Divákům Jihočeského divadla se v rámci inscenace Sen noci svatojánské představíte v roli Titánie, našla byste nějaké vlastnosti, které máte s danou postavou společné a které povahové rysy vám v souvislosti s touto postavou jsou naopak zcela cizí?
Nikdy se nezamýšlím nad tím, co mám s danou rolí společného, i když co se týká Titanie, musím přiznat, že to byl pro mě snad poprvé velký protiúkol. Je velmi dominantní, sebevědomá, hrdá, a to zrovna není moje přirozenost. Navíc přebírat roli, která byla již divákovi předložena a má už konkrétní tvář, je pro mě těžší než si ji utvořit podle sebe. Na druhou stranu musím přiznat, že v milostném duetu Titanie s Oberonem pociťuji určitou výhodu.
S příchodem nového vedení soubor realizoval a stále realizuje řadu zahraničních cest. V jakém městě na vás publikum udělalo největší dojem a z jakého důvodu vám takto utkvělo v paměti?
Musím vás poopravit, s novým šéfem baletu sice podnikáme cesty do zahraničí, ale vždy do Budapešti, takže já osobně nemám srovnání s jinými zahraničními diváky než s těmi budapešťskými.
V rámci programu komponovaného večera Taneční delikatesy jste se měla možnost setkat s choreografickou tvorbou Jiřího Kyliána, to se v životě poštěstí jen málokterým tanečníkům, lze i ve vašem případě hovořit o jakémsi splněném snu?
Jiří Kylián je v tanečním světě skutečně osobnost, která se těžko překonává, a opravdu jsem ráda, že jsem se setkala s jeho tvorbou. Ale musím přiznat, že co se týká tanečních snů, nemám a ani jsem neměla žádný konkrétní sen, a pokud se zmiňujeme o Tanečních delikatesách, musím se vedle Jiřího Kyliána zmínit i o tvorbě Václava Kuneše a jeho báječné ženě Rei Watanabe, která s námi jeho choreografii nastudovala.
Během svého dlouholetého působení v Jihočeském divadle jste měla možnost tančit v řadě titulů tradičního repertoáru, byla vám tato interpretační poloha blízká, anebo dáváte spíše přednost modernímu tanci?
Pro mě byl vždycky zajímavý charakter role, moc mě bavilo to, k čemu se teď v roli Titanie opět mohu vrátit, totiž k možnosti skloubit taneční a herecký projev, cítit, jak diváka vtahujete do té či oné nálady, a pociťovat, jak s vámi divák prožívá všechny emoce.
Která pedagogická osobnost vás v životě nejvíce ovlivnila?
Já jsem velký patriot, a tak musím zmínit pedagogy z Taneční konzervatoře hl. města Prahy, nemůžu jmenovat jednu osobnost, protože každý profesor, s kterým jsem se při studiu setkala, mi dal něco, z čeho jsem později mohla čerpat. Mimo pedagogů z Taneční konzervatoře mě v poslední době výrazněji ovlivnila Jeanne Solan, která je pro mě nejen výborným pedagogem, ale i osobností.
Již několik let se věnujete pedagogické činnosti, jaké vlastnosti, podle vašeho názoru, nejvíce chybí mladé generaci tanečníků?
Nemyslím si, že mladé generaci tanečníků něco chybí, spíš jde o to, jak jsou vedeni svými pedagogy, učiteli, rodiči. Jde o to, aby byli vychováváni stejně jako my k úctě ke kultuře, k divadlu, k úctě k pedagogům, kolegům a všem lidem, kteří dobře odvádí svou práci. Myslím si, že úcta a chuť tvrdě pracovat na zadaných úkolech je to nejdůležitější pro všechny generace.
Která z choreografií vás od příchodu nového choreografického vedení zatím nejvíce oslovila a čím si vás tak získala?
Choreografie Attily Egerháziho Bolero. Byl to první kus, který jsme s manželem tančili, a rovnou v Budapešti. Je to pro mě velmi působivé ztvárnění Ravelova Bolera a pro mě jako pro tanečnici velká výzva.
Váš manžel v posledních letech sbírá jedno ocenění za druhým, sama jste držitelkou dvou Jihočeských Thálií. Z pohledu ženy se nemohu nezeptat, zda vás tyto ceny stále baví leštit, máte na ně doma ještě vůbec dostatek místa?
Všechna ocenění samozřejmě máme vystavená, ale musím přiznat, že nemají předem připravené speciální místo. A jako žena vás můžu uklidnit, že k žádnému velkému leštění nedochází, protože většina cen je prakticky vystavena za sklem.
Zamýšlela jste se někdy nad tím, kolik hodin měsíčně trávíte v tanečním sále, popř. na jevišti? Jak trávíte volný čas?
Abych pravdu řekla, poprvé jsem se touto myšlenkou opravdu zabývala až po zranění kotníku. Zůstala jsem měsíc doma, zatímco můj manžel chodil do práce a téměř jsme se neviděli. Pokud mám volný čas, pak ho většinou trávím studiem Vyšší odborné školy sociální. Když jsou všechny povinnosti splněny, pak samozřejmě s rodinou a přáteli.
Vedle svého manžela se v Jihočeském divadle objevujete již řadu let, co byste poradila tanečníkům, kteří, podobně jako vy, pracují po boku svého partnera a chtějí si udržet harmonický vztah?
Není žádná rada. I my se pořád učíme skloubit dohromady pracovní a osobní vztah a stejně tak se nám to někdy daří lépe a někdy hůře. Takže, hlavně to nevzdávat a pořád se snažit hledat tu nejklidnější cestu. Všem kolegům přeji hodně štěstí.