Co tě přivedlo k nonverbálnímu divadlu?
Než jsem se k němu dostal, studoval jsem germanistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Přesto jsem intuitivně hledal něco jiného, cítil jsem, že mě zajímá a naplňuje mezilidská komunikace v momentech, kdy člověk nic neříká. Klíčová pro mě byla školní výměna v Itálii, kde jsem se seznámil se studenty, kteří dělali žongláž a akrobacii. Měli jednoduché pohybové představení, během nějž si nevyměnili jediné slovo. Můj kamarád, žonglér Marco, se na mě v průběhu podíval svýma velkýma sicilskýma očima a hodil mi míč. Já „nabídku“ přijal a to stačilo. Jezdil jsem pak do Itálie častěji a dělal pouliční divadlo. No, a když se Marco přistěhoval na čas do Prahy, potkal mě se slovy: „Hele, tady je škola, mají tam akrobacii, pantomimu, žonglování. Jak to, že o tom nevíš? Musíš se tam přihlásit.“ A tak jsem zašel za vedoucím katedry nonverbálního divadla HAMU Borisem Hybnerem a už před přijetím na školu začal navštěvovat všechny možné kurzy.
Rozhovor s Romanem Horákem – Komediálnost je cesta k životu
Mim, klaun a interpret fyzického divadla Roman Horák již řadu let působí v předních českých pohybových souborech. Je přitom jedním z mála, kteří u nás propojují fyzické herectví s komikou – ze souboru Farma v jeskyni má zkušenost s virtuozitou výrazu blížící se tanci, jako zdravotní klaun a člen skupiny Squadra Sua zas pracuje s „čistotou“ existence na jevišti, jakou vnímáme v plné míře snad jen u klaunů. Nad těmito tématy jsme se sešli k rozhovoru.
Roman Horák a Cécile da Costa, Divadlo (Farma v Jeskyni). Foto: Viktor Kronbauer