S Pierrem Nadaud o projektu Pisum sativum
Povídání s Pierrem Nadaud o okolnostech vzniku absolventského představení Pisum sativum choreografky Karine Ponties se studenty Ateliéru klaunské scénické a filmové tvorby Divadelní fakulty Janáčkovy akademie múzickým umění v Brně a výtvarných umělců.
Co bylo pro tebe na projektu nejzajímavější?Především to byli spolupracovníci - výtvarníci, light designéři a také studenti scénografie a jevištní technologie, kteří absolvovali celý projekt od počátku.
Na projektu se podílely dvě scénografky: Marie Gourdain, která dělala plakát a všechny kresby, a Eva Marková - obě dělaly všechny kresby a zkoušky – tedy vlastní scénografický výzkum. Zuzana Režná vytvářela light design a na zkouškách občas tvořila improvizačně atmosféru světel. Později přišel umělecký spolupracovník Karine - Guillaume Fromentin, který už dopředu viděl videa a zkoušky, dělal light design a celý proces svícení, tedy stavbu světel apod., a zároveň koncipoval celou práci formou workshopu pro Zuzanu. Aby však nebyla zbytečně nervózní z jiných prostor, které jsou složité (divadlo Alfréd ve dvoře v Praze), tak jsme pozvali Tomáše Moravce, který už jednou spolupracoval s Guillaumem. Ten se podíval na premiéru a reprízy v Brně a potom se Zuzanou v Praze udělal světelný design.
Při zkoušení byla Karine striktní, dala všem jasně najevo úplně od začátku, že buď se angažují do tvorby, nebo ať se nezapojují vůbec. Dílo má svoje pravidla, a studenti zjistí, že pravidla nejsou pro to, aby se realizovaly všechny jejich nápady a touhy, ale jsou nějakým koherentním servisem danému dílu. Teď právě studenti dělají své autorské projekty, a tak čelí i krizi a zvládají ji, protože viděli, že v autorské práci je krize běžná. To je jako hrát v orchestru – hráč si také nemůže hrát sólově.
A právě na to byla Karine soustředěná. Ten proces byl hodně bolestivý a občas přísný, je to určitý druh práce, který jde přes intuici – učení, jak Karine často říká. V podstatě jde o koláž, takové pátrání - ví, kam chce jít, ale jde krok po kroku a ochutná vůně věcí, opakuje to a tím pak tomu porozumí. Karine říká, že je dobrodruh hmoty – to je stále její téma – podstata temnoty, moci, světla anebo nalezení svítícího zdroje. Proto ta intuice, přístup ne přes experimenty, ale přes zážitek, ochutnání a tak. Není to konceptuální umělec ani koncepční umělec. Takže je to hledání, které vychází z lidí...
Chtěla udělat drobnou studii, aby viděla, co v studentech je, a zároveň jak na ně působí její pohybový slovník, co v nich může díky svému vlivu objevit a pak s tím dál pracovat.
V průběhu procesu například pracovali na uzlech, ke kterým se K
arine později, když začínala tvořit choreografii, vrátila. Myslím, že skrze tuto představu pomohla studentům rozvíjet se a pohrát si se svým tělem. Tělo je hmota, tělo je svět, ve kterém si mohou pohrát bez zapojení racionálního myšlení.Pro mě je to tak, že jsme interpreti znaků na jevišti, interpreti textů, slova, pohybu herce na jevišti. Tam je autor sám před sebou - nehájí svoji koncepci, své plány, ale představuje už hotové dílo, které začne setkáním s postavou, atmosférou, hmotou, celkem, skupinou. Je to energie a otázkou je, kam až je schopná cestovat a putovat. Autor samozřejmě stále přichází se svojí obsesí, se svými touhami, se svou minulostí... To je ten obrovský rozdíl. Nám připadá, že si říkáme: „improvizujeme a necháme se inspirovat herci“ – ale to je strašné zjednodušení, protože každý by mohl přijít s čímkoliv – každý má nějakou znalost podobně jako režisér, sestaví nějaké etudy, dá to krásně uměle dohromady, dílo je hotové a my o tom opět přemýšlíme bez oné problematiky autorství. Podle mě ten nový žánr, můžeme jej nazvat „divadelní hotovství“, fakticky mine ten temný (tím míním složitý a komplexní) autorský proces.
Autorské herectví bylo víc znát třeba u Vyskočila. Mám pocit, že autorské divadlo je jak se říká, když se režisér stane srdcem, tvůrcem textu nebo scénáře. Opakem je právě režie již s hotovým textem – bez pravé podstaty textu. Stačí divadelní prostředky a interpretace, aby byly nějak zanechány stopy „autorství“– a tady jsme někde úplně jinde...
Jaká je základní myšlenka představení?
Chlupatost - v té šedi bylo něco chlupatého, a tím pádem už se scénografové 
rozhodli pracovat s tímto námětem dál. Pokus o chlupatý jeskynní svět... Udělat takový vtip jako chlupatou krabici, jeden z aktérů má kožich – to je ten starý, který možná vyšel z jeskyní a narostly mu chlupy, tedy nabyl zkušenosti, jako když adolescentovi narostou chlupy a vousy. Začne být už zkušeným člověkem a jde ven z oné krabice na slunce, které je chlupatější, a tedy vyroste. A potom jsme si ještě pohráli s jeskyní - s Platónovým mýtem o jeskyni.
Ano, původně je to tak. Mýtus jsme si znovu přečetli, alespoň my tvůrci - autoři: v jeskyni sedí lidé, kteří se dívají na zeď, kde jsou promítány stíny soch skrze hořící oheň. Není tam ani vidět slunce a oni to berou jako realitu, takže jsou vlastně hodně daleko od reality – nevidí stíny člověka, ale vidí sochy, nevidí slunce, ale oheň. Když vyjdou ven, je pro ně celý prostor strašná krize - nejen, že objeví sochy a oheň, ale objeví slunce, zemi, barvy, lidi a jsou z toho úplně v šoku. Ty sochy – to myslíš spíš stíny lidí, ne soch…
Lidé jsou mnohonásobně vzdálení od sochy a stínů soch, takže on to porovnává s člověkem, který takto žije, má pocit, že vidí realitu, a když se otočí ke světlu, tak jej dobro, krása a pravda úplně oslňuje – oslepí v podobě světelného objektu nad jevištěm. A proto se vrátí do jeskyně a začne vykládat, že ti lidé jsou jenom stíny apod. Vidí, do jaké míry ostatní snesou zjevenou realitu - ztratí svět, na který byli zvyklí a tím si vytváří další zkušenost. To je stará myšlenka - lidi, kteří přijdou z venku a naruší svět - tajemství na začátku. Co znamená velká koule, která visí nad jevištěm?
Ta koule, to je jenom taková scénografická okrasa – nápad – chlupaté srdce. Je to tam, protože Guillaume chtěl objekt, který spíš fosforeskuje. Není to světlo, které svítí, ale září, takže to chlupaté těleso je scénografické řešení a zapadá do tématu.
Úplně původně, nikdo to ale asi neřekne vědomě, nakreslila Marie při prvním setkání v květnu v roce 2010 malého chlupatého řeckého satyra, a najednou všichni zúčastnění říkali, že ta skica má něco do sebe, a tak nějak to začalo celé pro nás růst až do dnešní podoby – i pro Karine to byly postupné kroky dopředu. Pisum sativum
Koncept a choreografie: Karine Ponties
Světla a umělecká spolupráce: Guillaume Fromentin
Skladba hudby: David Monceau
Účinkují: Florent Golfier, Lukáš Karásek, Ema Křížová, Marta Kuczynska, Pavol Seriš, Markéta Šebestová, Filip Teller, Kristýna Trojanová
Spolupracující umělci: Marie Gourdain, Eva Marková, Zuzana Režná, Markéta Stará
Produkce: France Morin, Martin Novotný, Monika Bársonyová
Koordinace projektu: Pierre Nadaud
Děkujeme: Zdenka Brungot Svíteková Všichni se drží v brlohu... ten, který vyšel, přinese do jejich hlav nejistotu a zmatky. Hra oslavuje absurdní metamorfózy a chybné pokusy. “Pisum Sativum”, jeskynní zpěv z doby chlupů. www.damedepic.be
www.physicaltheatreschool-jamu.com
TANEC PRAHA
Konstrukt vytvářený kolem Tance Praha (TP) je i dle tohoto článku bohužel plný nesprávných informací, o jejichž původu…Co nás naučilo prosincové setkání o dění v Tanci Praha a divadle PONEC?