Mahulena Křenková: „Tanec mě fascinuje jako symbióza fyzična a emocí.“

Mahulena Křenková: „Tanec mě fascinuje jako symbióza fyzična a emocí.“

Mahulena Křenková: „Tanec mě fascinuje jako symbióza fyzična a emocí.“

Mahulena Křenková patří mezi pedagogy, kteří vám nenásilně vstoupí do života, zaujmou svou profesionalitou a ohromí lidskostí. Je osobností, v níž se snoubí ženská křehká krása s razancí, vždy bránící spravedlnost. Ačkoliv v životě prošla mnoha peripetiemi, naděje ji nikdy neopustila, stejně jako realistický a optimistický přístup k životu.   Jak a kdy ti vstoupil tanec do života? Do jaké míry tě v profesním směřování ovlivnilo rodinné zázemí? (Matka Helena Fenzlová byla sólistkou baletu Národního divadla v Praze – pozn. autorky.)
Do hodin baletu mě přivedla máma především proto, abych se naučila hezkému držení těla. Nepřála si, abych profesionálně tančila, ale já se do baletu úplně zamilovala. Mojí kmotrou byla Naďa Sobotková a u té jsem začala tančit v baletní přípravce Národního divadla. Byla jiná doba, vše směřovalo hlavně ke klasickému tanci. Ačkoli jsem neměla dokonalé dispozice, rozhodla jsem se baletu věnovat profesionálně. Měla jsem svoji hlavu. Byla jsem paličatá. Máma nakonec svůj názor přehodnotila a podporovala mě. Moc často mě nechválila, ale určitě měla z mých úspěchů radost.
Hrála jsi zlou sestru v Popelce v roce 1984, stejnou roli jako tvoje maminka v roce 1948. Mluvily jste spolu o rozdílném pojetí? Předávala ti své zkušenosti?
Na svou taneční kariéru vzpomínala zřídkakdy. Divadlo se s ní i z politických důvodů nerozloučilo příliš dobře, těžce nesla odsunutí a myslím si, že na divadlo trochu zanevřela. Nejspíše i proto nechtěla, abych se věnovala tanci. Určitě jsem byla zvědavá, jaké role tančila a jak na nich pracovala, ale ona o tom nechtěla příliš mluvit. Máma tančila Machovovu verzi baletu Popelka a já Jílkovu. Samozřejmě ráda chodila na moje představení, ale rozdílné pojetí inscenace nekomentovala. Sašu Machova vnímala jako výjimečného choreografa a tvůrce.
Měla jsi své vysněné role? Čím pro tebe byly přitažlivé?
Nejdříve jsem měla své vysněné role jako všechny začínající baletky, např. Giselle, Spící krasavici, Julii. Moje síla byla ale spíše v dramatickém projevu, a to už od konzervatoře, kdy na mě profesorka Mirka Vlášková stavěla choreografie paradoxně v pohybových  kvalitách moderního tance. Nezapomenu na Viktorku nebo na roli Dívky v Janáčkových Mlhách. Postupem času se moje vnímání měnilo a začala jsem toužit právě po dramatických rolích spíše než éterických.
  V Tanečních listech je k tvému ztvárnění postavy Ženy v choreografii Sonatina dramatica od Ivanky Kubicové napsáno: „Mahulena Křenková je kontrastním typem k Táně Juřicové. Její projev je prostoupen křehkostí, jistým odstínem něhy, která teprve v samém konci opusu přeroste v neústupnou, naléhavou neodbytnost, se kterou si hájí svůj prostor, svou citovou fixaci k Muži.“
Tato charakteristika odpovídá mojí hlavní taneční cestě. I když jsem větší část své kariéry tančila v „klasickém“ repertoáru, jsem ráda, že například v Laterně magice mě potkaly takové role jako Žena v Orbis Pictus nebo Pénelopa v Odysseovi. Po revoluci se situace změnila a do Národního divadla pozvali například Ivanku Kubicovou, aby vytvořila představení Sonatina dramatica. Vybrala si mě do své choreografie, tak jsme se seznámily. Moc ráda na tuto spolupráci vzpomínám a role Ženy mi byla velice blízká. Ale tehdy už se blížil konec mé taneční kariéry.
Dnes už vznikají v České republice studie týkající se problému druhé kariéry u tanečníků. Tvoji interpretační kariéru náhle ukončil vážný úraz přímo na jevišti. Bylo pro tebe těžké odejít z divadelních prken? Jak ses s tím vyrovnala?
V první chvíli člověk úraz samozřejmě vnímá dramaticky a nešťastně, ale zpětně si uvědomuji, že to bylo vlastně to nejlepší, co se mohlo stát. Tehdy, ve 34 letech, jsem byla na vrcholu a myslím si, že jako tanečnice bych se dále už příliš nevyvíjela. V té době jsem měla ukončené studium na HAMU a učila jsem v Tanečním centru Praha. Po roční rekonvalescenci jsem se rozhodovala, zda se vrátit, ale dospěla jsem k názoru, že by to bylo jen nastavování něčeho, co už uplynulo. V Národním divadle se právě uvolnilo místo tiskové mluvčí a tehdejší šéf baletu Vlastimil Harapes mi jej nabídl. Byla to nesmírně zajímavá práce, do které jsem šla plná energie. Díky tomu, že jsem tanečnímu oboru rozuměla takříkajíc „zevnitř“, vzniklo například mnoho zajímavých článků a rozhovorů s mými bývalými kolegy nebo s tvůrci tehdejších inscenací. Postupem času jsem se ale v kanceláři cítila svázána. Psát a sedět na židli mě sžíralo.
V té době mi paní profesorka Astrid Štúrová, u které jsem studovala metodiku a techniku klasického tance na HAMU, doporučila konkurz na místo pedagoga klasického tance právě na katedře tance HAMU. Ivanka Kubicová byla už tehdy vedoucí katedry. Na konkurz jsem se přihlásila a přijali mě. Myslím si, že Osud, Bůh, Příroda, každý to vnímá jinak, nám vždy ukáže tu naši správnou životní cestu, a mě zavedl tam, kde se cítím šťastná. Měla jsi taneční a pedagogické vzory?
V éře mého mládí mi byly tanečními vzory sólistky z Národního divadla. Už jako dítě jsem nejvíce zbožňovala Martu Drottnerovou, která mě přitahovala především svým výjimečně dramaticko-herecko-uměleckým prožitkem rolí. Co se týká pedagogů, ovlivnilo mě jich mnoho. Každý byl v něčem jiný, každý měl své kvality. Pro mě je však důležitější hledání své vlastní pedagogické cesty, právě na základě setkání a zkušeností s různými pedagogickými osobnostmi.
Napsala jsi habilitační práci na téma Role pedagoga v životě tanečníka. V čem je jeho role výjimečná oproti pedagogům jiných oborů?
Tanečník je nesmírně citlivá a zranitelná bytost, protože intenzivně pracuje s tělem i „duší“ zároveň. To propojení ho činí velmi senzitivním. Tanečnímu pedagogovi tak nestačí pouze erudované znalosti v oboru. Měl by především vnímat tanečníky v jejich celistvosti, jako osobnosti, které žijí svým vnitřním životem. Na začátku své pedagogické dráhy jsem toužila v prvé řadě perfektně naučit techniku, principy a detaily pohybu, ale časem jsem zjistila, že je to jen jedna část. Tou druhou je pedagogicko-psychologický přístup ke studentům.
Jak bys charakterizovala svůj způsob pedagogické práce, svůj klíč k přístupu ke svým studentům?
Pedagogická práce je proces, který se odehrává mezi mnou a studenty. Proces výuky oboru, který já musím na vysoké úrovni znát a oni se jej chtějí naučit. Vrcholem ale není pouze maximální penzum vědomostí. Pro mě je dnes primární navázat kontakt se studenty, dávat jim co nejširší a nejhlubší znalosti v dané specializaci, ale zároveň odkrýt jejich individuální kvality, díky nimž může každý z nich dělat mnoho úžasných věcí, i když to nebudou ty „vysněné“ taneční role. Jinak řečeno, nejsem již zklamaná nebo smutná, když výsledky nejsou takové, jaké bych si představovala. Už v samotném procesu výuky spatřuji jakousi hodnotu. Je to daleko komplexnější vnímání práce, kterou dělám a která mi přináší radost a pocit uspokojení. Když jsem se různých tanečních pedagogů ptala, co je pro ně v jejich práci nejtěžší, velmi často zaznívalo, že se nedokážou smířit s tím, že nemají „dobrý materiál“, tedy více talentovaných a nadaných studentů. Velká frustrace pedagogů pramení z toho, že nemohou se svými studenty dosáhnout výsledků, jaké si představovali. Ale pokud vnímáte pedagogickou práci především jako cestu, která přináší různé výsledky, nebudete nikdy zklamáni. 
Jako pedagožka budoucích pedagogů tance máš velkou zodpovědnost. Jaké vlastnosti a schopnosti je podle tebe důležité u nich rozvíjet?
Existují dvě roviny, metodicko-technická a rovina pedagogického přístupu. Z hlediska metodického vnímání by měli studenti umět každý pohyb analyzovat, chápat jeho podstatu, adekvátně zpracovat a přizpůsobit tomu, k
oho učí. Nesmírně důležité je také naučit studenty vnímat každý detail, ve kterém spočívá kvalita techniky klasického tance. Zdůrazňuji, že tato technika má tělo tanečníka připravit na jeho profesionální dráhu, která v současné době zahrnuje obrovskou škálu velmi různorodého tanečního repertoáru. Chci, aby vnímali techniku klasického tance především jako výuku pohybu, nikoli formy, aniž bych chtěla důležitost formy jakkoli popřít. Cítím, že v každé póze je pohyb, směry, opozice, protitahy, a to mě zajímá. Druhou rovinu, kterou akcentuji, je nebát se experimentovat, hledat nové cesty. Předávat svým budoucím svěřencům znalosti, učit je dovednostem, vést je k vlastnímu přemýšlení a názoru je podstatou role pedagoga. Snažím se, aby si z našeho společného hledání odnesli do své budoucí pedagogické praxe právě důležitost pozitivního, radostného a poctivého přístupu. Vědomí, že když budou dávat celým svým srdcem, tak se jim to vždycky vrátí. Jsi otevřená polemikám a konfrontacím s jinými názory, neustále se vzděláváš, hltáš informace. V čem nebo jak se proměnil tvůj způsob výuky oproti období, kdy jsi začínala? Mohla bys charakterizovat svůj metodický systém, jaké vlivy se v něm prolínají?  Jsem velmi vděčná, že umím ruský systém výuky techniky klasického tance, na kterém jsem vyrostla. Čím více jsem ho poznávala a chápala, uvědomovala jsem si, jak kvalitně je z hlediska systematického vývoje výuky klasické techniky vystavěn. Je to neocenitelný základ, o který se mohu opřít a který mi zároveň dává prostor pro mou vlastní inovaci. Je zcela pochopitelné, že i výuka podle Vaganovové má své limity a potřebuje „svěží vítr“. Sama tato velká pedagožka uvádí, jak sbírala inspiraci v každé nové choreografii a okamžitě určité prvky zařazovala do své metody. Nebála se experimentovat. Já čerpám inspiraci z jiných výukových metod klasického tance, ale i z moderních technik, ze setkání s lidmi ze současného tance. Daleko intenzivněji vnímám podlahu, což za mých časů vůbec nebylo, pracuji s opozicí a dechem, uvědomuji si vliv gravitace, průběh a vytváření pohybu a důležitost jeho cítění v prostoru. Daleko více kladu důraz na znalost anatomie lidského těla, jaké systémy, svaly, klouby se na tvorbě pohybu podílejí. „Západní“ trénink mě inspiruje svojí muzikalitou, na kterou je kladen větší důraz než v ruském tanečním systému. Odkud čerpáš svou motivaci, optimismus k tvůrčí pedagogické práci? Kde jsou tvé zdroje?
Řekla bych, že to souvisí s osobností, nastavením člověka a s jeho pohledem na svět. Když začne pedagog rezignovat, je to špatně pro něj i pro studenty. Stejné je to i v životě. Když už jsem na tomto světě, tak bych život měla prožít v radosti. Neztratit onen realistický optimismus, uvědomit si, že jsou věci dobré, ale i zlé, s nimiž často nelze mnoho dělat. Člověk může prožít velmi těžké věci, ale přesto mu zůstává naděje. V mém životě ta naděje pořád je. Mám krásné manželství, což je pro mě velký zdroj radosti, stejně jako setkání s mladými lidmi, studenty a naše společná cesta.
Co tě na tanečním umění fascinuje i po tolika letech práce? Proč je pro tebe tanec tak uhrančivý?
Mentální svět je velmi úzce propojen s lidským tělem. Tanec jako fyzický projev je pro mě zdrojem obrovských emocí a zároveň jejich ventilem. Vidím-li představení, které ve mně krásně rezonuje, naplní mě pocit štěstí. Na druhou stranu dnes své vlastní emoce ze sebe dostávám už ne interpretací, ale prostřednictvím pedagogické činnosti, výuky tance. Tato symbióza fyzična a emocí mě fascinuje.
  Doc. Mgr. Mahulena Křenková (*19. 4. 1958) vystudovala Taneční konzervatoř v Praze. V roce 1978 nastoupila do baletního souboru Národního divadla. V letech 1985–1989 působila jako sólistka Laterny magiky a v roce 1990 byla jmenována sólistkou ND v Praze. Ztvárnila řadu krásných dramatických rolí, např. Mahulenu (Radúz a Mahulena), Agnes (Jennifer), Madge (La Sylphide), Ženu (Sonatina dramatica), Normanovu matku (Psycho), Zlou sestru (Popelka), Venuši (Kouzelný cirkus), Ženu (Orbis Pictus), Pénelopu (Odysseus) aj. V roce 1992 dokončila magisterské studium na HAMU, kde od roku 1996 působí jako pedagožka techniky a metodiky klasického tance. V roce 2017 obhájila svou habilitační práci s názvem Role pedagoga v životě tanečníka a získala titul docentky v oboru Taneční umění se zaměřením Pedagogika tance. Účastnila se mnoha zahraničních stáží, např. Royal Danish Ballet (Kodaň), Nederlands Dans Theater (Haag), Royal Ballet School (Londýn), School of American Ballet (New York). Jako pedagožka klasického tance také vyučuje v předních českých baletních souborech a v zahraničí.

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: