Eva Rejšková: „Musím vzpomínat, ale moc mě to nebaví."

Eva Rejšková, folklorní tanečnice, choreografka, pedagožka, držitelka Ceny za rozvoj tradiční lidové kultury a folkloru, se narodila 15. srpna 1930 ve Veselí nad Lužnicí. Spolu s manželem Radomilem Rejškem zasvětila svůj život folkloru. Před odborností této ženy je třeba smeknout. Mne ale vždy zajímá i ta obyčejná stránka života, a tak jsem Evu Rejškovou navštívila, abych se dozvěděla, jak se jí daří udržovat si stálý optimismus a dobrou náladu. 

Eva Rejšková. Foto: archiv.

Eva Rejšková. Foto: archiv.

Eva Rejšková stíhá možná víc věcí a činností než kterýkoliv mladý člověk. Jejích úctyhodných 90 let na ní není poznat, má velmi bystrou mysl, přehled o současném dění a paměť téměř „sloní“. V jejím bytě je spousta krásných „starých“ věcí. Má ráda keramiku, většinu si přivezla ze svých cest jako vzpomínku nebo dostala darem, a tak má okolo sebe devadesát let úžasných zážitků a vzpomínek na přátele i na své cesty s folklorem.

Evo, čím je tvoje stáří zajímavé, že nemáš čas?
Ano, nemám čas, furt něco dělám, něco píšu nebo vytvářim, něco si vymejšlim, hraju na klavír… a pořád něco. Sem tam nějaká ta návštěva a jak mám to pomalejší tempo, tak si připadám, že prostě nestíhám.

Ty moc nevzpomínáš nebo ses v tomto věku už začala otáčet?
Musím se otáčet, protože na mě pořád někdo něco chce. To je taková nevýhoda být jeden z mála pamětníků, a tak pořád něco zodpovídám, proč to bylo takhle, proč to ty soubory tak dělaly a pořád něco. Takže musím vzpomínat, ale moc mě to nebaví. Někdy mě je smutno, že bych si třeba skočila, ale naposled, když jsem si skočila, zlomila jsem si ruku. Byla to ale chyba mého tanečníka, ne moje, tak už si radši neskočím.
Také jsem si koupila klávesy, aby mi nebylo na chalupě smutno. V prodejně, kde jsem si je vybírala, se mi moc líbilo. Několikrát jsem se tam vrátila a spřátelila se tam s partou mladých lidí, kteří mne nevzali jako starou bábu. Bavíme se spolu, hádáme se o politice, o literatuře a o muzice, občas si tam zahraju na koncertní křídlíčko, tak už tam chodím čtvrtý rok.   

Kdy ses dostala k tancování, po škole?
Já byla zblázněná do klavíru a do muziky a vůbec jsem neuvažovala o tanci. Pohyb mě ale zajímal, něco jsme dělali ve Skautu, kam jsem chodila. Jednou se tam objevil František Bonuš, který řekl: „Hele, přijdeš do Vycpálkovců (Soubor písní a tanců Josefa Vycpálka, pozn.redakce).“ Byla jsem jak v Jiříkově vidění, holky elegantní, chlapi chytrý, tělocvikáři, výtvarníci… Taková bezvadná skrumáž lidí a já jsem tomu úplně propadla, zůstala jsem a řekla, že odtud mě nikdo nedostane.
Cítila jsem, že pohyb se dá krásně spojit s muzikou, ale nějak jsem potřebovala začít, tak jsem se přihlásila do kurzů k paní Naděnce, ta mě ale po dvou měsících poslala k Jarmile Kröschlové. No to bylo! Já z ní měla skoro hrůzu. Ona mi někdy nadávala, ale proto, že věděla, že to můžu udělat líp, tak to ze mě chtěla dostat.
Tancování mě táhlo pořád víc, tak jsem si vyjednala hospitace u Jana Reimosera na AMU. Tam mě hodiny strašně bavily…, když se Vladimír Vašut hádal s Reimoserem nebo Janou Hoškovou. Jednou za mnou Reimoser přišel a řekl mi: „Proč byste tu nemohla studovat, máte maturitu?“ Ale já už měla po vejšce.
Víš, já jsem měla v životě velký štěstí, když jsem se ocitla v tanečním světě, rozdíly mezi profíkem a amatérem nebyly tak velký. Tenkrát Jiří Blažek, Pavek Šmok, Vašut a další jezdili do poroty do Ústí (pozn. redakce – Ústí nad Labem, kde se konaly soutěže společenských tanců) a neměli s tím problém, chodili si pak k Vycpálkovcům zacvičit a něco pro nás vytvořili. Ovzduší bylo jiný. Z některých byly pak velké persony, ale neměli problém s námi spolupracovat.
Byla to ta poválečná doba, kdy se lidi potřebovali potkávat, i když se to všelijak hroutilo a motalo, tak soudržnost souboru pořád měla velký vliv na to, že lidi tam našli přátele, se kterými si mohli pozpívat, potěšit se. Spojoval nás zájem o písničku, o muziku nebo o tanec. Pro každého se v souboru našlo místo, ať už byl šikovný a talentovaný, nebo ne. Kdyžtak tancoval jen jeden tanec, ale byl spokojený.

Eva Rejšková. Foto: archiv.

Když člověk potká ty správné lidi ve správný čas.

Když Eva Rejšková přebrala soubor Vycpálkovci, neměla to často jednoduché. Spolupracovala s mnoha významnými osobnostmi jako například Karlem Plickou, Věrou Svobodovou, Emílií Urbanovou. Po nějakém čase našla svou cestu, hledala inspiraci v písničkách, v jejich náladě to, o čem vypovídají…  
To bylo skoro ve všech číslech, co jsem dělala. Nebyly tam velké děje, snažila jsem se o jistou spojitost, aby to mělo linku. Zdenek Lukáč mě nabídl, abych si u něj vybrala muziku, která se mi od něj líbí, a to bylo fajn, Míla Rychtů pak dělal velice dobře jejich úpravy.
Jestli jsem měla v životě štěstí, tak na to, že jsem potkala ty správný lidi – tak to bylo i s tím mým Radkem. Kdo ho znal, tak říkal, že s ním vydržím dva měsíce a prchnu, no a já s ním byla 59 let. Nás propojil společný zájem a práce. Nejhezčí léta byla, když už jsme byli oba v důchodu, soubor jsme neměli na krku a dělali jsme kurzy. Co my jsme toho sjezdili, já hrála na klavír, Radek učil, „zasvítil“ a byl spokojený. Moc jsme si to užívali. Bylo to většinou za „dobrý slovo“, ale pozvali nás, ubytovali, měli jsme co jíst, všechno, co jsme potřebovali, a my byli spokojení. Jednou přišli Japonci, dali nám peníze na letenky, abychom přijeli do Tokia…

Eva Rejšková stále sleduje dění a říká, jak je dobře, že je spousta dětských lidových souborů, kde děti hrají, zpívají i tančí. Sdílím její názor, že je to lepší, než když dělají jen jedno, takto to mají propojené a to je dobře. Bohužel pak přijde puberta nebo vyrostou a jdou studovat do zahraničí a s tancováním je konec.
Mám pocit, jako by dnešní mladí pořád hledali to nešťastný, přeskakujou, stále něco řeší, jako by jim něco chybělo, snad trochu toho utrpení. Zatím je to hledání, není to směr, teprve časem se ukáže, co je životaschopný. Dříve lidi mnohdy neměli nazbyt, ale dokázali se pobavit, sednout si spolu, dokázali u práce zpívat.Eva a Radek Rejškovi. Foto: soukr. archiv.

Jak to děláš, Evo, že jsi stále tak vitální?
Víš, jsem sama, děti přiletí na deset minut, a tak si musím všechno obstarat, tak to mě taky udržuje. Taky ty mladý lidi, se kterýma jsem v kontaktu, vůbec mě neberou, jakože jsem stará, teď mě dokonce zaučují na počítač. Ale to chce čas a ten já nemám. Radši jsem u piána, tam vydržím hodinu i víc. Dělám, co mě baví. Víš, mě některé věci už nevzrušujou, abych si myslela, že něco musím, to ne.

Na konec našeho milého setkání mi ještě Eva vyprávěla jednu takzvanou „veselou příhodu“, jakých mají všechny soubory spoustu.
Jednou jsme měli představení ve Vinohradském divadle, jeden tam zpíval Když jsem já s koníčky…, no a druhý kluk ze souboru našel v rekvizitách takového toho dětského houpacího koně a během té písničky vzadu přehoupal celé jeviště! Já myslela, že ho zabiju, ale to byly takové srandy.

Milá Evo, hodně zdraví, štěstí, lásky a pohody, ať máš vždy dostatek všeho, co se nedá koupit.

Eva Rejšková začínala v roce 1949 jako tanečnice Souboru písní a tanců Josefa Vycpálka, kde působila až do roku 1992. Těžiště její choreografické práce spočívalo v rekonstrukci lidových tanců a jejich jevištní stylizaci. Za jejího uměleckého vedení soubor získal řadu ocenění doma i v zahraničí. Od roku 1953 pracovala Eva Rejšková rovněž jako odborná a vedoucí pracovnice pro lidový tanec v Ústředním domě lidové umělecké tvořivosti (ÚDLUT), poté v Ústavu pro kulturně-výchovnou činnost (ÚKVČ). Metodicky, choreograficky a pedagogicky spolupracovala s řadou folklorních souborů v celé ČR. Působila rovněž jako pedagožka na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze. Publikovala odborné články a referáty (Lidová tvořivost, Taneční listy, Folklor), spolupracovala s rozhlasem (pořad Cesty za folklorem aj.).

S manželem Radomilem Rejškem vedla stovky tanečních kurzů nejen u nás, ale i v zahraničí – v Japonsku, USA, Kanadě, na Kubě, ve Francii, Belgii, Německu, Hongkongu, Finsku. Pro Japonce byly přednášky, praktické ukázky a workshopy manželů Rejškových tak strhující a imponující, že si řada z nich opatřila české kroje a tančila české tance. 

V roce 2011 byla Evě Rejškové ministrem kultury udělena Cena za rozvoj tradiční lidové kultury a folkloru. Paní Eva Rejšková je žijící legendou pro oblast lidového tance, je neustále velmi vitální a obdivuhodně aktivní. Zasedá v porotách folklorních festivalů (např. Strážnice), píše odborné články i fejetony a básně, hraje na piano.

 

Zdroje:

https://encyklopedie.praha2.cz/osobnost/1408-eva-rejskova

Témata článku

Eva RejškováLidový tanecVycpálkovci

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

říjen 2020

Po Út St Čt So Ne
28
29
30
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: