Rozhovor s Ivanem Liškou, ředitelem Staatsballett München

Rozhovor s Ivanem Liškou, ředitelem Staatsballett München

Rozhovor s Ivanem Liškou, ředitelem Staatsballett München

Pořízeno 03. února 2012 v Essenu, SRN, ptal se: Rudolf Kubičko Ivan Liška, český tanečník, choreograf a ředitel Bavorského státního baletu v Mnichově dostal jako první Čech prestižní Německou taneční cenu za přínos a rozvoj tanečního umění ve Spolkové republice Německo, udělovanou každoročně Sdružením pro podporu tanečního umění v SRN v centru Porúří - Essenu. Zařadil se tím do společnosti dříve oceněných osobností mezinárodního významu, jako je John Neumeier, Hans van Manen, Maurice Béjart, William Forsythe nebo Pina Bausch. Den před udělením ceny vznikl tento rozhovor. Gratuluji vám k ceně. Čekal jste to, že to někdy přijde?
Ani ne. Ale považuji to za uznání mé práce od mých kolegů, které mně však nezbavuje povinnosti pokračovat. Byl bych hlupákem, kdybych měl pocit, že jsem došel do cíle. Uvidím, jestli mně to pomůže v mé práci pro Bavorský balet. Doposud to šlo i bez ceny.
Máte smlouvu až do roku 2016, nebude vám taková cena překážet? Ve smyslu čím větší autorita, tím méně odporu v zaměstnání, to pak člověk lehce ztratí kontakt s realitou...
Kdo zná divadelní práci, tak ví, že každá sezóna je jiná a každá sezóna je jedno velké dobrodružství, které ztrátu kontaktu s realitou nedopustí. Už jen nahradit tanečnice, které během sezóny otěhotní... Moji dramaturgové a zástupci mne drží denními konzultacemi při zemi. Existuje někdo, kdo vám řekne: no to právě nebylo od vás nejlepší rozhodnutí?
Moje nejbližší spolupracovnice a manželka Colleen Scott. Nedá se říci, že bychom se spolu pořád hádali, ale jsme hodně kritičtí. Méně k ostatním, ale především k sobě navzájem. Jaká je vlastně funkce ředitele, který nechoreografuje nebo jen minimálně. Cítíte se ve výhodě, oproti ostatním, kteří pracují více na baletním sále?
Měl jsem jasné zadání od bavorské vlády: dělat divadlo nejvyšší kvality. A když mám dělat nejvyšší kvalitu, musím se ptát prvotřídních choreografů. To je to nejúžasnější, co se baletnímu souboru, potažmo jeho řediteli může stát: pracovat nejenom s tou legendární pětkou slavných moderních choreografů, jako je Kylián, Forsythe, Ek, Duato a van Manen, ale i dalšími skvělými současnými tvůrci. Já sám jsem převzal choreografii v mém souboru jen dvakrát. Jednou jsme měli finanční tíseň a na hostujícího choreografa nezbyly peníze a po druhé, když jsem měl na tu inscenaci velikou chuť. Rekonstruoval jsem s kolegy původní Petipovu historickou choreografii Pirátů z karibiku 4, tak interně nazýváme náš romanticko-pirátský balet Korzár. V jednom rozhovoru jste označil váš soubor jako jeden z nejlepších na světě. Nemyslíte si, že to vnímají vaši kolegové jako nafoukanost? Vždyť souborů, které odvádějí dobrou práci je hodně, jenom nemají takové dobré podmínky...
Řekl jsem jeden z nejlepších, to neznamená, že jsme nejlepší, v umění nemůže být někdo nejlepší, to je vyloučeno. Ale my máme nasazenu laťku hodně vysoko... Je to také sebekázeň, neříkat si, to už stačí. A také se neměříme jen se soubory v Německu, pařížská Opera má podobný repertoár, ovšem s větším počtem umělců a představení za rok. Za podmínek, které máme, se od nás čeká, že uneseme srovnání právě s takovými soubory, jako je balet pařížské Opery. Nepopírám, že je mnoho souborů, které odvádějí výbornou práci a mají skvělé produkce, ale ruku na srdce. Když nebudu o svém souboru mluvit jako o jednom z nejlepších, tak se také může stát, že to někdo nepozná. Dobré podmínky se dají ještě zlepšit, co byste si přál?
Přeji si větší podporu pro svůj juniorský soubor, tzv. Bavorský státní balet II. Je to společný projekt baletní školy Heinz-Bosl Stiftung, našeho divadla a vysoké umělecké školy. Je to 16-ti členný soubor mladých tanečníků mezi 18 a 21 lety. Je to mezistupeň mezi akademií a divadlem, protože mnozí potřebují po škole ještě nějakou praxi na jevišti, než z nich dozrají plnohodnotní tanečníci. Důležitý článek v kariéře tanečníka, na který se zapomíná. Jednou jste řekl, že závidíte souborům, které mají více scén. Že mohou ve výběru repertoáru více riskovat. Vy nemáte projekty na jiných scénách?
Máme možnost vystupovat v Prinzregententheater, což je menší scéna, ale přesto má jedenáct set míst. O čem jsem já mluvil, byl Stuttgartský soubor, který má malé divadlo, ve kterým si může vyzkoušet menší formy, které snesou malý odstup. Takové experimentální jeviště v Mnichově bohužel nemáme. To bych si přál. O baletu existuje mnoho předsudků a mylných představ, jak ukázal hollywoodský snímek Black Swan. Lidé se po filmu začali obávat o zdraví a životy baletních umělců. Řekněte, nejste alespoň trochu „psycho“ nebo někdo z vašich tanečníků?
Už jsem o tom mnohokrát mluvil, že kdyby tomu i jen zčásti tak bylo, jako popisoval ten hollywoodský film, já už bych seděl v kriminále a polovina souboru poskákala z oken. To co tam ukázali, je ztančené hysterikum a nemá s realitou nic společného. Ten film nám ale přivedl do divadla obrovské zástupy nových a zvědavých diváků, kteří asi chtěli zahlédnout kousek toho, co viděli v kině. Tak nevím, kdo je tady psycho. Jinak působivý film, který má možná víc společného s americkou realitou, než s tou evropskou. V americkém prostředí neznamená kulturní výkon ani tak umělecké naplnění a štěstí pro konkrétního umělce, ale spíš vyniknutí nad ostatními. To je tlak, který v Evropě tolik nemáme. Lidé z politiky, kteří rozhodují o kulturních dotacích mají také dost zkreslené představy. Myslí si, že mohou zmenšovat taneční soubory donekonečna. Vás se to zřejmě netýká, ale problematiku jistě znáte...
V Německu je dost výrazná převaha hudební výchovy, výtvarná výchova je slabá a taneční vůbec neexistuje. To je problém celé kulturní výchovy společnosti, která se nevyhýbá ani politikům. Když rozhodují, vycházejí ze svých zkušeností, ale hlavně šilhají po dalších volbách. Etické cíle pak podléhají ekonomickým. Je to trochu nevýhoda demokracie, že se politik podřizuje svým voličům, namísto toho, aby svým vystupováním a myšlenkami vedl ty, kteří mu dali důvěru. Ale zjednodušeně řečeno, máte pravdu. Málokterý politik rozumí problematice baletu. Proč by podle vás měli lidé chodit na balet?
Spíše obráceně. Proč tam někteří nechodí. Protože mají strach, že tomu nebudou rozumět. Opakuji to již čtyřicet let těm, co mě po představení osloví: no, bylo to pěkné, ale moc jsem tomu nerozuměl. Jak nerozuměl, vždyť jste tam byl a viděl jste to. Čemu chcete rozumět? Otevřete oči a nechte to na sebe působit. Naše společnost je verbální a z tělesného výrazu má převážně strach. Kdo se ale otevře, toho balet osloví. V klasickém tanci je toho výrazu méně, ale i tam nutím tanečníky k věrohodnému podání, přece nemůžou v roce 2012 tančit představení Šípkové Růženky stejně jako v době jejího vzniku. Musejí zachovat klasickou formu, ale zůstat sami sebou, našimi současníky. To je převážná část mojí práce, přesvědčit tanečníky aby uvedli formu a obsah v jeden celek, tomu se pak divák neubrání. Pak nemusím přesvědčovat publikum, že jsme dobří, protože to pozná samo. Co se změnilo v baletu za posledních deset let?
Celkem dost. Vliv Williama Forsytha na klasický balet, ten je řekl bych zásadní. Jeho styl a dynamika pohybu se promítají do estetiky dnešního klasického tance. Zásadní změnou je také pro dnešní tanečníky youtube, baletní výkony jsou najednou veřejné po celém světě. To říkám svým tanečníkům pořád dokola. Nečumte na to, neopisujte, buďte raději sami sebou. S jistotou se vám hlásí do souboru stovky uchazečů o angažmá, jak vypadá v této souvislosti české taneční školství?
České taneční školství má tu výhodu, že Češi jako Slované mají tanec v duši. Je více takových míst na světě, kde se tanci daří, ve Skandinávii, v Anglii, v jižní Evropě, v Austrálii a pochopitelně v Jižní Americe. Německých tanečníků moc nemáme, což spíš souvisí více než s talentem s tím, že rodiče německých dětí často nevědí, že scénický tanečník a tanečnice je profese. Zase se tím dostáváme k tomu, že tomu prostě nerozumějí. Ale k vaší otázce. Mám v souboru čtyři české tanečníky, takže české taneční školství v konkurenci obstojí. Soubor jako váš se většinou skládá z více než třiceti národností. Kdo je teď nejvíc trendy? Rusové už asi ne....
Ale kdepak, Rusové jsou stále aktuální a dobří. A dnes hledají oproti minulosti práci s choreografem. Když převzal slavný španělský choreograf Nacho Duato Michailovského soubor v Petrohradu, najednou se hvězdy, které odtud dříve odešly, začaly vracet. Dobrou školu má v poslední době i Itálie. A jak už jsem řekl, ti, kteří mají tanec v duši: Brazilci a Brazilky. Jste na Facebooku?
Já sám nejsem, ale můj soubor tam pochopitelně je.  
Titulní foto: Sascha Kletzsch
Foto (2) z galavečera: Ursula Kaufmann

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: