Josef Bartoš: „Žijeme v době, která je dekadentní…“

Usměvavý, přátelský, společenský, odpovědný a stále v dobré náladě. Takový je Josef Bartoš, jak ho znám z tanečního sálu. Jaký je v roli redaktora, publicisty nebo recenzenta, je pro mne ovšem neznámá. Jsem velmi potěšena, že mu mohu položit několik otázek, které přiblíží nejen jeho krásnou a náročnou profesi, ale i osobitý pohled na tanec, divadlo i svět kolem nás. Jak se rodí text nebo recenze, jak náročná je příprava i samotné psaní a mnoho dalšího, jsem se zeptala Pepy v kavárně s příhodným názvem Les Kamarades. Je skvělé být v rozhovoru na druhé straně, a kdyby nebyl limit, ptala bych se víc a víc a víc…   Jsi performer a tanečník. Odráží se tato zkušenost v profesi recenzenta? Když víš, co za práci je na té druhé straně? Ovlivňuje tě to, když píšeš, promítá se to v tom, jak a co píšeš? Nevím, jestli je to tím, ale pozoruju na sobě, že se zejména věnuju tomu, co tanečníci prožívají na jevišti, co mi dávají. A až pak se dívám na choreografickou stavbu nebo na práci se světly. Spíš se soustředím na člověka – tanečníka, performera. Myslíš si, že může tanec jako umění nějakým způsobem ovlivnit veřejnost? Že má schopnost například měnit myšlení lidí? Já si myslím, že by tu schopnost měl, ale problém je, že naše společnost mu nedává šanci. V naší společnosti se na tanec tak trochu pozapomnělo. Podle mě to souvisí s tím, že žijeme v době, která je dekadentní, úpadková. Nejsme na uměleckém vrcholu, kdy bychom si dokázali vážit věcí, které jsou skutečně hodnotné. Podle mě je tanec úžasný v tom, že kolikrát dokáže vyjádřit myšlenky, city, pohnutí, zkrátka něco mezi lidmi, něco, co kdybych chtěl vyjádřit slovem, tak popíšu čtyři stránky, ale přitom je to jeden pohyb, který trvá vteřinu. Je to jiná dimenze, která říká něco jiného a je mnohem komplexnější. Ale na druhou stranu si myslím, že i to slovo, když se pojme správně, a když s ním někdo opravdu umí pracovat, stejně jako s pohybem, tak má podobnou šanci vyjádřit něco navíc. Akorát je to jiná forma.  Myslíš si, že by měl tanec více reflektovat třeba politické dění? V umění všeobecně se to často děje, ale v tanci se to tolik nevidí… Umělec je temperamentní osoba, hodně otevřená a přijímající, takže je to i logické, že přijímáme veškeré možné podněty, ať už je to zrovna politika, příroda, nebo lidská láska. Myslím, že ta politika není úplně důležitá. Je to určitá volba, pro kterou se choreograf rozhodne.
Tanec má prostě vyjadřovat. Jsem proti tomu, jak já tomu říkám „tanec pro tanec“. A nemusí to být něco konkrétního, ale tancem prostě něco sdělujeme.
