V roce 2016 jsi mě přizvala jako hlasovou performerku k představení Refresh, které se premiérovalo v Divadle Kampa. Tanečnice Jana Novorytová a Lucie Charouzová interagovaly s krabicí, která vydávala zvuk, a já jsem hlasově do mikrofonu reagovala improvizací na to, co se dělo na scéně z hlediště. Co byl tenkrát výchozí tvůrčí impuls?
Chtěli jsme pracovat s technologií, se zvukovým senzorem, který reaguje na polohu v prostoru. Vymýšleli jsme k němu rekvizitu, se kterou by se dobře pracovalo. Inscenace tedy vznikla z technologické potřeby. Od práce s rekvizitou a zvukem se odvíjela další cesta. Krabice tenkrát vydávala zvuk.
Tenkrát mě zaujalo, že hlas a hudba, zvuk, pro tebe nebyly kulisa, soundtrack k tanci, ale médium, které s tancem a tím, co vznikalo v přítomném okamžiku, vedlo dialog. Proč jsi k představení pozvala mě jako hlasovou performerku, když jsi už zvuk, který reagoval na pohyb tanečnic, vlastně měla?
Protože dávalo smysl, že máš vnitřní hlas nějaké věci a máš nějaký hlas zvnějšku, které spolu komunikují. Vnitřní a vnější světy jsou něco, co mě zajímá. Souvisí to s improvizací nebo vůbec s tancem jako takovým.