Rozhovor s Hanou Galiovou: „Tanec může být pro každého…“

Hana Galiová na Střeleckém ostrově. Foto Soukromý archiv.

Proč sis vybrala pro rozhovor právě mě?
Chtěla jsem, aby rozhovor vznikl s někým, koho alespoň trochu znám osobně, dost podobně to měli, myslím, i všichni ostatní redaktoři, se kterými rozhovory během celého roku vznikaly. A my dva jsme se měli letos možnost poznat osobně, sice velmi rychle a krátce, přesto na mě tohle setkání a vůbec tvoje jednání učinily velký dojem. A tak jsem si řekla, že by bylo fajn, kdybys rozhovor mohl udělat právě ty.

Jak ses dostala od studií českého jazyka, literatury a sociální práce k tanci?
Tanec mě jako koníček provázel už od dětství v různých formách, myslím, že je vlastně jedno, co kdo dělá nebo studuje, protože ve volném čase může dělat spoustu dalších věcí. Přímo k Tanečním aktualitám jsem se dostala prostřednictvím veletrhu neziskových organizací, kde jsem byla pracovně a kde jsem narazila na výzvu, že hledají spolupracovníky. To bylo v roce 2008 a od té doby s Tanečními aktualitami spolupracuji, někdy intenzivněji, někdy méně, to záleží většinou na vnějších okolnostech, jako je práce, místo bydliště či rodina, ale pořád se snažím být v obraze, v kontaktu a alespoň něčím přispívat, letos to asi bylo nejvíc rozšiřováním povědomí o Tanečních aktualitách a současném tanci vůbec v našem regionu.

Rozšiřování povědomí o současném tanci do regionů je jistě činnost velice záslužná, ale nezbytně také náročná. Z vlastní zkušenosti vím, že povědomí v krajích bývá dost malé. Cítíš se někdy takovou činností unavená?
Povědomí v regionech o současném tanci bývá menší, ale myslím, že se všude snaží, aby se to postupně zlepšovalo. U nás se to letos povedlo trochu pozměnit podzimní akcí Duncan tančí, v Ústí nad Labem byl festival Kult, který každým rokem přiváží nějaké taneční nebo pohybové představení, na lodi Cargo Gallery byly dva večery věnovány tanečním uskupením z Drážďan, v litoměřickém divadle vystoupilo Taneční centrum Praha. Na pořádání těchto akcí se podílí několik organizací a subjektů, takže je vidět, že touha po tanci tu je.
Organizování akcí mě neunavuje, spíš bych někdy chtěla, aby vše bylo dokonalé, a to z různých důvodů pokaždé nejde. Tak se učím občas slevit ze svých nároků.

Jak říkáš, v říjnu jsi zorganizovala v Litoměřicích program pod názvem Duncan tančí. Proč jsi zvolila právě tuto taneční konzervatoř a jak celá akce proběhla?
Tahle akce souvisela s letošním filmovým festivalem Tanec a sport ve filmu, kde byl při mém plánování i sen dovézt sem profesionální taneční představení. Zkoušela jsem oslovit několik souborů, ale většinou jsme narážely na čas, finance, prostor nebo technické zajištění. Oslovila jsem také Honzu Malíka, zda by nebylo možné uvést něco z produkce Nanohach. To sice tehdy možné nebylo, ale nabídl mi představení složené z krátkých čísel studentů Duncan centre. Protože nakonec při filmovém festivalu v září na představení nebyl vhodný prostor a program byl i tak nabitý, rozhodla jsem se, že si živý tanec zaslouží samostatný večer. Akce proběhla úspěšně, první část byla věnována přednášce o současném tanci, kterou moderovala Lucie Hayashi, naše šéfredaktorka, a účastnila se jí i naše redaktorka Lucie Dercsényiová, a také Honza Malík a Václav Kuneš a učitelka tance v místní základní umělecké škole Valeriya Žáčková. Diváci, mezi kterými bylo hodně dětí z tanečního oboru, byli nadšení, a to mi dává chuť pokračovat, takže doufám, že příští rok bude večer Duncan tančí II a možná dojde i na nějaké profesionální představení.

Co tě na tanci baví?
Na tanci mě baví jeho různorodost, nekonečné množství možností, které se tancem dají vyjádřit nebo které si může člověk při jeho sledování představovat a dosazovat. Baví mě spojení pohybu a hudby, baví mě svět, který tě může motivovat, obohatit, potěšit, rozesmutnět, baví mě emoce, které jsou s ním téměř vždy spjaty. Ale baví mě i sledovat techniku provedení, zapálení tanečníků, jejich výraz. Baví mě být jako divák součástí obecenstva, což u silných představení ještě umocňuje zážitek či prožitek z tance. 

Zeptám-li se na nejsilnější zážitek, které představení se ti vybaví jako první a proč?
Jako první se mi asi vybaví představení Les Colporteurs Drát ve sněhu, které tento soubor uvedl na Letní Letné v roce 2008. Není to sice čistě taneční vystoupení, spíš akrobatické, kde se akrobaté pohybují na tenkých lanech a předvádějí neuvěřitelné výkony. Obecenstvo sledovalo celou show se zatajeným dechem, byla plná precizních výkonů i emocí.

Tvůj profil na webu Tanečních aktualit říká, že se věnuješ přípravě projektů a rozvoji organizace. Co všechno taková práce obnáší?
Tomuto druhu práce se věnuju většinou i ve svém zaměstnání, vlastně v každé práci, ve které jsem doposud byla, jsem nějakým způsobem spjatá s projekty, přípravou žádosti o dotace a zároveň i s rozvojem organizace. Proto jsem některé své zkušenosti přenesla i do Tanečních aktualit, kde jsem se podílela na přípravě několika žádostí o granty, v poslední době jsem byla už většinou spíše v roli kontrolní, protože všechno připravovali mí kolegové. Také jsem od prosince 2013 členkou dozorčí rady obecně prospěšné společnosti Taneční aktuality, takže svým způsobem s kolegyněmi dohlížíme, zda jde celá organizace správným směrem. A myslím si, že jde, za ty roky se celá práce ohromně zprofesionalizovala, i když ji všichni víceméně pořád dělají jako svůj koníček, myslím, že Taneční aktuality mají již své pevné místo ve světě médií, tance a kultury obecně.

Psaním reportáží a rozhovorů se věnuješ jen příležitostně. Baví tě psaní grantů víc nebo je to jenom rozložením pracovních povinností? 
Důvodů, proč je píšu jen příležitostně, je několik. Za prvé jsem se odstěhovala z Prahy, za druhé jsou tu práce a rodina, takže již není tolik času, možností navštěvovat taneční představení. Reportáže mě zajímají svou formou, vždy snažím přenést na čtenáře atmosféru, jaká při daném představení nebo akci byla, ať už se jedná o výstavu o tanci v Drážďanech, nebo reportáž o nějakém festivalu. Rozhovory mě zase obohacují, můžu se dostat k nějaké osobnosti ze světa tance a dozvědět se spoustu zajímavých věcí. Příprava grantů mě baví taky, ale je to úplně jiný druh činnosti.

Snaha přenést na čtenáře atmosféru zní velice hezky. Vzpomeneš si třeba na nějaké představení, o kterém se ti psalo tak říkajíc „samo“?
Tím, že píšu oproti jiným kolegům opravdu jen občas, tak když už k tomu dojde, užívám si psaní všech reportáží. Když se zaseknu a nedovedu se v psaní pohnout dál, dělám chvíli něco jiného, získám trochu odstup a pak se k rozepsané věci vrátím a většinou už ji dopíšu.

Kdybys nebyla omezena časem, penězi, prostory ani technikou, které představení bys divákům do Litoměřic nejradši přivezla?
Kdybych nebyla omezená vůbec ničím, přivážela bych každé dva měsíce nějaké taneční, pohybové nebo novocirkusové představení ze současné nabídky, postupně by se tu představily soubory z dnešní scény a diváci by si mohli sami utvářet názor na současný tanec a na to, co se jim líbí a co chtějí třeba vidět znovu.  Autor: Vojtěch Brtnický

Vojtěch Brtnický je přední český fotograf, který se zaměřuje zejména na současný tanec, pohybové divadlo a nový cirkus. Jeho fotografie často doprovázejí recenze či články na stránkách Tanečních aktualit nebo v Ročence. Rád používá tento příměr: „Pracujeme v intencích reality, nikoliv fikce, a musíme tedy odhalovat, nikoliv vyrábět.“
Henri Cartier-Bresson „Věřím, že největší síla fotografie spočívá v zobrazování nepozměněné reality. A proto rozdíl mezi ‚výrobkem‘ a ‚nálezem‘, jak ho zmiňuje Henri Cartier-Bresson, považuji za zcela zásadní. Zároveň protože snímky vyrábět neumím. Umím se pouze adaptovat.“
Vojtěch Brtnický