Název celého večera Game over znamená symbolický konec, jednoznačnou tečku, která je učiněna za krátkým, leč šíleným životem hudebníka. Hudebníci bortili určitý styl dané doby, a právě v tu chvíli se dá použít termín „game over“: prostě dohráli, teď jdeme hrát my. V podstatě je to takový koloběh – vždy něco končí a něco nového začne. Šlo mi o vytvoření nějaké grotesky Můžete více přiblížit choreografii Catch 27?
Marek Svobodník: Dílo je věnováno významným světovým hudebníkům, kteří zemřeli předčasně zhruba v sedmadvaceti letech, namátkou šlo například o Jimi Hendrixe, Janis Joplin, Jima Morrisona, Kurta Cobaina – to jsou ti nejznámější, bylo jich mnohem víc. Je to o jejich životě, jak žili naplno – jejich začátek, vzestup a nakonec podobně společný pád. Život všech těchto hudebníků měl prakticky vždy stejný scénář, jen smrt byla pokaždé jiná a vždycky trochu záhadná, nikdy se nevyřešilo, za jakých okolností zemřeli (vždycky v tom hrály velkou roli nějaké drogy – heroin). Paralela je v tom, že vycházíme z legendy o Robertu Johnsonovi, který se prý spřáhl s ďáblem a výměnou za svůj život dostal talent, který zúročil ve své hře na kytaru. A právě ďábel se promítl u všech těch hudebníků, ale u každého jiným způsobem.
Pod celým příběhem je hudební dramaturgie, která ve větší či menší míře obsahuje úryvky z písní těchto významných hudebníků, vždy v tom hraje určitou roli i dostupnost hudby v rámci práv a také v tom hraje roli nálada skladby, která je potřeba, aby v baletu podtrhla danou situaci. Je tam i spousta jiné muziky, která pak atmosféru výrazně doplňuje a právě na atmosféře hudby stavíme, takže mimo jiné je k slyšení třeba David Bowie, Led Zeppelin...