Rozhovor s Lucií Dercsényiovou: O protančené cestě nejen ke psaní

Rozhovor s Lucií Dercsényiovou: O protančené cestě nejen ke psaní

Rozhovor s Lucií Dercsényiovou: O protančené cestě nejen ke psaní

Scházíme se v Café Nona na Národní třídě v Praze, abychom si prohodily role. Nejenže je to dnes tak trochu trendy, tak proč si to jednou nezkusit, navíc když redakce Tanečních aktualit má 10. výročí existence! Dekáda je vždy dobrá k tomu, zkusit věci jinak. Upřímně za těch deset let gratuluji a přeji kuráž a sílu do dalších. Lucii Dercsényiovou znám z letmých setkání v divadle a z textů recenzí, které píše také o mých choreografiích. Její názor mě dokáže potěšit i potrápit a doufám, že tomu tak bude dál. Snad, že i tímto otevíráme ten níže zmíněný dialog, kdy nás upřímně zajímá jiný názor z té druhé strany. Ptala jsem se jí, možná i na hranici korektnosti, na její cestu českým tanečním světem v čase; rozvíjely jsme jednotlivé stránky jejího záběru v oboru. A že cesty dokážou být rozmanité (když nechcete zkostnatět), dokládá naše povídání níže.   Po shrnutí přípravy na tento rozhovor mě jako první napadlo se ptát, jaká je vlastně ta cesta od snu být tanečnicí až na tu druhou stranu, když se fyzický pohyb přenese na papír. Ptám se možná proto, že myslím na Nadační fond pro taneční kariéru, který jsme v ČR právě založili, a váš příběh by mohl být jakousi přípravnou studií, kdybychom ovšem byly jinde v čase… Před dokončením konzervatoře, kterou jsem studovala spolu s francouzštinou na jazykovce, jsem byla rozhodnuta s tancováním seknout. Byla jsem v choulostivém věku, nevěděla, co se sebou. Po nabrání několika kil, což způsobí, že ze dvojek z tanečních předmětů jsou najednou čtyřky, sebevědomí bere za své. Do té chvíle, než mi z konzervatoře dali výstupní doporučení „nadále se tanci věnovat“, jsem se tenkrát přikláněla spíše k verzi zúročit studium jazyků a pokračovat na filozofické fakultě. Doma jsme však usoudili, že jít s tímto doporučením studovat tlumočnictví a překladatelství nebude asi ideální, a tak jsem si ještě rok počkala a podala přihlášku na AMU v oboru taneční teorie. Nicméně tanec je „droga“ a při teoretickém studiu vám ohromně chybí. Když se pak přidalo i okolí s tím, že je škoda, abych nebyla na jevišti, zkusila jsem konkurz do státního souboru Československých písní a tanců, kde jsem tancovala tři roky. Zároveň jsem působila ve Vysokoškolském uměleckém souboru. Tam jsem strašně ráda chodila, dělala se tam „grahamka“, jazz a vůbec všechny novinky, které za „totáče“ nebyly jen tak. Moc mě to bavilo, do té chvíle, než jsem si přetrhla achilovku. To bylo kolem třicítky, moment, který mě tedy úplně hodil na tu druhou stranu. Začala jsem učit v ZUŠ a spolupracovat s Tancem Praha. Splnila jsem si také sen, kdy jsem ve Francouzském institutu pracovala tři roky jen s Francouzi. To mi vlastně dalo jakýsi odstup od zdejších poměrů, dostala jsem se trošku jinam – od té doby jsem ještě větší frankofonní nadšenec a miluju Paříž, asi jsem načichla oním „savoir vivre“. Zároveň jsem externě stále psala recenze pro Lidovou demokracii a i do Tanečních listů, ke kterým jsem se dostala v rámci vysokoškolského studia. V té době nebylo úplně snadné být v Tanečních listech redaktorem, mimo psaní se očekávalo angažování i jiného typu, což pro mě nebylo. O tanec jsem se ale neustále zajímala, psala jsem. Vzpomínám si, jak mi tatínek říkal: „…nenechávej toho, to se ti jednou bude hodit.“ Vždy jsem se k psaní o tanci vracela. Buď vydržíte, anebo toho necháte. Je potřeba občas překonat i nepříjemné věci. Při obnovení činnosti Tanečních listů, hned po revoluci z iniciativy studentů AMU, jsem se ocitla už v redakci a nějaký čas ji i vedla. Zvenku nicméně neustávaly tlaky a, řekla bych, přetrvávající totalitní manýry, které v té době byly také jednou z příčin rozpadu redakce.   Psát před revolucí o tanci nebylo asi úplně jednoduché… Bylo vůbec o čem psát? Psali jsme o tom, co tady bylo k vidění a co jsme znali. O baletních premiérách v divadlech, Pražském komorním baletu, a když v osmdesátých letech do Prahy přijel Kylián, bylo to pro nás zjevení stejně tak, jako když někdo ze zahraničí hostoval na Pražském jaru. Na AMU nás měl na kritický seminář Vladimír Vašut, s ním jsme se také dostali k videím ze zahraničí. Vzpomínám také na byt Jana Hartmana, kam jsme chodili koukat na záznamy tanečních představení ze Západu. To otevíralo oči.   Pociťujete rozdíl mezi studenty tenkrát a teď? Prošla jsem si tou zkušeností a přišlo mně trochu líto, když mě jednou studenti na konzervatoři vyvedli z očekávání, že pouštění videa je ohromí. Byla to pro ně už samozřejmost. I hodiny na AMU dnes koncipuji jinak. Chci-li pouštět DVD v rámci například kritického semináře, pak jsou to vybrané věci přímo k tématu. Vím, proč se na ně soustředím. Každopádně je to pro studenty samozřejmost a vy musíte hledat jiné cesty. Hlad po tom vidět něco jiného je ale, pravda, minimální. Snažím se předat informaci, že je jen na nich samotných, kolik toho budou chtít vědět. Práce musí být oboustranná.   Souvisí váš přístup možná nějak i s tím, že jste objevila cestu k terapii tancem a tím získala jiné impulzy? Jak jste se k tanečně-pohybové terapii dostala? Už nevím kdy, ale říkala jsem si, existuje-li muzikoterapie, možná je také něco jako taneční terapie. Začala jsem tedy rozsvěcet kontrolky a náhodou se dostala do Duncan Centre, kde se výcvik tanečně-pohybové terapie plánoval. Dovezla ji k nám z USA Radana Syrovátková, psycholožka, na kterou jsem dostala tehdy kontakt. Strašně mě to zajímalo a přijali mě do druhého výcvikového kurzu. Byla to taková třešnička na dortu v tom, co pro mě tanec znamená, jakou má sílu v komunikaci, předání informace o nás samých, jak funguje v rámci psychoterapie. Tělo opravdu nelže, a pokud terapeut ví, s čím pracuje, otevírá skrze pohyb takové věci, které verbálně ani nejdou. V pohybu se totiž nelze schovat ani vymluvit. V podstatě celkově je náš pohyb, tělesné nastavení výrazem toho, co v nás i nevědomě probíhá. Výcvik terapie trval tři dost náročné roky. Procházíte teorií a komplexním procesem, jak pracovat s klientem v pohybovém procesu. Vše musíte vyzkoušet sám na sobě. Úžasně mě to osvobodilo, tanec teď vnímám úplně jinak. Jako bych vstoupila do gotického chrámu, který znám, ale najednou v barevných vitrážích září slunce, barvy a kontury se vynořují jasněji.   Jaké je uplatnění taneční terapie u nás? Kde se využívá, dá se přenést? Uplatnění je různé, kolegyně například pracuje s vězni, taneční terapeuti pracují se zdravou i nemocnou populací v nejrůznějších zařízeních. Já se věnovala maminkám s dětmi a také jsem měla jedinečnou zkušenost na Taneční konzervatoři I. V. Psoty. Vedla jsem tam po dva roky poslední ročníky, kde jsem tanečně-pohybovou terapii koncipovala jako sebepoznávací, vzdělávací proces. Pracovala jsem i se seniory. Pro tanečníky byla taneční terapie něco tak nového, pohybově se doslova rodili. Tělo poznali z jiného principu, zevnitř. V těchto hodinách nešlo o to, jak vypadají, ale co v daný okamžik cítí, jak si své tělo vůbec uvědomují. Senioři, kteří si věci ve svém životě už uzavírají, byli vlastně velmi otevření, na rozdíl od mladých tanečníků, kteří procházeli diagnózami, jako je třeba anorexie. Následné srovnání a zpětná vazba, která je součástí taneční terapie, kdy se o prožitcích z hodiny v závěru mluví, byla pro mě velmi cenná. O mé práci se studenty píšu v publikaci Tanečně-pohybová terapie, teorie a praxe (vydána roku 2012 v Olomouci, pozn. red.). Vždy samozřejmě záleží na tom, s jakými lidmi pracujete. Pokud pracuji se strukturou, principy taneční terapie, ať už přímo s klienty v čistě terapeuticky vedeném procesu, nebo se studenty na AMU, vždy je pak pro mě důležitá skupinová či individuální supervize, kdy sdílím svou zkušenost s ostatními terapeuty. U klienta se během sezení postupně otevírá jeho nevědomí a on sám objevuje, co ho trápí a čím si prošel. A to vše s ním prožíváte, dotýká se vás a čas od času musíte také pečovat sám o sebe, svou práci, k čemuž potřebujete zmíněné supervize. Tanečně-pohybová terapie je prakticky nejnáročnější z mých prací, odpovědnost je tu veliká.   Jak často si dopřáváte té „taneční drogy“, abyste vybalancovala sezení u psaní? V současné době nacházím harmonii, relaxaci při cvičení pilates, kterému se věnuji jednou týdně. Sama vedu hodiny s prvky pilates, relaxačních technik, to ale pro mě osobně není fyzické vyžití v pravém slova smyslu. Věnuji se také taneční a pohybové průpravě s dětmi, vedu cvičení pro seniory. Vždy se těším na setkání ve skupině Tanter (Asociace tanečně pohybové terapie ČR, pozn. red.), na naše skupinové supervize. Letošní léto jsem si dopřála třídenní workshop se Suzi Tortorou, taneční terapeutkou, která pracuje s dětmi. Terapeuticky zaměřený workshop se snažím absolvovat každý rok, abych si udržela umění pohyb vnímat, vnímat dobře druhé, užít si pocit být tady a teď, čerpat nové impulzy. Poznatky a zkušenosti se snažím využívat při výuce studentů na AMU. Do vzdělávacího plánu se daří zařazovat Labanovu analýzu pohybu, která mě samotnou během výcviku ohromně nadchla. Říkala jsem si, že by ji měl znát každý tanečník, Labanova analýza je jako noty pro muzikanty. Především od pedagogů současného tance mám pak pozitivní odezvy. I v rámci těchto hodin vedu studenty k práci s vnitřními impulzy a poznávání jednotlivých Labanových kategorií skrze vnitřně vedený, pohybový proces.   Pojďme teď nakouknout víc k vaší redaktorské práci, práci editorky, recenzentky… Děláte si přípravu předtím než na představení, o kterém píšete, jdete? Jaký je to rozdíl, když jdete do divadla jen tak? Je velký rozdíl, když vím, že nebudu psát. Nemusím si totiž nic myslet (s úsměvem). Je to osvobozující a jen si užívám. Nedávno jsem byla na Gazdině robě v Liberci a uvědomila si, že vlastně úplně jinak uvažuji. Kdybych o tom představení měla psát, vůbec bych si ho tak neužila. V duchu totiž už píšu a sleduju vše jiným pohledem. V hlavě mám v tu chvíli takový malý nahrávač, do kterého si zaznamenávám ty důležité nebo zajímavé momenty. Někdy si po představení hned píšu poznámky, někdy ne, paměť už mám vycvičenou. Každopádně, pokud mám psát recenzi, musím se více soustředit a je to namáhavější. Dostane-li se ke mně ještě před premiérou materiál o vznikajícím díle, přečtu si jej, přiznám se ale, že nejraději jdu do divadla „s čistou hlavou“. Také nerada čtu programy před představením, nechci se nechat ovlivňovat a pak podvědomě citovat jiné. Mám ráda, když si v díle najdu to své, pro čtenáře originální sdělení. Pokud se připravuji, tak psychicky. Abych nebyla unavená, měla večer před tím klid. Záleží i na okolnostech, když zrovna děláte rozhovor s tvůrcem předem, o díle už něco víte, navíc v redakci články také rediguji, spousta věcí se ke mně dostane. Primárně se ale nechci nechat ničím ovlivnit. Programy tedy čtu po představení, k recenzím mých kolegů se dostávám až potom, co mám napsanou tu svoji. Snažím se vyhýbat vnějším tlakům a udržovat si odstup, i když vždy to bude pohled subjektivní. Se zkušenostmi, které mám nasbírané a stále postupně sbírám, mám za to, že dobrý recenzent by měl umět dílo objektivně zhodnotit. V tom smyslu, že je schopen vidět například chyby v dramaturgické linii a také, a to je více zřejmé u klasiky, nedostatečnosti nebo chyby v technickém provedení prvků. Časem se vám také tříbí vkus, víte, jak a co na vás působí, oceníte a vychutnáte si ty nejlepší věci s tím, a vedu k tomu i studenty, že nemusí být vše jako pařížská Opera nebo Royal Ballet, jejichž některé produkce a tanečníci jsou podle mě nepřekonatelní.   Na jedné straně pokrýváte odborná média, na té druhé píšete například do Lidových novin. Zohledňujete formu, jakou čtenáře oslovíte? Do jaké míry kalkulujete s faktem, že tanec je u nás v zásadě ještě na začátku společenského přijetí, a nakolik si uvědomujete míru svého vlivu na to. Počítáte také s tím, že svým náhledem na věc můžete choreografovi pomoct, nebo naopak ublížit? No, vidíte, někteří kolegové mi předkládají, že taneční kritiku nikdo nečte, a vy přicházíte s tím, že bychom měli někoho ovlivnit (smích). V Lidových novinách se dostanete k jinému čtenáři a hlavně máte menší prostor pro psaní. Musíte se opravdu soustředit na to nejlepší, nejslabší. Píšu tam moc ráda, můžu se jakoby více odvázat. Menší rozsah vás nutí vytříbit si myšlenky, vážíte každé slovo. Pak vás ale také dost mrzí, když do toho někdo zasáhne, aniž byste mohla reagovat. Žádné autorizace v takových médiích neexistují. Ty děláme v redakci Tanečních aktualit, s autorem proběhne výměna korektur. V novinách na to není čas. Obsahově se pak vždy držím získané zkušenosti z představení. Nejhůře se asi píše o průměrných produkcích, kde se není čeho chytit. V zásadě mám ale za to, že i špatná kritika diváka od návštěvy divadla neodradí, nemyslím si, že bychom měli takový vliv. Z vnitřního, čistého pocitu bych nemohla psát jen kladně o představení, které nepovažuji za dobré. Dbám na to, aby text nebyl nijak vulgární, aby bylo vše košer, abych si udržela odstup a ukočírovala na druhou stranu mnohdy i velké nadšení. Napsat věci tak, abyste nikoho neurazila a zároveň svůj názor obhájila, není úplně lehké. Důležité pro mě je vědět, co, jak a proč píšu. Přestože tvůrci prý recenze nečtou, třeba tomu tak úplně není a jich se to nějak dotkne. Kritika není o tom, aby urážela, je to názor k diskusi. Každý vlastně neseme svou míru rizika v tom, že i reakce na váš kritický názor mohou být různé. A snad právě o to jde – vzbudit zájem.   Vrátím se ještě k tomu, že pracujeme často s emocemi. Představení vás mnohdy mohou doslova (ná)silně uchopit. Jak zvládáte emoční dopady, jak s nimi pracujete? Upřímně, představení mě někdy až fyzicky bolí, nebo naopak, mám z něho fyzickou potěchu. Řeknu si třeba, tak to bych si chtěla zatančit. Nedávno jsem viděla Dona Quijota, klasický balet, přenos z Velkého divadla z Moskvy, a byla jsem úplně u vytržení. Vidět, jak se technika kloubí s výrazem, kdy postavám na jevišti absolutně věříte, propadnete jim, to je nádhera. A přitom máte pocit, že kdybyste vyšli na jeviště sami, zvládli byste ty těžké variace taky. Vše totiž vypadá velmi snadně. V tom je asi ten génius tanečníka.   Jak vlastně vnímáte vývoj české taneční scény? Jsem moc ráda, že česká alternativní scéna ohromně rozkvetla. Máme nové soubory, řadu nových premiér, je tu hodně tvůrců i nápadů. Otázkou zůstává, jak jsou uchopeny, jak osloví, jaké mají soubory tanečníky, co sdělují tak, aby vás to přesvědčilo. Nyní vnímám trend, kdy tvůrci často hloubají v sobě samých, což je také důležité, mnohdy to ale jde na úkor divadelního působení. Představení jsou pak ochuzená o barvy, o světla, o divadelní iluzi. A pak už se dostáváme někam jinam, spíše k terapii, hře umělců samých, na diváka se zapomíná… Snadné není dělat ani narativní balety, umět vyprávět tancem. Cesty k tanečnímu vyjádření jsou různé.   Ráda bych nahlédla také na existenční stránku profese recenzenta u nás. Jakým poměrem může – nebo musí – kombinovat své závazky, aby se uživil? Jak to vypadá se zájmem o psaní o tanci? A vnímáte nějakou konkurenci, anebo ji postrádáte? Jenom recenzemi se opravdu neuživíte. Redakční honoráře jsou u nás minimální, a přestože za recenzi dostanete zaplaceno, nejde psát každý den. Člověk by se brzy vypsal, vyhořel. Já osobně dávám stop po třetí recenzi v měsíci. Mám také za to, že je potřeba nacházet nové impulzy, držet si nadhled, přehled, aby člověk nezkostnatěl. Mně osobně vyhovuje být na volné noze a věnovat se psaní, učení, věnovat se praxi a celkově si obor doplňovat. Psaní tanečních recenzí vás nezajistí, je to práce, která musí bavit a naplňovat. V roce 2000 mě oslovily právě Lidovky, abych pro ně psala. Je to u nás snad jediná redakce, která si kulturní rubriku hýčká a pojímá ji ve srovnání s jinými deníky velkoryseji. Je to také díky Janě Machalické, která tady dává tanci větší prostor. Samozřejmě záleží vždy na tom, kdo je ve vedení kulturní rubriky daných novin. Zájem není veliký, ale stává se už i to, že vás pošlou na představení do zahraničí a chtějí recenzi druhý den. Přístup se zlepšuje, ale vždy to může být lepší. A v poslední době se vyrojila spousta autorů. Vidím to v redakci, která se rozrostla a dělá mi radost. V současnosti jsem v redakci nejstarší, a když vidím mladé kolegy, jak mají chuť a chtějí psát, že píšou studenti z taneční vědy, pantomimy, teatrologové… S tanečním vzděláním máte sice, myslím, trošku jiný odrazový můstek, jinou, nepřenosnou, zkušenost. Ale píšou i lidé bez fyzické zkušenosti s tancem a nepíšou špatně. Co bych uvítala, je lepší komunikace právě mezi redakcemi odborných periodik, ta se v současnosti vymezují a komunikovat moc nechtějí, to je škoda. Chybí mi v taneční komunitě větší otevřenost, upřímnost, tolerance, snad empatie…   Na závěr se budu ptát na tělo… Kdo je v Česku vaším tanečním favoritem, kdo vás nejvíce „bere“, anebo – kde zkrátka cítíte talent. A myslíte, že ten talent rozpozná už i náš český divák? Talentů je u nás hodně, vidím je například v představeních Lenky Vagnerové, u vás ve 420PEOPLE, v baletu Národního divadla jsou také skvělí tanečníci, v Brně, Plzni, Ostravě, dnes není snadné uspět při konkurzu v regionech. Za velmi důležité považuji, jaké budou mít štěstí, co je po cestě potká, kde a jak se podaří jejich potenciál rozvinout, jaký je jim nabídnut „pokrm“ pro jejich těla i duše. Divák má dnes hodně příležitostí tanec vnímat a věřím, že tak roste nová divácká generace, která si právě svůj vkus tříbí. Spektrum možností je široké a každý si dnes může vybrat to své.

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: