Zvláštní kapitolou činnosti ORBITY je soustavná péče o integrovanou skupinu, která se pravidelně schází a trénuje v Barce (brněnské bezbariérové divadlo) a bere mezi sebe tanečníky s tělesným i mentálním postižením. Tato otázka směřuje hlavně na její vedoucí Terezu. V čem spočívá hlavní důvod tvého zájmu o tuto činnost?
Tereza: Vesmír přinesl ORBITU a mně přinesl do života tyto lidi. Začala jsem zjišťovat, že tanec léčí, a oni mě v tom utvrzovali. Byla to vlastně náhoda, že jsem mohla navázat na práci, která probíhala v Ostravě ve spolku Bílá holubice. Jsem v této oblasti spíše samouk. Knihy věnující se terapeutickému tanci a pohybu mi pomáhaly a vedly mě. Přišlo to nějak samo. Dnes se mnou ještě spolupracuje Kristýna Kmentová, která to dělá s láskou a baví ji to. Myslím, že v ní mám následnici, která může dál tuto práci rozvíjet.
Dalším úspěšným projektem, který má na starosti Robie Legros, je festival IMMEDIATUS BIENNALE jako mezinárodní festival improvizace a instantní kompozice tance a hudby konaný v Brně. Můžeš nám jej trochu přiblížit? Je to vlastně tvoje „dítě“.
Robie: Musím to trochu uvést na správnou míru, protože za tím stojí též kolega Tomáš Janypka, se kterým jsme v rámci ORBITY od roku 2018 vytvářeli projekt IMMEDIATUS – SÉRIE OKAMŽITÝCH NOCÍ, které byly setkáním tanečníků, hudebníků i umělců z jiných oborů. Tyto večery byly založeny na tvorbě v rámci instantní kompozice a festival vznikl z myšlenky vytvořit kompaktnější a kondenzovanější čas setkání komunity v rámci improvizace nejen v lokálním měřítku, ale i mezinárodním. Přijeli zástupci z celého světa – Norska, Finska, Maďarska, Koreje, Holandska a Švýcarska. Prožili jsme spolu intenzivnější čas tvorby a sdílení ve městě Brně. Důležitou součástí byly workshopy a masterclassy týkající se improvizace v divadle a tanci, práce s hlasem a tvorbou textu z pohyblivého těla anebo intenzivní workshop Skinner Releasing Technique vedený Lily Kiarou. Hlavním záměrem bylo moci podpořit už existující a tvořící komunitu jak v tanci, tak v hudbě. V Brně je velmi silná tradice hudebníků – improvizátorů. Podobný festival u nás není. V Evropě vím jen o festivalu improvizace v německém Freiburgu. Byl to skutečně unikátní počin, který trval devět dnů, a hosté, kteří sem přijeli, mi potvrdili, že se s něčím takovým dosud nesetkali.
Domnívám se, že myšlenka propojování různých umělců z jiných oborů, jako je hudba, světelný design, vizuální umění, film, poezie, je vám společná. Jak se vám daří vyhledávat spolupracovníky a s kým pracujete nejčastěji?
Robie: Soustavně pracuji se svým mužem Matthieu Legrosem. On je trošku v utajení. Začínal velmi nenápadně jako technická podpora v rámci spolku samotného, ale vlastně se mnou spolupracuje na všech představeních, která tvořím, jako světelný designér, hudebník nebo dramaturg. Je ta první osoba, se kterou konzultuji své tvůrčí nápady. V současnosti je přítomnější v rámci zvukové kompozice. Pokud jde o ostatní kolegy, potkala jsem je v zahraničí, často na tanečních workshopech, našli jsme v sobě důvěru a inspiraci. Mám tendenci tahat sem lidi ze zahraničí. To už je taková moje diagnóza. Z těch posledních bych chtěla vzpomenout hudebního skladatele Nora Amunda Røea a taneční umělkyni a pedagožku Bettinu Neuhaus sídlící v Amsterodamu.
Tereza: S Lukášem máme tanečníky, kteří s námi pravidelně spolupracují. Od počátku s námi vystupuje Michal Nagy, ale jinak se docela obměňovali. V Barce jsou také lidé, kteří tam chodí pravidelně a od začátku. Mezi ty současné patří například již zmíněná Kristýna Kmentová, Míša Blaško nebo Hana Gallinová.
