Rozhovor s Pierrem Nadaudem o klaunech i lidech

Ještě než jste začal v Česku studovat divadlo, absolvoval jste na pařížské Sorbonně filozofii. Vaším hlavním tématem bylo dílo Gillese Deleuze, který byl ovlivněn lidmi od divadla, např. Antoninem Artaudem. Čerpáte z toho nějak?
Myslím, že filozofie Deleuze se dá velmi využívat v práci s tělem – ať v tanci, či v divadle. Psal například o italském režisérovi Carmelu Benem, jindy sémioticky rozebírá Chaplinovu postavu v díle Cinema 1: LʼImage-Mouvement. Ne, že by mi studium Deleuze dalo impulz, abych dělal divadlo, ale prostě tam vidím určitou rezonanci a s postupem let, kdy vycházela i nová divadelní a taneční literatura, jsou ty paralely znát. Například jeho koncepce těla bez orgánů – corps-sans-organes (prezentuje virtuální tělo, které má oproti aktuálnímu množství možností, jak se rozvinout a pracovat, pozn. red.). Velmi odkazuje k přítomnému uchopení reality, k věcem, které jsou dnes choreografy nebo herci běžně vnímány.

 

Dotýkal se Deleuze ve svém uvažování i klaunství a jeho existencialismu?
Určitě. Je třeba si přečíst Únavu a vyčerpání, kde tematizuje postavy od Becketta a rozebírá jejich postoje ke světu. Základní myšlenka je, že unavený člověk si nemůže zvolit mezi možnostmi, např. jestli jít ven, nebo zůstat doma, ale vyčerpaný člověk už všechny možnosti vyčerpal.

 

Od vašich studií uplynulo hodně let a kromě herecké kariéry teď také šéfujete ateliéru na JAMU. Děláte ještě klauna?
Když učím, někdy to vyžaduje nasadit roli nebo postavu klauna. Poslední klaunské představení jsem ale dělal tři nebo čtyři roky zpátky, protože mezi rodinou, prací na fakultě a vedením studentských prací už nezbývá tolik času na vlastní tvorbu. Plus mám teď ještě „kámen v botě“, že musím dokončit doktorát, což ale doufám, že se v září podaří, a poté už budu zas dělat vlastní projekty. Slíbili jsme si se studenty, kteří tento rok končí, že budeme i nadále spolupracovat.

 

A máte svůj vlastní klaunský typ?
Ano, a je velmi existenciální. Jmenuje se WUP, to je zkratka značící well unknown person. Je to takový imigrant, foucaultovský klaun, který si myslí, že znalost je moc.

 

Zajímají se současní studenti JAMU spíš o humor a klaunerii nebo o fyzické divadlo?
Třeba představení Chaos a srdce s nimi dělal Daniel Gulko, který se s nimi poprvé setkal už dříve – před skoro třemi lety v rámci blokové výuky. Dělali klaunerii i fyzické divadlo, také tanec a všechno z toho je určitě baví. Nejvíc ale mají současní absolventi zájem o klaunerii a choreografii, ve stylu jako má, dejme tomu, Josef Nadj nebo Karine Ponties, tanec s určitým dramaturgickým nábojem.

 

Na představení bylo vidět, že studenti jsou dobrými spoluhráči a fungují jako kolektiv. Jsou ve škole vedeni spíš k tomu nebo jsou připravováni hlavně na sólovou profesní dráhu, jako je tomu např. na podobné katedře v Praze – pantomimě HAMU?
Jsou určitě vedeni k obojímu, sólovému i skupinovému herectví, ale velký rozdíl oproti HAMU je, že naši studenti nastupují v počtu deseti lidí na tři roky (nový ročník se otevírá každé tři roky, pozn. red.) a stává se z nich rodina. Prožíváme spolu krize, intenzivně pracujeme, objevujeme a pedagogové se jim věnují většinu času. Na HAMU je každý rok nový ročník, takže je ta situace jiná. V představení pak hrálo roli také to, že se Daniel Gulko snažil, aby byly role a výstupy rozloženy rovnoměrně mezi všechny studenty. To se neděje vždy, protože třeba v inscenaci předešlého ročníku, na které pracovali s Karine Ponties, Karine dbala jako vedoucí hlavně o výsledný tvar, někdo se tedy zapojil více, někdo méně. V případě Chaosu a srdce je Daniel navigoval, aby si každý našel své místo a mohl plně rozkvétat.

 

 

Představení je zajímavé i tématem. Vzalo si předlohu Shakespearova Romea a Julie, které klaunsky a existenciálně přepracovalo. Myslíte, že jsou v současnosti nějaká témata, která jsou důležitá a je dobré je zdůrazňovat?
Na toto nemůžu odpovídat obecně, můžu odpovědět, co vnímám já jako důležité. Pro mě je teď důležitá otázka stopy, kterou po sobě zanecháme.

 

Nějaký odkaz?
Ne, vyloženě stopa. Co z nás zůstane, co je důležité. Že nezůstane to, co je tesané do mramoru, ale to, co si vyměníme při setkání. Teď jsme třeba hodně tematizovali se studenty život jako mravenci. Když se uzavře otevřenost a empatie, tak se z lidí stávají třeba vrahové. My se naopak snažíme mít ten kanál stále otevřený. A to můžeme srovnat s mravenci, kteří si neustále vyměňují informace. Podobně jako teď, když děláme tento rozhovor, tak se všechno, co vytváří naše chování, gesta nebo dech, vyměňuje. Není to nic magického. Vyměňuje se stále, i když třeba vidíme určitý způsob chování v televizi nebo v kině.
Co se pak týče témat obecně, jde asi o to, v čem dnes spočívá angažované divadlo. Adaptovat Romea a Julii, to nám toho dnes moc neřekne. Musíme to nějak zpracovat a reflektovat dnešní témata. V Chaosu a srdci osobně vidím ten otevřený kanál a empatii, nakažlivost chování a pohybu, oslavu soužití a setkání – je to osvobozující, protože vysílají mnoho impulzů a otevírají nové směry vnímání, otevírají věci, které držíme svázané anebo je v nás dusí společnost.
Pro ateliér každopádně chystáme předmět, kde bychom zkoumali současné performativní tendence umění a také paměť. Jak naši osobní, tak paměť v kultuře nebo mezi lidmi.

 

V čem je originalita studentů a studia v Ateliéru fyzického divadla JAMU?
Fú, problém je, že studenty vybíráme my pedagogové, a říkat potom, kdo jsou…
No, porovnání se strukturami z Prahy jsem už uváděl. Obrovské plus je, že jsme na divadelní, a ne na taneční fakultě, takže se na naši tvorbu dívají divadelníci, jsme ve spojení s dramaturgy a režiséry, máme i obor light design. Na JAMU jsou lidé, kteří nám pomáhají s tvorbou, a je to velmi výhodná spolupráce. Je tu každopádně také větší klid na učení, protože studenti nelétají tolik po kšeftech a vedlejších představeních. Celkově je to, jak už jsem říkal, rodinné prostředí, a celý ten ateliér se posouvá tam, kam inklinuje skupina. A to je ten velký rozdíl mezi jinými strukturami a naším ateliérem.