Nikola Márová, první sólistka baletu ND: Mám po tříhodinové zkoušce na Sólo pro tři. Aktuálně mě čeká nová role redaktorky internetového časopisu Taneční aktuality, pro který budu zpovídat Lenku Trubačovou. Mám ráda, když je rozhovor v osobním duchu. Mohu se o člověku dozvědět nejen o jeho práci, ale i něco zajímavého z jeho osobního života. V tomto duchu chci také interview vést. Jak se cítíš na opačné straně – je to tvůj první rozhovor, který někomu dáváš? Ano, je to můj první rozhovor a mám zvláštní pocit. Mě především baví se ptát umělců a zajímavých osobností. Rozhovory dělám ráda i s novou osobností, kterou neznám, o které si co nejvíce zjistím. Také dělám ráda rozhovory s těmi, které znám, jako třeba s tebou. Mohu se tak dozvědět zajímavé věci, osobnější tón je pak pro čtenáře poutavější. Teď jsem v nevšední roli. Rozhovory, které děláš, jedeš podle připravené osnovy, anebo se snažíš reagovat na odpovědi, ať už se jedná o kohokoli? Součástí mé povahy je připravit si otázky k rozhovoru dopředu podle konkrétní situace, pro koho má být rozhovor určen, zda je pro Taneční aktuality, lifestylový časopis, nebo pro noviny. Nejsem jako Karel Šíp, který si prý vůbec nepřipravuje otázky. Sepíšu si strukturu rozhovoru dopředu, a když je odpověď zajímavá, pak ji rozvíjím a dále na ni reaguji improvizační otázkou. Známe se velmi dlouho. Ale já vůbec nevím, jak ses dostala k baletu a k divadlu… Nejsem tanečnice ani jsem nevystudovala taneční vědu na HAMU jako řada mých kolegyň z Tanečních aktualit. Jsem od malička baletoman. Maminka mě k tomu vedla, takže jsem od útlého dětství chodila na baletní představení a zároveň jsem docházela na taneční kurzy Popbaletu. Pak jsem začala psát do školního časopisu Školáček divadelní recenze na různá přestavení. Poté jsem přispívala na gymnáziu do studentského časopisu. Na vysoké škole jsem měla více času, chodila jsem často na představení baletu a impulzem mi byl nový časopis Taneční aktuality, který jsem začala číst – přála jsem si udělat rozhovory s osobnostmi, s nejlepšími tanečníky naší první scény. Moje první dva rozhovory byly s tebou a Michalem Štípou. Tenkrát jste excelovali v nové inscenaci Labutího jezera ve Státní opeře, která je na repertoáru dodnes. Za roli Odetty a Odilie jsi dostala Thálii. Když jsem měla balety už nakoukané, začala jsem psát recenze. Píšu převážně recenze na klasický i moderní balet, ale současnému tanci se nevěnuji.
Vzpomeneš na první balet, který jsi viděla?
Byl to balet Princ Bajaja v tehdejším Smetanově divadle, když mi byly čtyři roky. Maminka mi mé světlé vlasy natočila kulmou a v divadle mi pak říkali, že jsem hezké princátko. Doteď si pamatuji úryvky z představení, prince Bajaju a jeho koně, jak stojí před slují.
Jak bys charakterizovala Lenku Trubačovou – civilně jako člověka?
Někdy podobné otázky pokládám a nedošlo mi, jak je to nepříjemný dotaz. Jsem pilná studentka. Studuji současně doktorský program, baví mě to stejně jako spousty dalších aktivit.
Na mě působíš klidným, vyrovnaným dojmem, je to pravda? Je to zdání, nebo jsi opravdu taková?
Jsem klidný člověk, ale ne vždycky. Dokážu se naštvat, když někdo ubližuje mým blízkým nebo mi lže do očí. Také si myslím, že dokážu pracovat na dlouhodobých úkolech. Díky tomu, že se starám o nemocnou babičku, jsem více empatická a starostlivá. Zajímám se více i o potřeby lidí. Myslím, že mám sociální cítění. Jsem taky vyrovnaná, žádné výkyvy si nemohu dovolit. Zároveň jsem životní optimistka, věřím, že bude líp.
Takže v podstatě ideální povahová kombinace. Ráda studuješ. Co pro tebe bylo rozhodující ve výběru studia?
Pro mě bylo rozhodující, když jsem se hlásila na vysokou školu, aby mě studium bavilo. Nešla jsem ve šlépějích mých předků na práva. Rozhodla jsem se jít na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor teorie kultury. Tam jsem se specializovala na média, tomu jsem věnovala i diplomovou práci o Československém a Českém rozhlasu, těmto tématům jsem se chtěla věnovat i nadále, proto jsem šla na doktorské studium. Věnuji se studiu historické antropologie a píšu disertační práci o Československém rozhlase a společensko-politické změně. Nakonec je mi líto, že jsem nestudovala taneční vědu a nepsala žádnou práci o baletu.
Není v tvých možnostech dodělat si ji?
Teď kromě studia, aktivit pro Taneční aktuality začínám pracovat pro jednu neziskovou organizaci jako PR, už bych další studium nestíhala. Mým cílem je dokončit stávající studium.
To ti držím palce. A jaká byla tvoje cesta k Tanečním aktualitám?
V roce 2007, kdy jsem s tebou dělala rozhovor, jsem začala psát pro Taneční aktuality. Četla jsem si na webu Tanečních aktualit rozhovory, ale chyběla mi tam interview se špičkovými tanečníky z Národního divadla. Pak jsem si chtěla více zjistit o průběhu zkoušek nových baletů, chodila jsem na ně a psala jsem o nich reportáže. Psala jsem pro Taneční aktuality několik let externě a před pár lety jsem začala dělat interní redaktorku. Od té doby mám na starosti koordinaci tanečního kalendáře a soutěže.
Národní divadlo sleduješ dlouho, vystřídalo se tam hodně ředitelů. Vnímáš zásadní vývoj všech složek Národního divadla? Je to pořád na stejné linii?
Podle mého názoru se finanční stránka nevyvíjí pro umělce zvlášť dobře. Umělci z baletu by měli dostávat více peněz, protože balet je každodenní dřina a jejich kariéra je krátká, tanečníci jsou málo oceňováni ve srovnání s jinými evropskými zeměmi. Kvůli nízkým platům řada talentovaných tanečníků odchází do zahraničí.
Je tu stále řada vynikajících tanečníků, ale z repertoárového hlediska je vývoj v posledních letech problematický, zvlášť u klasického baletu. Klasické představení, které mě v poslední době především zaujalo, byla La Bayadère. Má bohatou výpravu a zajímavou choreografii. V letošní sezoně mi přišlo zvláštní, že dramaturgie baletu nasadila dva zimně orientované balety za sebou, a to balet Louskáček a Myšák Plyšák a Sněhová královna. Sněhová královna, i když je výpravná (zimní království je poutavě a nákladně vytvořené), choreografický slovník nemá příliš rozmanitý, představení působí chvílemi zdlouhavě. Přitom si myslím, že pro interprety je to velmi náročné zatančit. Přesto je představení vyprodané, protože na repertoáru je málo klasických výpravných dějových baletů.
Jsem zvědavá, jaké inovace přinese do baletního souboru nový šéf baletu Filip Barankiewicz.
Přijímáš moderní díla ve zpracování činohry a opery, nebo dáváš přednost čisté klasice a dobovým kostýmům, jak to autor původně napsal?
Nejsem zastáncem toho, že by se klasika měla úplně konzervovat, aby pak diváky nebavilo do divadla chodit, na druhou stranu se to s modernizací přehání. Například činohry mě často šokují, pokud se původní hra nevkusným způsobem nastuduje, třeba inscenace Ze života hmyzu od Čapka. Když Národní divadlo zasadilo hru do 20. století a vystupuje tam například transvestista, tak to kazí základní záměr díla, které má zobrazovat měšťanskou společnost a její nešvary. A opera Manon Lescaut z Metropolitní opery byla zasazena do druhé světové války, přitom to nemělo žádný účel. Naopak se mi líbí verze Labutího jezera od Kennetha Greva, která se má vrátit do Národního divadla v příští sezoně. Mám ráda představení Sólo pro tři od Petra Zusky, je to moderní balet, má originální námět a nápadité provedení. Představení je také oblíbené u diváků, mívá na konci ovace vstoje.
Sleduješ baletní soubory oblastních divadel?
Do regionů nejezdím, není to pro mne bez auta ani časově dostupné. Pokud hostuje některý soubor v Národním divadle, tak se na něj jdu podívat. V květnu jsem jela na Sen noci svatojánské do Ostravy. Viděla jsem také Bajadéru v Drážďanech, bylo to nádherné. Pokud mi to čas dovolí, chodím do kina na přenosy ze zahraničních baletních scén.
Když nejsi zabořená v učebnicích nebo nejsi v divadle, jak trávíš svůj volný čas?
Mám ráda společenský tanec, pravidelně chodím do kurzů, se svým přítelem jsme během plesové sezony chodili na plesy. Kromě divadla chodím také ráda do kina na historické filmy a komedie. Volný čas trávím i návštěvami babičky v domově seniorů. Mnohem radši chodím do divadla ne jako kritik, ale jako divák, zvláště u baletů se příjemně odreaguji a vychutnám si je. Když na balet píšu recenzi, tak z toho nemám požitek, protože se musím soustředit i na detaily.
Ráda cestuji, ale to záleží na penězích. Naposledy jsem byla v Londýně a před tím ve španělské Zaragoze a také v Paříži.
Sice se to nehodí, je jaro… Máš zaručený recept na špatnou náladu? Já mám syna a ten mě z ní dostane chtě nechtě.
U mě je to pěkné baletní představení – přináší mi pocit radosti a štěstí, pak vydatný spánek nebo oblíbené jídlo, například borůvkový koláč. Často mě rozveselí můj přítel, s kterým se směju, i když mám špatnou náladu.
josefina
Vážená pani Šturová,dodatečne blahopřeji k významnemu jubileu.Vždy jsem se svojí rodinou obdivovala umeni jak Vaše,tak…Rozhovor s Astrid Štúrovou: „V divadle to byla krásná léta, bylo to naplnění mého dětského snu…“