Lukáš: Vypadá to, že tuto širší uměleckou komunitu vyhledáváme, a s tím, jak jednotlivé umělce potkáváme, tak je do určitých projektů zapojujeme. Nejčastěji tvoříme ve vztazích, které nejsou jen čistě pracovní, důležitý je pro nás bližší individuální přístup.
Vedle vlastních představení je neopomenutelnou součástí vaší práce i činnost pedagogická. Mohla bych se o ní dozvědět něco více?
Lukáš: Učím na Taneční konzervatoři v Brně a snažím se kombinovat více přístupů, které kladou na studenty různé požadavky. Mimo klasické postupy mě zajímají konstruktivistická výchova, zkušenostní a zážitková praxe. Snažím se tyto postupy kombinovat v souvislosti s momentálním vývojem a klimatem v ročníku.
Tereza: Vedle vedení integrované skupiny jsem se věnovala pedagogické práci s dětmi. Když jsem byla s mými třemi dětmi na mateřské dovolené, objevila jsem kousek od domu spolek Vesna na Údolní ulici a tam jsem čtyři roky vedla skupinu malých holčiček ve věku 3–6 let.
Robie: Učím pravidelně ranní lekce improvizace a kompozice, a ještě víkendové workshopy. V létě organizuji intenzivní workshop improvizace a kompozice pro profesionální tanečníky, ale i pro umělce z jiných médií, kteří zahrnují tělo do své tvorby. Učím hlavně v Brně, ale i na Slovensku a někdy v zahraničí. V Brně mám i skupinu lidí, se kterou pracuji kontinuálně asi sedm roků, a z toho vznikla skupinka pěti tanečnic, které mají chuť tvořit, a spolupracujeme i na tvorbě představení.
Témata vašich produkcí jsou různá, ale vždy spojená s problematikou současného člověka. Zpracováváte otázky svobodné vůle a jejího omezení, z chaosu světa se uchylujete do intimity vztahů, zkoumáte interakci mezi tvůrcem a objektem, naposledy se v inscenaci Scales zabýváte vztahem člověka a umělé inteligence. Co je pro vás z hlediska sdělení to nejdůležitější?
Tereza: Myslím, že jde hlavně o vztahy a jejich pozorování. Diváci se v našich projektech mohou vidět, může je to někam posouvat, rádi zmiňujeme témata z oblasti sociologie, inspirujeme se literaturou.
Lukáš: Nejdůležitější je pro mě autenticita a přesnost.
Robie: Téma mi nejvíc vychází z mého života, z toho, co se mi aktuálně zdá důležité. Nejzásadnější je pro mě setkání s divákem, jeho vnímání, ta spolutvorba poezie obrazů. Moje díla nechtějí být uzavřenou výpovědí o tom, co si myslím nebo zažívám já, jde mi spíše o to, otevřít prostor pro spolupráci s divákem. Chci, aby se mohl zapojit. Považuji diváka za aktivního spolutvůrce zážitku. V tvorbě je pro mě důležitá práce s objektem, zvukem, světlem, prostorem. Tyto elementy teprve vytváří významovost.
Každý z vás máte vedle svobodné tvorby ještě jiná, prozaičtější zaměstnání. Tereza pracuje jako asistentka na střední škole pro handicapované, Lukáš je pedagogem současného tance na Taneční konzervatoři Brno, Robie působí jako psychoterapeutka v soukromé praxi. Svou tvorbu vlastně děláte ve volném čase. Mohli byste se podle vás uživit jako umělci na volné noze a věnovat se čistě projektům pro ORBITU?
Lukáš: Období bez institucí bylo u nás v souvislosti s rodinou čím dál složitější. V současné době je to složité jak z důvodu časového, prostorového, i finančního.
Tereza: U mě se pohled na „volnou nohu“ a zaměstnání změnil. Dříve jsem se chtěla věnovat pouze ORBITĚ, ale nyní jsem ráda, že nejsem existenčně závislá na grantech a na tom, že dělám umění. Přináší mi to maximální svobodu.
Robie: Mám jednoduchou odpověď. Kdyby nás Národní divadlo Brno pozvalo ke spolupráci, tak proč ne. Bylo by fajn být na půl roku pouze umělcem. Ale zároveň také, jak říká Terka, mám ráda psychoterapeutickou práci, kde též pracuji s tělem, a dává mi to ohromný smysl. A nechtěla bych měnit.
Vaše činnost je zaměřena hlavně na brněnskou taneční komunitu. Co konkrétně vás spojuje s Brnem a dá se ve vaší tvorbě nějak vystopovat napojení na toto město?
Tereza: Já jsem rodilá Brňanka, i když mě život zavál do jiných koutů naší republiky i do světa. Vracela jsem se do Brna hlavně za urbanistikou a architekturou. Myslím, že to je jeden ze základů naší práce, že reflektujeme různé prostory. Rozšíření taneční komunity tady v Brně vnímám dost intenzivně. Před sedmi lety, kdy jsme začínali, byli lidé překvapeni tím, co děláme. My jsme to ještě přesně neuměli pojmenovat, protože k nám to přicházelo intuitivně, vnitřně, na základě životních, ne studijních zkušeností. Mám pocit, že lidé nám zpočátku nerozuměli. To se ale už, myslím, změnilo. Když jsme přišli do Brna, byl tady Filigrán, ProART Martina Dvořáka a Proty boty. Ale tito lidé měli jiné směřování.
Robie: Já mám kořeny na Moravě, takže i to odpojení se z Československa mezi mým 20.–27. rokem nebylo dlouhé. Stále jsem v sobě měla jakýsi magnetismus směrem k domovu. Přitáhl mě sem můj genetický kód, něco, co se týká urbanistického prostoru, ale i divadelní tvorby v její poetice a magičnosti.
Lukáš: To, co mě spojuje s Brnem, jsou z velké části spolupracovníci a prostory, ve kterých uskutečňujeme projekty.
Jaký je váš vztah k publiku, které na vás chodí? Myslíte, že se vám podařilo dostat taneční veřejnost na svou stranu?
Lukáš: Náš vztah s publikem je převážně přátelský (smích) a funguje jako sdělení, pohnutí, komunikace. To může být s každým projektem jiné. A taneční veřejnost je tak různorodá, že záleží na každé entitě zvlášť skrze její nastavení, preference, estetiku…
Robie: Někdy mám pocit, jako by tanec byl nějakým způsobem lidem vzdálen. Ale i tak si myslím, že se nám podařilo najít v Brně zaujatého diváka. Vybudovali jsme si taneční komunitu, která zahrnuje nejrůznější generace a profese. Není to uzavřená, ale dýchající komunita, která se zvětšuje. Pro mě je důležité říct, že tvoříme díla, která mohou být dostupná komukoli. Není to elitářská záležitost. Někdy je to ale makačka, a to hlavně proto, že nemáme jedno místo, kam by se divák naučil chodit. Co se týče diváků, je to vždy risk, ale my ho přijímáme, nezalekli jsme se a doufáme, že si nás najdou.
K otázce hledání finančních zdrojů. Vycházíte z grantů vícezdrojového financování. Kdo vám konkrétně pomáhá a stačí tyto finance na činnost ORBITY?
Tereza: Existenci řešíme neustále. A i když jsme svolili k tomu, že to není náš profesionální chleba, tak i přesto jsme stále pod cenou. Prostě to děláme z lásky k umění a tvorbě a potřebě sdílet, takže se učíme. Teď už asi víme, jak se pracuje s dotacemi, snažíme se dělat i nějaké přesahy a hledat i jiné cesty, kde získat peníze. My jako tvůrci investujeme svůj čas do tvorby samotné. Zpočátku jsme si dělali vše sami, ale dnes už máme tým.
Robie: Na tomto místě bychom je měli zmínit a pojmenovat. Jsou to Anna Varausová, Denisa Motalová, Mila Vašíčková a Silvie Novotná.
Čím je pro vás současný tanec a čeho byste chtěli ve své umělecké tvorbě dosáhnout?
Lukáš: Současný tanec je široký pojem, pro mě je prolínáním kultur a přístupů, reflexí společnosti, jazykem, cestou k propojení duše a těla.
Tereza: Je fajn, že nás baví objevovat stále nové věci, snažíme se neustále posunovat. Naši práci vnímám jako předávání zkušeností, těším se z toho, jak to všichni, se kterými spolupracujeme, dokážou přetvářet dál, a naopak já jsem obohacená.
Robie: Podstatná část mého poslání je učení, protože tam cítím, že mohu sdílet to, co jsem se naučila a co mě fascinuje v práci s tělem na jevišti. Velmi mě bavilo a naplňovalo učit v Ateliéru fyzického divadla. Byla to práce s mladou generací a trochu jiný přístup učení než na workshopech. Ráda bych se klidně vrátila do kamenného divadla a zkusila vytvořit větší produkci. Možná, že teď ještě není ten čas, ale mezioborová spolupráce je právě to, co mě láká. Chtěla bych dělat projekty ve spolupráci s živými hudebníky a vizuálními umělci, například v Centru experimentálního divadla. Chtěla bych svou práci dostat právě k divákovi, který chodí na divadlo jako takové, a objevit mu cestu k fyzickému divadlu.
Tereza: Náš sen je mít skupinu, žít s ní a mít místo pro práci.
Lukáš Lepold – nar. 1984, vystudoval Taneční konzervatoř v Brně a v r. 2002 nastoupil do angažmá v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. Tam také spolupracoval s performerem a malířem jménem DJ Lloyd a integrovanou taneční skupinou Setkání. V letech 2011–2013 byl členem Polského tanečního divadla (Polski Teatr Tańca). V rámci festivalu Atelier PTT se v r. 2013 podílel na choreografii představení Planets. Poté spolupracoval s Karlem Vaňkem a Ericem Trottierem (Endless Refill). V r. 2014 ve spolupráci s Alexandrem Volným vytvořil choreografii Stín. Jako tanečník spolupracoval na řadě představení současného tance – např. s 420PEOPLE v Praze, INDUSTRA STAGE v Brně a spolkem ORBITA tamtéž. V současné době je pedagogem na Taneční konzervatoři Brno.
Tereza Lepold Vejsadová – nar. 1984, absolvovala studium tance na baletní škole I. V. Psoty v Brně. Studijně navštívila skupinu Kibbutz Contemporary Dance Company v Izraeli. V Ostravě založila integrovanou taneční skupinu Setkání, kde vytvořila několik choreografií. Stála u zrodu občanského sdružení Bílá holubice. S manželem pak vytvořili choreografii Planets v Polském tanečním divadle PTT Poznaň. Účastnila se také několika performancí s výtvarníkem DJ Lloydem a několika seminářů o těle a pohybu s metodou Jiřího Lössla. Současně působila i jako taneční pedagog na Lidové konzervatoři a Múzické škole v Ostravě. Aktuálně stojí ve vedení spolku ORBITA.
Robie Legros – nar. 1986, pedagožka a psychoterapeutka orientovaná na tělo. Tanec studovala pod vedením Melanie Venino ve Valencii. V letech 2012–2015 absolvovala druhé magisterské studium tanečně pohybové terapie na CODART v nizozemském Rotterdamu. V Salcburku spolupracovala s klavíristkou Jordinou Millà a choreografem Julyenem Hamiltonem na představení Tide Mountains a v Bratislavě na díle Na hraně nebe. Od r. 2014 spolupracuje s hudebníkem Amundem Røem, což vyústilo k vytvoření díla Drahý úkryt, za které byla nominována na cenu DOSKY za výjimečný počin v tanečním divadle. Od r. 2019 spolupracovala v Nizozemsku s Bettinou Neuhaus na projektu Strana, ve Švýcarsku s Giannou Gruenig na projektu From behind horizons, ve Francii s Melanií Venino na duetu Coincidencias. Srdeční záležitostí pro ni je mezinárodní dílo BOD SPOJENIA, oceněné Slovenskou taneční platformou v r. 2021. Minulý rok vystoupila na festivalu Wien Modern s klavíristkou Sylvií Bruckner a intermediální umělkyní Johannou Bruckner. Od r. 2017 žije v Brně, kde tvoří, učí a pracuje jako psychoterapeutka orientovaná na tělo.
