Tři otázky pro Judith Brin Ingber, autorku knihy o tanci v Izraeli

29. 11. 2014 rozhovory

Autor Tereza Indráková

Judith Brin Ingber studovala balet v rodném Minneapolisu a moderní tanec v Sarah Lawrence College v New Yorku, u Merce Cunninghama a dalších vlivných choreografů. Později pracovala v prestižním Dance Magazine. Sedmdesátá léta strávila v Izraeli, výukou v přípravných kurzech souborů Batsheva Dance Company a Bat-Dor, dále jako asistentka ředitele Inbal Dance Theatre. Do Izraele se často vrací učit a přednášet. V Americe působí jako pedagog na katedře divadelních umění a tance University of Minnesota. Je známou autorkou článků a publikací o současném izraelském tanci a nedávno vydané knihy Seeing Israeli and Jewish Dance. Jaká byla cesta ke zrodu této velice obsáhlé publikace Seeing Israeli and Jewish Dance?
Knihy jsou jako taneční představení – nikomu by se nechtělo věřit, že je někdo bude produkovat! Mohla bych v současné chvíli napsat knížku o tom, jak vytvořit knihu. Ale pokusím se o tom pohovořit pouze v krátkosti. Vždycky jsem milovala tanec, už od čtyř let, kdy jsem navštívila svou první taneční hodinu. Byla jsem fascinována tanečníky a stále jsem zkoumala, co vytváří a jak to vytváří. Když mi bylo šestnáct let, poprvé jsem navštívila Izrael a byla jsem překvapena, na jakých základech a pravidlech fungoval tanec v Izraeli a jak jsem to znala ze své dosavadní zkušenosti: začala jsem tančit v malém studiu v Minnesotě a taneční vzdělání a vystupování bylo vlastně odtržené od mého osobního a rodinného života v malé židovské komunitě. Tak tomu bylo nadále i v New Yorku, kde jsem se později tanci rovněž věnovala. V Izraeli je tanec součástí života. Začala jsem přemýšlet, jak se tanec navrátil k judaismu novým způsobem v nové zemi, když mi bylo patnáct let a země byla teprve desetiletá. Když jsem v Izraeli žila v sedmdesátých letech, byla jsem již zkušená tanečnice a měla praxi s psaním o tanci, začala jsem tedy dělat rozhovory s tvůrci izraelského lidového tance, sbírala jsem fotodokumentaci a publikovala články. Později, v roce 1999, časopis Jewish Folklore and Ethnology Review vydával speciální číslo, které jsem editovala a bylo jednoduše nazvané Jewish Dance. K mému překvapení mne o dva roky později oslovil americký vydavatel Wayne State University Press, že by opublikoval Jewish Dance jako knihu. Podnikla jsem tedy cestu do Detroitu ve státě Michigan, abych editorce předložila několik historických fotografií tanečníků v Izraeli, v Evropě a ve Spojených státech amerických, které nebyly zahrnuty v Jewish Dance, a představila jí práce a články ostatních autorů, které jsem chtěla do knížky zahrnout a aktualizovat. Od roku 2001 k Jewish Dance roku 2011, kdy Seeing Israeli and Jewish Dance bylo vydáno, jsem přepsala a aktualizovala texty, podnikla řadu cest, abych se setkala s dalšími autory a získala povolení k otištění statí a fotografií (vatikánské knihovny v Římě, národního archivu v Sarajevu v Bosně a Hercegovině, centra holocaustu Yad Vashem v Izraeli a z mnoha dalších zdrojů). Autoři žili v Itálii, Německu, Izraeli, New Yorku nebo byli na cestách za výzkumem, takže to byla veliká výzva. Nakladatelství Wayne State University Press rozhodlo, že jejich fond na vydávání uměleckých knih bude využit právě k vytištění publikace o tanci, jejich první. Proto návrh a celková produkce byly velmi koncepčně promyšlené a vyšla z toho velice pěkná edice.
Jelikož kniha je vytištěna na lesklém papíře na takzvaném podélném designu stránek a je v ní 182 fotografií, je to velice objemná kniha, která váží dva kilogramy. Nevadí, i tak mám připraveny v kufru s sebou do Prahy dva výtisky.

Co vás přivedlo k tomu, abyste se tak hluboce zajímala a zkoumala téma tanec v terezínském ghettu za druhé světové války?
Moje matka byla spisovatelka a můj otec byl velice angažovaný v židovské komunitě v Minnesotě i jinde. Vyrostla jsem tedy ve velice kulturním prostředí. Když jsem byla na střední škole, matka mi přinesla knihu Nikdy jsem neviděla dalšího motýla s kresbami a básněmi dětí z Terezína, která byla vydána po válce Židovským muzeem v Praze. Byla jsem touto knihou a básní, po níž byla pojmenována celá publikace, od chlapce jménem Pavel Friedman, který byl transportován do Terezína a zemřel v Osvětimi, velice pohnuta. Vytvořila jsem na tuto báseň vlastní sólo, a tím se předznamenala má budoucí návštěva Terezína. Jak jste sbírala materiál pro knihu?
V rámci svatební cesty jsme s mým mužem Jeromem zamířili do tehdejšího Československa. Na doporučení rodinného přítele českého původu žijícího v Americe jsme v Praze vyhledali doktora Laguse. Karel Lagus byl k našemu šoku bývalým terezínským vězněm a v komunistickém Československu následovně ředitelem terezínského památníku, kde byl dříve vězněn.
Jak šel čas, hovořila jsem s dalšími lidmi, kteří byli vězněni za války v Terezíně, a dělala jsem s nimi rozhovory, vyhledávala v archivech ve Spojených státech amerických i v Izraeli. Je toho mnohé napsáno o divadle a kabaretu v terezínském ghettu, ale málo lidí už ví, jaké měl tanec v Terezíně specifické místo. V mé knize věnuji kapitolu Jewish Body Between Nazis and Israelis – zde jsou dva kostýmní návrhy pro taneční vystoupení od Friedl Dicker-Brandeis (Bedřiška Brandeisová, pozn. red.). Netušila jsem, že to byla Friedl, která vyučovala v Terezíně děti umění – o mnohém vypovídají právě jejich kresby, které byly po válce nalezeny – a vytvořila kostýmy a návrhy kostýmů pro několik tanečních představení v Terezíně.