Lucie Hayashi – nezastavitelná „mašinfíra“

Lucie Hayashi – nezastavitelná „mašinfíra“

Lucie Hayashi – nezastavitelná „mašinfíra“

Lucii jsem poznal už před deseti lety na HAMU, kde jsme oba studovali. Fascinoval mě na ní její zájem o japonské divadlo a tanec, kterému se dodnes věnuje, zabývá se antropologickým výzkumem japonského tance a publikuje v odborných periodikách. Úspěšně vystudovala doktorské studium taneční vědy na HAMU, zde také v současné době působí jako tajemnice a přednášející katedry tance. Jako kolegové máme občas možnost prohodit na chodbě slovo o tom, jak se jí daří jako asistentce režie v Národním divadle, jakou momentálně dělá choreografii nebo jak se jí vede jako tlumočnici a překladatelce. V neposlední řadě se bavíme i o životě a ten se teď pro Lucii stal krásným, protože založila rodinu a porodila holčičku. Přes to všechno neopustila rozjetý vlak, který letos slaví desáté narozeniny – Taneční aktuality, kde je šéfredaktorkou.  
Jak to všechno začalo, kde vznikly nápad a iniciativa založit Taneční aktuality? Dá se říct, že Taneční aktuality vznikly ze studentského nadšení a hecu. Když během našich studentských let na katedře tance zrušili Taneční listy, které představovaly odbornou platformu s dlouholetou tradicí, protože nedostaly potřebnou dotaci, došlo nám, jak velkou ztrátou pro obor toto rozhodnutí je. Spolu s mou spolužačkou Zuzkou Smugalovou a posléze i Kristinou Durczakovou jsme hledaly řešení chybějícího odborného média. Pořád vycházela Taneční zóna, ale ta se věnovala převážně současnému tanci, vyhýbala se baletu, velkým souborům nebo scénám. A protože jsme věděly, že bychom měly podobný problém s dotacemi jako Taneční listy, tak jsme se rozhodly založit časopis internetový, z podstaty méně nákladný, ale zároveň aktuálnější než tištěný měsíčník, nebo dokonce čtvrtletník (proto ten název), navíc dostupný všem i zadarmo.   Kde jste sehnaly peníze na rozjezd? Měly jsme ohromné štěstí. Ze začátku jsme vše dělaly zadarmo, na koleně, pomáhali kamarádi, známí, rodina. Investovaly jsme skromné příspěvky do občanského sdružení, strhly jsme zápalem lidi kolem sebe. Potom jsme okamžitě zažádaly o grant s vizí, co všechno by mohlo odborné internetové médium oboru poskytovat. Komise se naším nadšením nechala přesvědčit, hned první rok jsme dotaci dostaly. Bylo to pro nás velké překvapení, závazek, a pustily jsme se do práce. To, že jsme po těch deset let pravidelně každý rok dostávaly podporu od Ministerstva kultury ČR a posléze i od Magistrátu hlavního města Prahy, bylo ohromné štěstí, uznání naší práce, to nás hnalo dál. Díky tomu jsme byly schopny redakci zvětšovat, zlepšovat, naplňovat a udržet si existenci.   Takže můžeme říci, že i když Taneční aktuality začaly jako studentská iniciativa, tak se rychle etablovaly a profesionalizovaly? Je hezké, že nás teď bereš jako profesionální médium. Ten posun tam určitě je. Vyžadovalo to čas, aby odborná i široká veřejnost pochopily, že internetový časopis může být odborným profesionálním médiem. Díky nám vznikly nové kolonky v žádostech na ministerstvu kultury pro internetové časopisy. Všechno vyžadovalo čas a úsilí, míra profesionality byla závislá na prostředcích, které jsme měly k dispozici.   Kolik vás je v týmu? Vždycky se to pohybovalo kolem 10 až 12 lidí. I když jsou všichni minimálně honorováni, tak samozřejmě nikoho tato práce neuživí, děláme to pořád z nějakého nadšení. Ale máme dobrou zkušenost, že čím více lidí v týmu je, tím lépe se daří udržet efektivnost časopisu.   Kolik redaktorů přispívá články do Tanečních aktualit? Asi 12 interních a 44 externích redaktorů. Zajímavé je, že ze začátku někteří kritici, kteří nechtěli psát na internet, po dlouhém přesvědčování začali právě u nás. Počet redaktorů se zvýšil, když jsme se před třemi lety zaměřili i na pohybové divadlo, myslím tím pantomimu, klaunerii, fyzické divadlo nebo i nový cirkus.   Proč? Důvodem byla neschopnost dnešní doby oddělit žánry jeden od druhého. Nastala otázka, co je to tanec, kdy je to ještě tanec, kdy to není tanec, reflektovat, nereflektovat, anebo kdy už je to ryzí pohybové divadlo. Stále jsme museli hledat redaktory, kteří by dokázali postihnout představení, která jsou na hranici žánrů. Také to vzešlo z mého úzkého kontaktu s katedrou pantomimy na HAMU.   Pravda je, že mimové nemají „Pantomimické aktuality“. Nebála ses začlenit tento žánr do taneční publicistiky? Nejdříve jsme s tím dlouhou dobu koketovali, ale nakonec jsme usoudili, že je potřebné nabídnout prostor i širším žánrům pohybového divadla, podchytit jeho umění. Mě samotnou zajímá, když někdo umí propojovat žánry, snažili se o to tvůrci už od dob baroka, ba dříve. Málokterý dobrý mim by byl dobrým mimem, kdyby neměl slušné taneční základy, a naopak. Dobrý performer se bez těchto všestranných dovedností neobejde. Jak vidíš současnou taneční scénu? Dnes je těžké najít choreografa, který je dobrý režisér, dramaturg, libretista a tanečník zároveň. V tom je náš obor náročný. Existují často dva extrémy, buď vidíme představení se skvělými výkony, ale chybí jim scénografie, režie nebo nějaká hloubka. Nebo je tu silné filosofické téma, dobrá režijní práce, dobře zpracovaná dramaturgie, ale chybí estetika, taneční výkony. Vše tíhne k minimalismu, pořád je to hlavní proud, ke kterému všichni inklinují. Mám dojem, že trend minimalismu nepřeje divácky navštěvovaným choreografiím na velkých scénách. Čím to je? Taneční řemeslo pěstují tanečníci, ale mnoho soudobých choreografů od něj utíká. U nás máme skvělé tanečníky, ale choreografové nevyužívají jejich potenciál. Dnešní tvůrci mají potřebu ztvárňovat osobní problémy v teplákách, nesměřují k tomu, aby vyprodali Národní divadlo nebo Karlín a divákovi nabídli i velké choreografie a vizuální zážitek. Zároveň někteří choreografové nebývají nejlepšími interprety, staví choreografie na své tělo, neumí se vcítit do těla tanečníků a ušít choreografii přímo na ně. Málokdo umí obojí propojit. Ale určitě se někdo u nás najde, kdo nějakým způsobem vyniká. Můžeš nám říci, kdo tě baví? Obě roviny umí skloubit například Honza Kodet, Viktor Konvalinka. Jejich směr je mi blízký, mají vhled do režijní problematiky a zároveň jsou skvělými tanečníky, interprety. Dokážou vytvořit site-specific, představení do Ponce, ale i do Národního divadla. Hodně fandím VerTeDance, Farmě v jeskyni, kteří skvěle pracují s interpretem, Lence Vagnerové, která neustále hledá něco nového. Avšak největšího génia u nás vidím v Miřence Čechové, která ctí píli a práci režiséra, je skvělá interpretka, dokáže zaujmout diváka tématem, inovativním zpracováním a pokaždé překvapí výsledkem, mnohdy i provokativním. Zajímá ji vždycky zpětná vazba. Těším se a očekávám od ní ještě nějaké překvapení. A je jedno, do které škatulky žánrů se ji snaží teoretici zařadit. Tady vidíme, že je jedno, jaký žánr člověk dělá, pokud je umělcem na pravém místě.   Jak je na tom současná kritika? Vidím velký propad mezi generacemi Tanečních listů a Tanečních aktualit. Generace Tanečních listů a jejich souputníka Taneční zóny byla generace osobností, které věřily taneční kritice, a nastavení společnosti jim drželo palce. Potom přišla velká nedůvěra a dlouho trvalo, než se vybudovala zase chuť psát. Bylo tam zvláštní vakuum, kdy si nejspíš recenzenti potřebovali odpočinout. My jsme přemlouvaly renomované kritiky, aby pro nás začali psát, a dnes považuji za zadostiučinění, že jsou ochotní nebo se i sami nabízejí. Také stoupá zájem od umělců a studentů, kterým nabízíme prostor, aby se odvážili psát, takový inkubátor, pomáháme s prvními krůčky – věříme, že publicistika se musí naučit, ne každý má v sobě vrozený talent, odvahu i zkušenosti. Někdy je i boj o to, kdo napíše recenzi na nějaké představení. Takže dnešní stav vnímám velmi pozitivně. Myslím, že dnešního čtenáře zajímá osobní názor kritika než poučování. Ne vždycky se to povede, samozřejmě někdy musím řešit i komunikaci s rozezlenými umělci.   Jak to potom řešíš? Pokud se někomu nelíbí naše kritika, nebo narazíme na nějaký kontroverzní názor, tak se snažím na stejné představení poslat dalšího redaktora, potom zveřejníme obě kritiky. U každé recenze je navíc možnost diskuse. Chceme podporovat dialog. Jak bys krátce definovala Taneční aktuality? Není to jenom portál publicistiky, ale jak zní náš slogan, „orientační bod ve světě tance“. Najdete tam kalendář všech pohybových představení v ČR, nabídku kurzů, workshopů, seminářů, konkurzů a dalších příležitostí, přehled všech představení i festivalů v ČR Je to místo pro setkávání taneční komunity.   Nepřemýšleli jste o tiskové formě? Tisk je drahý a pomalý. Dnešní doba přeje internetu. Výhodou je, že do druhého dne můžete mít kritiku nebo článek na webu. Proto u tisku nevidím budoucnost. Ale jako bonus děláme každoročně Ročenku, kde je výběr stěžejních textů dokládající stav české taneční scény. Zároveň je to něco, co si můžete dát do knihovny, něco, co po nás zůstane, když spadne internet.   Jak bys zhodnotila deset let existence Tanečních aktualit? Přirovnala bych to asi k parní lokomotivě, která se ztěžka rozjíždí, pak nabere rychlost, mašinfíra křičí, že už dochází uhlí, ale vlak ještě zrychlí. Všichni ve vlaku jsou zděšení a někteří občas vyskakují za jízdy, aby je to nesmetlo. Ale je tu pořád pár věrných lidí a vlak se řítí pořád dál. Občas se z nebe snese uhlí, spadne do kotle a hoří dál, nikdy nevíme, kolik ho bude, vlak jede zase dál a pořád nabírá rychlost. Pro mě osobně je to strašidelné, ale zároveň vzrušující a nakažlivé, jako horská dráha.   Vedle Tanečních aktualit ještě překládáš, tlumočíš, přednášíš, učíš, pracuješ v Národním divadle, staráš se o rodinu. Jak to všechno zvládáš? Prostě chci.:) Samozřejmě také přemýšlím, jestli nemám z toho vlaku už taky vyskočit, nebo tam naopak naložit i celou svoji rodinu a jet dál, dokud uhlí neshoří, koho na které stanici přibrat. Pokud by se nám podařilo navýšit rozpočet, mohli bychom zaplatit dva stálé zaměstnance, které by tato práce mohla živit a mohli se věnovat jenom Tanečním aktualitám. Redakci by to hodně pomohlo, protože teď je to roztříštěno mezi několik dobrovolníků, pracujeme po nocích a té profesionalitě to někdy neprospívá.   Kde bereš energii? Z toho vlaku. Mě to naplňuje. Přestože cítím tendence vyskočit, tak by mi bylo líto nevidět, kam až dojedeme. Bere mi hodně energie, ale zároveň mi ji i dává zpátky. Zatím nějak podvědomě chci být u toho, až ten vlak narazí. Uvidíme.   Co bys přála Tanečním aktualitám do budoucna? Přála bych si, aby Taneční aktuality mohly fungovat naplno, nerada bych se dožila, že budou postupně upadat a někdo je vytahoval za poslední vlásek, který se nakonec utrhne. Přeji všem, kdo pro ně pracují, aby jim dávaly smysl. A přeji si, aby všichni, kteří s nimi přijdou do styku, měli radost z jejich existence.

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

září 2019

Po Út St Čt So Ne
26
27
28
29
30
31
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
1
2
3
4
5
6
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: