S Jitkou Tázlarovou: „Umění v sobě skrývá pozitivní sílu a dobro.“

​Jaké to bylo studovat balet u slavného Ivo Váni-Psoty?
Baletní škola Ivo Váni-Psoty, do které jsem poctivě chodila šest let, se stala součástí mého dětského života, stejně jako později balet sám. V mých devíti letech, když mě tatínek v roce 1947 zavedl do Baletní školy Ivo Váni-Psoty v Brně, na mne dýchla vůně divadla, řádu a zapůsobila na mne velmi charismatická osobnost Ivo Váni-Psoty. Mistr Psota, jako odpovědný pedagog, nepodceňoval práci s dětmi. Na sál do baletní školy chodil profesionálně přesně a v pracovním oblečení: černé lesklé kalhoty s vyvýšeným pasem, bílá, výjimečně černá košile s krátkými rukávy, bílé ponožky a černá taneční obuv na podpatku z měkoučké kůže. Vzpřímené držení těla a hlavy – bradu trošku výš –, vždy klidný, trpělivý a taktní, s laskavým úsměvem i v dobách pro něj nejtěžších. Nikdy se nezlobil, nezvýšil hlas, byl mírný, ale náročný ve svých požadavcích. Z celé jeho bytosti vyzařovala odbornost, oddanost a láska k baletu, vzbuzující přirozenou autoritu a respekt spolupracovníků. Ke každému dítěti v baletní škole se choval stejně uctivě jako k dospělým umělcům. Měla jsem to štěstí, že jsem chodila do nejvyššího, tj. šestého ročníku/kurzu baletní školy, kterou vedl Mistr Psota. Látku zadával verbálně se současným vlastním předvedením. Jedenkrát, bylo to při cvičení rond de jambe par terre, se zastavil i u mne s připomínkou: „Jitko, nepřekřižovala“, jindy ve cvičení na volnosti při allegru: „mohla by jednou dobře batýrovat“ – Mistr nám onikal. Zařazoval nás také do svých představení. Účinkovala jsem jako jedno z Pážat v posledním Mistrově baletu Spící krasavice. Prostály jsme na jevišti celý prolog a třetí jednání, takže jsme se očima naučily taneční pasáže umělců. Pojetí tohoto představení si pamatuji, stále mne okouzluje jeho nápaditost, poetičnost i humorné scénky ve druhém jednání.