Teď mám takovou sci-fi otázku, kam si myslíš, že se současný tanec bude vyvíjet? Jakým směrem se bude ubírat? Myslíš si, že se tanec vrátí k něčemu, co tady již bylo? To je složitá otázka a asi na ni ani neexistuje odpověď. Vidím spoustu trendů, ale mám pocit, že je to hodně roztříštěné, což na druhou stranu nemusí být nutně špatně… Třeba nedávno jsem měl s někým diskusi, že dřív byli lidé, kteří byli známí po celém světě, a všichni věděli, o koho jde. Dneska mám pocit, že nikdo takový není. Máme „velké“ lidi i velké soubory, které jsou neuvěřitelně financované, ale podle mě nikoho, u koho by si většina populace řekla: Jo, tak to je ono. A jsou pro tebe nějaké osobnosti nebo lidé, za kterými se dá jít? Myslím třeba osobnost, jako byl pro mě Václav Havel… Podle mě dnes neexistují osobnosti s názorem. Všichni tak nějak mlží, když se jim hodí to, tak řeknou to, když se jim hodí tamto, tak řeknou tamto… Myslím, že zažíváme velký úpadek kultury. Čekáme akorát na moment, až se dostaneme ještě níž a od toho dna se zase odrazíme. Sám děláš velmi aktivně jógu, máš asi i hodně blízko k cirkusu. Jak podle tebe tyto formy obohacují tanec, líbí se ti, když jej obohacují? Mně se to líbí, ale musí to být dobře udělané. Třeba v Mexiku, kam často jezdím, existuje buď tanec, nebo nový cirkus. Nikdy se to nemíchá, jsou to oddělená čísla, což je podle mě škoda, protože to nemůže fungovat, ani kdyby se režisér chtěl přetrhnout. Podle mě k tomu tvůrce musí mít úzký vztah. Nefunguje, pokud si někdo řekne: Chci použít pozice z jógy, podívá se na nějaké obrázky, ale přitom ji sám nezná. Jóga je komplexní systém a ani já po pěti letech praktikování bych ji nemohl učit, protože se sám mám stále co učit. Záleží zkrátka na osobnosti tvůrce. Viděl jsem velice dobré taneční představení a viděl jsem velice dobré cirkusové představení, ale nepamatuji si, že bych viděl velice dobré představení, které by obsahovalo oboje. Mění se tvůj pohled na věci s odstupem času? Jestli si třeba říkáš: Hele, tohle bych teď napsal jinak? Určitě mění, a to nejenom, že bych to napsal jinak. Když jsem chodil na konzervatoř a viděl jsem nějaká videa poprvé, tak jsem si řekl: To je strašné. A když jsem se k tomu vrátil po x letech, tak jsem si říkal: To není úplně tak špatné. Nebo i naopak. Myslím si, že záleží na tom, v jakém momentu se nacházíme, co máme za sebou, co právě prožíváme. Já zdůrazňuju to, že kritika je subjektivní názor, protože vždycky záleží, v jakém je kritik rozpoložení, jestli se zrovna s někým pohádal, jestli třeba prožívá nějaké rodinné problémy – to všechno tam je. A taky záleží na jeho zkušenosti. A proto mi objektivizování kritiky, že to, co se napíše, je neměnná pravda, přijde hloupé. Samozřejmě, kritik by měl být schopný poskytnout nějaký reálný, objektivní rámec textu, ale tam to končí. Jakmile se jde od faktů k myšlenkám a pocitům, je to jen interpretace toho, co viděl. Když píšeš kritiku na představení, které má specifické téma, které ti není třeba úplně blízké, nebo je tolik neznáš, připravuješ se na to speciálně? Já se přiznám, že se před představením nenechávám ovlivňovat. Mám rád, když jdu na představení a nechám ho na sebe působit. Když mám psát recenzi, tak samozřejmě mě zajímá, o čem mám vlastně psát. V divadle si přečtu program a pak je na choreografovi, jestli mi to ukáže, nebo ne. Já třeba ani nezastávám to, že by měl někdo psát recenze denně, nemyslím si, že to je možné, protože když se tomu chce někdo opravdu věnovat, tak potřebuje čas. Nebo aspoň já ho potřebuju. Pokud to má být expres, tak potřebuju aspoň čtyři dny. Nerad text odevzdávám do 24 hodin, to radši odmítnu. Čtyři dny, to je jako expres pro tebe? Mně přijdou čtyři dny málo… Recenze musí být co nejdřív na webu, protože všichni chtějí být první, což je pochopitelné. Kdo to dříve přinese, ten vede a je úplně jedno, jestli pak vyjde dalších deset, nebo patnáct recenzí. Ta první je nejdůležitější, a když vyjde až měsíc po premiéře, tak už po tom nikdo ani neštěkne. Ty čtyři dny jsou takové, že se to dá, pokud je to více, tak jedině lépe. Ale samozřejmě mluvím o recenzi, což znamená zhruba dvě normostrany, pokud to má být něco hlubšího, tak na to potřebuju určitě víc času, aby představení nějak ve mně uzrálo. Objevilo se někdy v představení něco, co bylo pro tebe přes čáru? Co bylo moc… Dneska je těžké něco takového vůbec dokázat, lidé už jsou zvyklí na všechno. Jednou v životě jsem odešel z divadla, protože to pro mě bylo opravdu přes čáru. Byl to muzikál Producenti v Karlíně, po dvaceti minutách jsem se zvedl a odešel. Došlo mi, že od zábavy očekávám asi něco jiného. Mnohem kultivovanějšího, chytřejšího, inteligentnějšího. Nemáš problém se zvednout a odejít? Ne, ale udělal jsem to zatím jenom jednou. Na druhou stranu, mám respekt k lidem na jevišti a vím, že když někdo odejde, působí to hrozně negativně právě na interprety. A pak je vlastně pravda, že jednou jsem chtěl odejít, ale seděl jsem uprostřed řady a bylo mi vůči ostatním blbé je zvedat. Často třeba vidím lidi, kteří ostentativně netleskají, čímž dávají najevo, že se jim představení nelíbí. Je to podle tebe radikální vyjádření názoru? Neslouží potlesk také jako poděkování výkonům tanečníků? U nás z toho, co pozoruji, diváci většinou „nějak“ zatleskají, ale jsou země, kde jsou reakce mnohem přímější, představení dokonce vypískají… Potlesk je ocenění odehraného kusu, a pokud se to divákovi z jakéhokoli důvodu nelíbilo, není jeho povinností tleskat. To mi přijde naprosto v pořádku, i já už jsem párkrát „nezatleskal“. V Čechách mi přijde, a téměř na 90 % se mi to vždycky potvrdí, že se třikrát zatleská a je konec. Po třetím potlesku pomalu ani účinkující nedojde do zákulisí a diváci už odcházejí. To je i pro mě jako pro tanečníka hrozně potupné. Byl bych radši, kdyby zatleskali jednou a upřímně, že se jim to líbilo, anebo zkrátka: Nelíbilo se nám to a vypadni. Když se vrátím ještě k tvému působení na scéně, co ti dává jeviště? Co si odtamtud odneseš? Úžasný pocit. Je to něco zcela výjimečného. Jeviště je magické místo, které ti dává sílu, když už nemůžeš. Je to jakási opojná energie, která tě vždycky naprosto pohltí, a to si já neuvěřitelně užívám. Tělo se zkrátka hýbe a ty vůbec nemyslíš na to, co máš dělat, všechno to pracuje samo. Přemýšlíš nad něčím, když jsi na jevišti? Přemýšlíš o tom, co zrovna děláš, tančíš, nebo prostě „nasedneš na vlak“ a jedeš? Na začátku se hodně stresuju, hodně se klepu a říkám si: Já tam nechci. Já tam nechci. Ale vždycky mi to trvá třeba pět vteřin a pak to všechno zmizí. Já si prostě ten moment na jevišti užívám… Ani tam nejsem, jsem prostě někde jinde. A to je hrozně krásné, protože to nikde jinde nezažiješ. Jak relaxuješ? Špatně. (smích) Hodně špatně. Chci vždycky dělat hroznou spoustu věcí. A pokaždé to dojde tam, že dělám všechno najednou a pak nemám čas sám na sebe. A proto dělám jógu, to je pro mě relaxace. Je to moment, kdy nemáš telefon, a není tam nikdo, kdo by se zabýval něčím jiným. Je to prostě hodina a půl, kterou věnuješ sám sobě a pak skrze sám sebe ji věnuješ i ostatním. Na druhou stranu si na svou situaci nemůžu stěžovat. Moje práce, ať už je to psaní, nebo tancování a jeho studium, mě prostě baví, a taky je pro mě vlastně relax. Není to něco, co musím dělat, ale co chci dělat. To je prostě krásný, když je profese pořád zábava. Kdyby ses mohl na něco zeptat, někoho, kdo ví úplně všechno, na co by ses zeptal? Ono by toho bylo hrozně moc, co by mě zajímalo, ale mně se na jednu stranu vlastně líbí ta nevědomost. Všechno si pak užíváš a nestresuješ se tím, že máš omezený čas, deadline. Ale nad čím jsem mnohokrát přemýšlel a říkal jsem si, že by bylo hrozně fajn, na to přijít… Člověk má spoustu myšlenek a já si vždycky říkám, kde jsou? (smích) Známe každý milimetr i mililitr našeho těla, víme přesně, co kde je, ale ten mentální život je kde? Moje poslední otázka: Pepo, o čem sníš? Nevím, jestli je to zrovna sen, ale vždycky jsem chtěl něco dokázat, zanechat tady za sebou nějakou stopu. Nechtěl bych prožít život, který by se jednoduše zapomněl.

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: