S Hanou Strejčkovou o nové inscenaci Amortale

30. 11. 2014 rozhovory

Autor Kateřina Kavalírová

Radana Kodetová a Jiří Lössl, Foto: Jana Strejčková

Ve čtvrtek 4. prosince 2014 bude mít v divadle Ponec premiéru nová inscenace Hany Strejčkové Amortale, inspirovaná poezií Miloše Horanského. V duetu, který má být taneční symfonií pro stárnoucího muže a ženu, vystoupí Radana Kodetová a Jiří Lössl. V rozhovoru s autorkou se dozvíte více o tom, jak se báseň převádí do těla a prostoru, o existenciálních tématech a o původu tajemného názvu choreografie. Co vás inspirovalo k vzniku inscenace Amortale?
Touha zkusit analyzovat poezii na samu dřeň, a to jak teoreticky, tak v rovině asociací a interpretace, a nalézt cestu k vytvoření autorské básně v prostoru. Poezie mi zde dala jak křídla, tak pevné limity.
Touha prolínat se v přítomném čase se vzpomínkami i mizet v bezčasí.
Touha protnout lásku a stáří, popoběhnout na ose času tam i zpět.
Touha prožít… „…šest šálků přelijeme, než vejdeme tak pokorně jako barva do čaje,“ ale také hledat, jak dlouho vyvěrá vzpomínka, než ťukne o povrch.
Touha prostoupit světem básnických sbírek Miloše Horanského, nechat je ožít formou mého, našeho příběhu.
Touha naslouchat a slyšet, hledat a nalézat prolínání, propustnost, dialog šera se stínem, chvění i kříž.
Touha pracovat se „starými“ tanečníky, jejich časem a těly.
A v neposlední řadě touha se setkat se vzácným, laskavým a moudrým člověkem, jakým byl – a je – pan profesor už od dob mých studií na AMU. Pracovala jste v minulosti s poezií?
První inscenace inspirované současnou poezií jsem začala tvořit v Praze před dvaceti lety, tehdy v poetickém klubu Malaché na Vinohradech či v Literárních salonech nazvaných Dům na nábřeží. Byla jsem na jedné straně ovlivněna francouzskou poezií a divadlem, na straně druhé klasickou ruskou literaturou. V průběhu let jsem se k poezii sice vracela v podobě menších projektů, velká odvaha i touha však přišly před třemi lety právě s Amortale.
V rámci příprav inscenace Amortale jsem fragmenty svého výzkumu realizovala jako performanci v rámci studijního pobytu v Mezinárodní divadelní škole Jacques Lecoq v Paříži. Právě tam se například potvrdilo, že pro práci na Amortale je nutné oslovit starší tanečníky, s jejich zkušenostmi, životem, vráskami, šedými vlasy, upracovanýma rukama, bolestmi z pohybu i touhou ji překonat…
Zároveň mne velmi ovlivnil můj dlouhodobý projekt s dětmi z FOD Klokánek v Praze, s nimiž jsem zkoušela různá autorská představení s tím, že jsme všichni jezdili hrát, zpívat, tvořit a vzpomínat do domovů seniorů. Toto prolínání světů mne zajímá, vyvěrání vzpomínek, naťukávání příběhů. Velice ráda naslouchám. Jak byste blíže vysvětlila její název?
Inscenace převzala název poslední sbírky Miloše Horanského. A název pro sbírku vznikal ze hry se slovy amor a salto mortale, a tak se zrodil novotvar amortale. A náš příběh, báseň v pohybu a prostoru, inspirované nejvýrazněji sbírkou Amortale, je zejména o smrti a lásce, o touze po nesmrtelné lásce a zároveň o lásce, která dává všanc vše včetně života, o míjení a zastavení času. Stejně tak jsem se inspirovala skladbou sbírky, stavbou básní, jejich rytmem a novotvary, pro Horanského básnickou tvorbu tak typickými. Naše Amortale je však navíc okořeněno inspirací verši ze sbírek ostatních, od Lunovratu po Textamenty.

Radana Kodetová a Jiří Lössl, Foto: Hana Strejčková

Je to poprvé, co jste se pokusila ztvárnit existenciální, duchovní témata, jako jsou čas, stáří, smrt?
Od samého počátku své tvorby se jich dotýkám, jako interpretka i tvůrce. Ať už to byly v dávné minulosti obrazy z Nového zákona či inscenace Pekelný stroj, Hamlet, Vojcek, Zvěstování Panně Marii… až po mé nedávné performance inspirované výtvarnými díly a sochami na téma lidský dech, srdce – a nyní je to Amortale. Zároveň jimi vyvažuji svou tvorbu pro děti. Čím vás oslovila poezie Miloše Horanského?
Poezii Miloše Horanského jsem objevila před osmnácti lety. I přesto mne dodnes dokáže obohacovat, inspirovat, pokoušet k tvorbě. Je dialogická. Pak je to: nadčasovost, hutnost, nepolapitelnost, dramatičnost. Sledovatelný vývoj básníka i odrazy v jeho obrazech, škála od bílé po černou. Objevování principů. Zvukomalebnost a novotvary, sdělnost a přímost. Bez ornamentů.
A tvorba pro děti je hravá, poutavá a dětem srozumitelná, zní pěkně česky. V prostoru jsem s těmito texty také již pracovala, a to zejména s dětmi z FOD Klokánek. Jakým způsobem se jeho poezie odráží ve vašem představení?
Celá inscenace vzešla a stojí na pevných textových základech, dá se říci básnické partituře ze slov, veršů a obrazů. Za výchozí body jsem zvolila sbírky Amortale a Lunovrat. Během dramaturgické přípravy jsem však postupně vybírala texty i ze sbírek ostatních (Amenkámen, Pálení hlíny, Tykavka, Textamenty, Grafické básně – Autoportrét psacího stroje). Interpretací textů tak vznikl bolavý příběh lásky na ose času s převahou do stáří a vzpomínek, proto tančí stárnoucí muž a žena a proto vzpomínky, vybledlé fotografie, zážitky, potlačená přání a touhy, ale pryč od nostalgie, naším principem je shodně s poezií „poetická brutalita“ – „lyrická krutost“... A skrze poezii a náš poezií inspirovaný příběh přišlo samozřejmě mnoho otázek, filozofických, teologických i obyčejně lidských. Proto například odkaz k bibli či k Olivieru Clémentovi, vysledovatelné jsou i inspirační stopy z výtvarného umění, sochařství.
Inscenace má viditelně pevnou strukturu – od prologu, přes tři dějství po epilog. V dramaturgii jsem se při tvorbě naší struktury a při vývoji pohybového slovníku dále soustředila na stavbu poezie, skladbu sbírek, rytmus, metafory, symboliku, dramatičnost a dynamiku… V neposlední řadě jsme pracovali i na základě barvy a melodie hlasu, specifické intonace básníka, který vybrané básně pro účely našeho zkoušení namluvil. Pár textů nakonec zazní i v představení.
S humorem a nadsázkou lze dodat, že zkoušení této taneční inscenace bylo zahájeno čtenou zkouškou. Za každým pohybem, akcí, situací jsou verše, básně, obrazy i básníkovy metafory, a přesto nevznikla ilustrace sbírky či básnického díla. Inspirace poezií je čitelná ve všech složkách inscenace – pro inscenaci například vznikly originální kresby, které jsou na plakátu, pozvánce, programu a v rámci premiéry budou vystaveny i další. Z poetiky se odvíjí i práce se světlem, kostýmy, scéna, zvuk…

V Amortale opravdu tancují staří tanečníci?
Zkušení. Letití. S vráskami. Šedými vlasy. A dodám, že Ji tančí Radana Kodetová. Jeho tančí Jiří Lössl. On žije už 52 let. Ona tancuje 46 let. Amortale však není jen inscenace…
Stěžejní byl a je samozřejmě inscenační proces. K představením se pak ale vážou tvůrčí setkání se studenty a seniory. Obě skupiny mají možnost setkat se s námi před i po představení. Náplň setkání před představením je samozřejmě odlišná od setkání po představení. Stejně tak se liší setkání se studenty a seniory. Rozhodně nejde o patetické recitování veršů, ale například u studentů o podnět k vlastní tvorbě – ať literární, či jiné umělecké –, o pohyb a poukázání na možnost vnímat poezii i jinak, než se učí ve školách, a to tělem a dalšími prostředky. Setkání se seniory jsou například postavena na cestě do vzpomínek. Kde se budou konat reprízy Amortale?
Amortale si vytklo za cíl oživovat místa zapomenutá a zubožená, jako jsou například rozpadlé, uzavřené kostely. Staré kostely na vsích, kam chodívaly stařenky, kde se kdysi dávno konaly svatby a křtiny… Tyto vzpomínky na chvíli probudit a kdo ví, třeba se podaří i podnítit záchranu pro některý z vytipovaných kostelů. Tím se samozřejmě nezříkáme touhy hrát i v prostorách divadelních.