenost.