Nabídka vyzpovídat Natálii mi přišla jako dobrá příležitost potkat se na jiném místě než v prostředí školy a zeptat se na věci, na které si obyčejně čas nenajdeme. Patnáct minut před smluveným časem schůzky mi od Natálie přišla textová zpráva. A jak už tomu v těchto situacích bývá, čekala jsem krátkou omluvu, že má zpoždění. Vytřela mi ale zrak, zcela si mě získala a má nervozita z rozhovoru byla tatam. Zpráva zněla: „Jsem strašně rychlá, sedím v prvním patře. Chceš něco objednat? Bílé, nebo červené?“ No, není radost dělat rozhovor?
Zajímalo by mě, jaká byla tvá cesta k tanci?S tancem jsem začínala v ZUŠ v Poličce, kam jsem chodila asi od tří let. Bavil mě stále víc a víc, tak jsem zkusila přijímací zkoušky do Tanečního centra Praha, kam jsem přešla z prvního ročníku osmiletého gymnázia. Studovala jsem tam asi rok a půl a následně přestoupila na 1. soukromou taneční konzervatoř v Praze (poté TK Ivo Váni-Psoty), kde jsem maturovala a absolvovala. A hned poté jsi šla na HAMU?
Ne, nešla, protože taneční věda se otevírá každé dva roky, a když jsem maturovala, tak přijímací zkoušky vypsány nebyly. Vybrala jsem si proto divadelní vědu na FF UK, kde jsem necelý rok studovala, ale protože mě to pořád táhlo víc k tanci, zkoušela jsem přijímačky na taneční vědu na HAMU, kde jsem dosud. K tomu mě napadá: Proč sis vybrala teorii místo interpretace?
V šestém ročníku jsem měla úraz kolene, následně jsem s ním měla pořád problémy, které vyvrcholily operací. Během celého tohoto procesu jsem měla dost času přemýšlet, a protože mě vždycky bavily dějiny a teorie, začala jsem si uvědomovat, že by mě možná bavilo dívat se na tanec z druhé strany. Tanec sám o sobě mě pořád zajímal, ale přestala jsem mít ambice sama stát na jevišti, o to víc mě lákalo to, co je v pozadí. Jaká byla tvá cesta k taneční reflexi?
Na popud úrazu jsem tyto věci chtěla prozkoumat víc do hloubky. Už na konzervatoři jsem psala nejen o tanci, dávala to číst svým nejbližším a měla pocit, že se mi nedostává takové intelektuální potravy, jakou jsem v té době chtěla. Následovalo velké čtecí období, kdy jsem chtěla dohnat vše, co mi podle mě do té doby unikalo. V posledním ročníku konzervatoře jsem se přihlásila na kritický workshop, který vedla Jana Návratová. Jeho náplní byla účast na zkouškách 420PEOPLE. Na internetovém blogu jsme formou písemných postřehů reflektovali choreografický proces od první zkoušky po hotovou inscenaci dvou nových choreografií Václava Kuneše a Nataši Novotné. Začalo mě to dost bavit. Účastnicí workshopu byla i Lucka Kocourková, která se mi jednou ozvala, jestli bych nechtěla psát pro Taneční aktuality, a pak už následovaly přijímací zkoušky na divadelní vědu.
Studium na divadelní vědě tě neuspokojovalo?Na poli činohry jsem se necítila natolik pevná v kramflecích jako v tanci. Přece jen když si člověk projde celým studiem a pozná ten obor zevnitř, má to, alespoň pro mne, své výhody. Ale vzhledem k tomu, že můj přítel studuje režii-dramaturgii na alterně (katedra alternativního a loutkového divadla, pozn. aut.) na DAMU, tak se stejně v divadelním prostředí svým způsobem pohybuji pořád. Myslíš si, že choreografiím chybí dramaturgie?
Málokterý z choreografů je natolik geniální choreograf, režisér a dramaturg, aby tyto tři funkce dokázal umně propojit. Bohužel, někteří z choreografů mají tak trochu narcistní pocit, že ke své tvorbě nikoho dalšího nepotřebují. Měl by podle tebe být kritik v užším kontaktu s umělci, spolupracovat s nimi a i naopak? Že by byl choreograf účastníkem toho, když se píše taneční kritika?
Nemyslím si, že by mělo vyloženě docházet ke spolupráci tohoto charakteru, ale nějaká forma dialogu je určitě přínosná pro obě strany. Na druhou stranu kritika, o které vím, že ji psal kamarád tvůrce, pro mě není důvěryhodná. Člověk by se měl vyhýbat střetu zájmů.
A kdybych si já jako choreografka pozvala kritika na taneční zkoušky své nově připravované choreografie?To už je více funkce dramaturgická, kde by měl dramaturg ideálně figurovat od počátku choreografického procesu. Ale určitě by ti kritik mohl položit určité otázky, které by pro tebe mohly, ale nemusely, být přínosné. Taky záleží na tom, jestli by ten člověk byl schopen klást nějaké konstruktivní otázky, které by vás někam posunuly. Mohl by ti říct, co funguje, co ne a třeba i pomohl najít cestu, kudy dál. Nemyslím si ale, že by zrovna tuhle funkci měl kritik zastávat. Říká se, že je kritika v krizi.
Máme nedostatek erudovaných lidí. Kritika je pro obor velmi záslužná, důležitá a zároveň nedoceňovaná činnost. Běžný člověk si o tanci pořádně nic nepřečte, protože pokud neví, kde hledat, nemá moc kde. Na druhou stranu se ale často setkáváme s tím, že kritika vlastně nikoho nezajímá a ani sami tvůrci ji nevyhledávají. Pořád je to subjektivní názor jedince, pokud ale má takový jedinec široký rozhled i nad rámec oboru, sleduje tuzemské i světové dění, zná historii, dokáže analyzovat, dávat do souvislostí a je otevřený všemu novému, tak sláva. Sama cítím v tomhle směru velké mezery. Není to úplně jednoduché, protože na jednu stranu se taneční kritik pouze psaním nemá šanci uživit a na druhou zas potřebuje jistou erudici. Tohle je možná taková spíš idealistická představa tanečního kritika, podobných tu, bohužel, moc nemáme. Chrlíš text na papír hned, jak přijdeš z divadla, nebo si necháváš odstup?
Většinou si dělám poznámky už v divadle, takové záchytné body. Nemám ráda, když text musím ještě ten samý večer hodit na papír. Jednak proto, že nejsem moc noční sova a večerní vysedávání u počítače mě uspává. Většinou potřebuji alespoň den odstup, abych si představení mohla s klidnou hlavou ještě jednou projet a utvrdila se v názoru, který jsem si vytvořila při jeho sledování.
Je nějaké představení, které tě poslední dobou opravdu donutilo přemýšlet? A máš radši těžké inscenace nutící k přemýšlení, či „oddechovky“?Stává se mi, že sedím v divadle a přemýšlím nad tím, jak je možné, že se ve 21. století uvádí něco podobného, často se s tím setkávám hlavně v kamenných divadlech u repertoáru 19. století. Nejde ani tak o to, že se jedná o díla staršího data, ale spíš o to, jakým způsobem inscenátor s dílem nakládá. Nebo že má někdo ještě potřebu tvořit díla v duchu například padesátých let minulého století. Tím mám na mysli Sněhovou královnu v ND, ať uvedu konkrétní příklad. To jsou ty chvíle, kdy během představení usměrňuji přítele, který má potřebu křičet: „Smrt baletu!“ V tomhle směru považuji za výhodu, že každý studujeme něco jiného, a můžeme si tak z pozice svého oboru vysvětlovat naše stanoviska. On mě bere na divadelní představení, já jeho na taneční. Člověku to otevírá nový úhel pohledu a nutí ho to o věcech víc přemýšlet. A co se týká druhé části otázky, tak cíleně nevyhledávám jedno nebo druhé. Pokud mě dílo chytne, užívám si jak náročnější kusy, tak čistě abstraktní věc. Nepřemýšlela jsi někdy, když neustále čteš a chodíš na představení, že bys taky něco vytvořila, z čeho by ses ve své práci poučila?
Řada lidí mi klade otázku, jestli bych si nechtěla zatančit nebo něco vytvořit. Tuhle ambici ale opravdu nemám. Baví mě ta pozice, ve které jsem, nebráním se ani tomu být někdy součástí nějakého inscenačního týmu, ne ale v pozici choreografa. A z čeho bych se poučila? Doufám, že bych byla natolik pokorná, aby mě zajímal názor druhých lidí, kterými bych se obklopila. Co ráda čteš? Mimo to, že čteš spoustu věcí týkajících se tance…
Momentálně čtu hlavně věci k diplomce, ale jinak si najdu i prostor pro „normální četbu“, z beletrie mám rozečtený Svět včerejška od Stefana Zweiga. Prošla jsem si obdobím francouzské literatury 19. století, pak první polovinou 20. století, někdy jsem se zaměřila na jednoho autora a četla knihy jen od něj. Zažila jsem i období historické literatury a naposledy jsem se ponořila do děl současných českých autorů. Ta moje touha po knížkách se vždy vrací v určitých vlnách. Mám pocit, že mi něco uteklo, a snažím se to dohnat. Kvůli své diplomce jsi nedávno letěla i do Paříže. Mohla bys přiblížit, jak pobyt ve Francii probíhal?
Trávila jsem tam tři týdny právě kvůli diplomce, ve které, jak doufám, zmapuju činnost českých tanečníků v meziválečné Paříži. Víme o našich malířích nebo hudebnících, kteří do francouzské metropole v této době vycestovali, ale o tanečnících téměř nic. Smyslem mého pobytu tak byla návštěva archivů a knihoven. Dostala jsem se do archivu UNESCA, do Bibliothèque nationale de France, hlavně do jejího divadelního oddělení. Báječná byla prohlídka Théâtre du Châtelet, kterým mě provedl tajemník divadla, nebo setkání s žákyní jihočeského rodáka Františka Malkovského. Obcházela jsem Paříž a hledala místa, kde našinci bydleli nebo tančili.
Navštívila jsi i tamní divadla?Bohužel jsem tam byla v období, kdy se sezona teprve rozjížděla. Tak například v den mého odletu se po krátké pauze otevíralo Centre national de la danse. Když zas v Théâtre du Châtelet hostoval soubor Tanztheater Wuppertal, pro změnu už jsem nesehnala lístky. Na druhou stranu je to pro mne velká motivace a výzva se do Paříže znovu vypravit. A na závěr: Jaký je tvůj sen?
Z krátkodobého hlediska dopsat diplomku. Z dlouhodobého dělat něco, co bude mít smysl, a pokud se to bude týkat tance, tím líp. Autor: Monika Částková
josefina
Vážená pani Šturová,dodatečne blahopřeji k významnemu jubileu.Vždy jsem se svojí rodinou obdivovala umeni jak Vaše,tak…Rozhovor s Astrid Štúrovou: „V divadle to byla krásná léta, bylo to naplnění mého dětského snu…“