Ta svoboda, o které mluvíš, je pro mě hodně patrná i v předposledním projektu Meziprostory, na kterém jsme spolupracovaly. To je zcela improvizované představení, které je strukturované specifickým prostorem vily Běhal Fejér Institute v Dejvicích. Hudebníci a tanečníci vstupují pokaždé do stejných místností. Každé představení je úplně jiné, ačkoliv půdorys situací a míst je pevně daný.  Práce ve specifickém prostoru ti není cizí, velmi často jsou tvoje projekty uváděné jako site-specific, např. poslední Únik (z) reality reagoval na místo, ve kterém se odehrával – na zámek Veleslavín a jeho zahradu. A také pracovalo s profesionálními i neprofesionálními interprety. Tvoje představení mají často trendy přízvisko „interaktivní“ nebo „participativní“. Co tě na tom zajímá?
My jsme s tím začali právě v době, kdy to „trendy“ nebylo. Byli jsme kvůli tomu považovaní trochu za „divné“. Např. představení Svět z papíru, které se zprvu odehrávalo také ve vile Běhal Fejér Institute, bylo původně zamýšleno pro dospělé jako představení nablízko. Dva roky jsem s Veronikou Šimkovou a Jankou Novorytovou zkoumala list papíru jako rekvizitu i prostředek k pohybu, jako něco, co nás rozhýbává. Díky Báře Látalové se představení vytvořilo pro dětského diváka.  Svět z papíru hrajeme deset let. Je to představení, během kterého skrze akce s listy papíru vtahujeme diváky do situací na jevišti a v závěru pak tančíme společně. Zapojují se většinou všechny generace. A to mi dává smysl. 
Možná je to kacířské uvažování, ale v současnosti mi to dává větší smysl než čistě divadelní tvorba. Vím, že nejsem běžný divák, máloco mě v divadle překvapí. Začala jsem se sama sebe ptát, jestli mě ještě něco vůbec nadchne, jestli se mě něco dotkne, protože v určité fázi jsem začala vnímat, že mě málokteré představení osloví.  Mám pocit, že když se do představení můžou lidi zapojit fyzicky, je to pro ně úplně jiný zážitek, než když sedí a dívají se. Protože pak hodnotí estetiku, ekvilibristiku, výkon. Pro mě tanec o tomhle není.

Jak ses dostala k tanci ty sama?
Byla jsem živé dítě, takže přišla standardní otázka, co se mnou. Pocházím z malého města, ve kterém byla tenkrát populární moderní gymnastika, tak mě naši dali tam. Dělala jsem ji pak vrcholově, ale ve čtrnácti jsem zjistila, že mě závody stresují a že chci přestat. Ale líbil se mi ten svět pohybu a náčiní. Julyen Hamilton na posledním pražském workshopu mluvil o práci s předmětem, které se v moderní gymnastice používají, což mě tehdy bavilo, uchvacovalo. Zažila jsem dobu, kdy v moderní gymnastice byla jedním z hledisek hodnocení originalita nových prvků. A tak jsem tehdy začala hledat nové způsoby pohybu, kterým bych se mohla věnovat.
Chvíli jsem zkoušela step, street, break dance, akrobacii a bůh ví co. A v sedmnácti jsem se dostala k Danielu Zábojovi, který byl studentem konzervatoře a otevřel si vlastní studio, kde jsme se učili něco jako muzikálový tanec, což jsem sice věděla, že není můj šálek kávy, ale Dan to vedl hezky a ve výsledku to bylo moc fajn. A po půl roce jsem odešla na přijímačky na HAMU a k mému velkému překvapení mě vzali. Šla jsem tam bez jakýchkoliv zkušeností.

Jak probíhaly přijímačky?
Tenkrát se odehrávaly v Ledeburském paláci, HAMU se až později přestěhovala do Hartigovského paláce. Myslela jsem si, že když jsem kdysi dělala něco z lidovek, znala trošku strukturu tréninku klasického tance a zažila jsem jeden workshop „Grahamky“ na MTT (Mezinárodní týden tance, pozn. redakce), tak to je samozřejmě bez problému, což nakonec nebylo. Snažila jsem se splnit zadání, ale nestíhala jsem to. Přišla jsem si jako v grotesce. Pak jsme měli ukázat choreografii, kterou jsme si chystali dopředu. Připravila jsem si ji na skladbu Ivy Bittové a myslela jsem, jak jsem alternativní!
Připravovala jsem se samozřejmě doma v obyváku, měla jsem nachystaný začátek, měla jsem udělaný konec, ale prostředek byl jen „nahozený“. A s tím jsem drze předstoupila a předvedla jsem to. Asi za hodinu za mnou přišla paní Beková, sekretářka katedry, a říkala: „Komise chce, abyste jim to šla zatančit ještě jednou“. Já jsem v tu chvíli zpanikařila, protože jsem si myslela, že zjistili, že jsem improvizovala a že mě rovnou vyhodí. Ve skutečnosti šlo jen o to, že pan profesor Pavel Šmok přišel později a já jsem měla svou ukázku hned mezi prvními. Tak jsem šla znova. Začátek byl stejný, to bylo dobrý. Ale pak jsem začala improvizovat prostřední část písničky a jen jsem slyšela polohlasem paní Jiřinu Mlíkovskou, jak říkala: „Ale to bylo předtím jiný!“. Nicméně mě vybrali do dalšího kola a pak mě přijali i ke studiu.

Tuhle příhodu znám, náhodou jsme na ni přišly v našem výzkumu improvizace, a přijde mi příznačné, že tě vzali na HAMU už s něčím, co tě zajímalo od samého začátku a čemu se celou dobu věnuješ, taneční jevištní improvizaci. Spolu s tvým působením na katedře tance se také začal vyučovat předmět taneční improvizace, je to tak?
Podle nových sylabů mají už zhruba dva roky všechny studentky a studenti druhého ročníku bakalářského programu oboru choreografie i pedagogiky tento předmět dokonce povinný. Myslím si, že je dobře, že tím projdou i ti, kteří by si ho dobrovolně nezapsali. A i když mají dojem, že v tu chvíli neví, co budou dělat, improvizace je podle mého způsob cesty k sobě. Vnímám, že pracujeme na jiných dovednostech, než je zapamatování si struktury tréninku a konkrétní taneční techniky. Kromě toho v současném tanci je schopnost improvizace základním požadavkem.

Takhle jsem tě jako pedagoga poznala i já. Tenkrát jsem chodila na tvoje hodiny jako na volitelný předmět, když jsem studovala katedru autorské tvorby a pedagogiky na DAMU. Vnímáš nějaký rozdíl mezi studentstvem dnes a tehdy, před deseti, patnácti lety?
Sama mám dojem, že improvizace už je skoro otřepané téma, že na ní není nic experimentálního. Asi proto jsem často překvapená, jaký mají současní studenti z improvizace respekt, skoro až strach. Jak jsem říkala, improvizace je cestou k sobě a já občas cítím, jako by se studenti sami k sobě dostávat nechtěli. Možná je to soustředěním, měnícím se tlakem, který na sobě cítí, strachem z nedostatečného výkonu.
Ale pak přijdou momenty, kdy improvizační proces začne „naskakovat“ a je zábavný, živý a autentický. Studenti jsou najednou ponořeni ve správném okamžiku, hranice vnitřního a vnějšího je prostupná. A to je moje téma. Hledat tyhle momenty a otevírat je. Tuhle mi jedna ze studentek během sledování okamžité kompozice na hodině říkala: „Jak to, že to vypadá líp než ty připravené choreografie? Je to daleko zajímavější a zábavnější.“.  Potěšilo mě, že to pocítila a viděla. Zároveň si ale vždycky uvědomuju, že my v roli diváků v té chvíli víme, na co se díváme. Což mě vede k další z otázek o improvizačních představeních: jak je uvádět? Jak diváky navést na náš způsob dívání se?

V českém prostředí není úplně obvyklé, aby tanečník nebo tanečnice, ba co víc, choreograf/ka, a, odpusť mi to, „čtyřicet plus“, vystupoval nebo vystupovala na jevišti. Ty jsi choreografka a tanečnice v představeních různých formátů, ve svých vlastních, ale i v koprodukcích, např. s CreWcollective, vystupuješ s různými interprety, od dětských po profesionály. Proč se do toho pouštíš?
Protože mě to baví. Dlouhou dobu jsem vůči tomu měla respekt a říkala si, že na jeviště vůbec nemůžu jít. Jde i o nějaké překonání mého strachu. Zlom nastal s projektem Groovesy, po kterém jsem si uvědomila, že jsem si nikdy nevytvořila vlastní sólo. A tak vzniklo sólo Za sebe sám. Hrála jsem ho jednou a byla samozřejmě v příšerném stresu a panice. Ale pak jsem si to zhodnotila tak, že je dobré občas na jeviště jít, protože mi rozšířilo určitý rozměr vnímání kompozice i fungování vztahu s diváctvem.  Čím je tanec vlastně sdělný? Mám ráda různé taneční styly a sdělnost tance, pokud je přítomná, mi přináší radost, chuť jít na jeviště. Rodiče mých žáků ze ZUŠ mi říkají, že když je v představení vidět energie a radost, tetelí se to. Zrovna onehdy mi jedna maminka říkala: „Já bych si po těch vašich vystoupeních vždycky šla nejradši zatančit taky!“ To je asi důvod, proč svou práci dělám a proč mě baví. Protože vytvářet artefakty na jevišti, mít za ně ocenění, o to už mi dneska nejde. Byť to tak rozhodně nebylo vždycky.

Když jsi studovala v doktorském programu, narodila se ti dcera. Jak jsi to tenkrát zvládala? Dětské skupiny asi ještě nebyly tak běžné.
Ne, vůbec. Měla jsem nesmírné štěstí, že jednak můj muž byl schopný s Verunkou být přes den a taky jsme měli nesmírně vstřícnou babičku. Verča byla často s námi i na zkouškách a zvládala to. Bylo to opravdu hezké období, někdy náročné, ale měla jsem kolem sebe lidi, kteří pomáhali. A jsem jim velmi vděčná, že to takhle mohlo fungovat. Bez rodiny by to nešlo.

Tvoje dcera je klavíristka, studuje na HAMU. A tvůj muž se věnuje elektroakustické hudbě, velmi často vytváří hudbu pro tvoje představení. Sama říkáš, že soudobá hudba je pro tebe naprosto zásadní nejenom jako inspirační zdroj. Jak se navzájem ovlivňujete?  
Můj muž Jiří Jakl je původně zvukař, zvukový režisér. Poznali jsme se na HAMU, on byl v nahrávacím studiu a já jsem si tam šla nechat sestříhat hudbu k tanečnímu představení. Naše soužití je zábavné, ačkoli někdy náročné, ale myslím, že nás jako rodinu hudba spojuje a je fajn, že není jenom jednoho žánru. Mám pocit, že se respektuje vkus a přístup každého z nás. A zároveň je to něco, co máme rádi. Doma hrajeme, zpíváme a když byla dcera malá tak ještě tancovala.

Tvůj projev na jevišti, ale i tvoje tvorba se vyznačují specifickou poetikou, svébytným humorem, subtilní kvalitou. Velmi často jde o poukázání na normalitu tím, že to z normality vybočuje. Popsala bych to jako „kouzelně potrhlé“, „absurdní“. Pro mě tuhle tvoji humornou kvalitu pojmenoval Julyen Hamilton na workshopu v Amsterdamu, kde nám všem vyprávěl, že se tě jednou zeptal: „Mirka, how are you?“ a ty jsi odpověděla: „Why?“ což vyvolalo všeobecný smích. Vnímáš humor jako něco, s čím explicitně pracuješ?
Když jsem přišla na HAMU, přitahoval mě ateliér Ctibora Turby. To, co mě zajímalo a po čem jsem toužila, ale nikdy jsem to nenaplnila, bylo klaunování. Vidět svět v nějaké absurdní rovině. Také si vzpomínám, že když jsem byla na coachingovém projektu pořádaném SE.S.TA, kde jsem řešila mé sólo, můj kouč Jean-Christophe Paré o mně tehdy řekl, že jsem takový abstraktní klaun. Nedokážu věci přesně a radikálně uchopovat, spíš vnímám svět v jeho mnohosti. Mám pocit, že bez humoru bychom ale nepřežili. Mám hodně ráda poezii, poezii nonsensu, Ivana Wernische, který je někdy hrozně krutý, ale nesmírně vtipný, nebo J. H. Krchovského, který je dokonce pohřební. Mám poezii ráda i proto, že nezaškatulkovává, pracuje s obrazivostí, věci se říkají v jinotaji. To mě baví i na představeních, ať už se na ně dívám nebo se účastním procesu tvorby. Když je v nich humor a specifická poetika, je to nesmírně zábavné.

Mirka Eliášová, narozená 1975, je absolventka v oboru choreografie na Taneční katedře HAMU v Praze. Studium absolvovala v roce 1997 a v následujících letech se věnovala především využití improvizace v současném tanci, v roce 2007 obhájila disertační práci na téma Improvizační postupy v současném tanci v oboru teorie choreografie.

V současné době působí jako pedagog na Taneční katedře HAMU v Praze a část svých sil věnuje práci s dětmi na ZUŠ v Praze 8. Od roku 1997 vytvořila více než dvacet autorských choreografií, na kterých spolupracovala s Jiřím Jaklem a dalšími současnými skladateli, spolupracovala také na operních a činoherních představeních ND v Praze, v Brně a divadle v Ústí nad Labem, podílela se na vzniku čtyř tanečních filmů, získala ocenění Prix de Intellect cenu České taneční platformy v roce 2000 a cenu za taneční film na studentském festivalu v Písku.

Od roku 2008 spolupracuje s orchestrem Berg na site-specific představeních na živě interpretovanou hudbu soudobých skladatelů. Je také autorkou několika dětských interaktivních představení Svět z papíru, Momo, Škatulení, Stále stejný příběh. Její práce jsou uváděny na festivalech v ČR i zahraničí.

Zdroj: https://divadloponec.cz/cs/eli-kol-mirka-eliasova