Baletky aneb Druhá strana mince

Mahulena Křenková. Foto: Archiv.

Knihu jsem zatím nečetla a vůbec nevylučuji, že to může být dobře, zajímavě a vtipně zpracovaná literatura, soudě podle toho, že ji vydává nakladatelství Paseka.

Pochybnosti ale vzbuzuje právě výše uvedený rozhovor. Po přečtení se stále zamýšlím, co byl opravdu ten hlavní motiv, který Miřenku nutkal román Baletky napsat. Sama autorka uvádí, že to určitě nebyla snaha kritizovat systém ani vyrovnat se s dětstvím. Chtěla prostě jen napsat další knihu. Je tomu skutečně tak? Nebyl ten hlavní důvod zviditelnit se, provokovat a upozornit na sebe pomocí přitažlivého tématu?

Z rozhovoru vyplývá, že se naopak jedná o velkou kritiku systému a přístupu ve výuce tance na taneční konzervatoři, který v autorce vyvolal pocit zklamání a frustrace.

Problémem ale je celkové vyznění rozhovoru, který v nezasvěceném čtenáři vzbudí dojem, že balet obecně je dle Miřenky Čechové „nemilosrdně tvrdý až krutý“ a „není horší rodičovské volby, než dát dítě na balet“…

Domnívám se, že každé zevšeobecnění ztrácí objektivitu a může spíše škodit než prospívat.

Krutým si balet děláme my sami, ano i prostřednictvím některých pedagogů, ale zase naopak prostřednictvím jiných pedagogů můžeme balet přijímat velmi pozitivně a inspirativně, přes veškerou jeho náročnost.

Jako dlouholetý pedagog klasického tance na taneční katedře HAMU velice vnímám a sleduji různé příběhy mladých absolventek tanečních konzervatoří. Vnímám jejich zklamání, ambice, jejich touhu po spravedlnosti, uznání a pochopení. Téma taneční výuky a role pedagoga v tomto procesu mě velice zajímá a věnovala jsem se mu ve své habilitační práci. Podobně jako Miřenka si myslím, že můžeme vychovávat i studenty baletu principem demokracie a diskuse se studentem.

Věřím, stejně jako mnozí pedagogové na tanečních konzervatořích, že studenty lze motivovat pozitivním přístupem. Věřím v radostnou a tvůrčí atmosféru na tanečním sále. Věřím, že v každém studentu je něco, co je možné pochválit, ale zároveň vyžaduji tvrdou práci a tu tolik zmiňovanou disciplínu. Bez té to opravdu v profesionální výuce tance nejde.

A v tomto duchu vychovávám a ovlivňuji své studenty a domnívám se, že právě nová mladá generace pedagogů, samozřejmě nemyslím jen absolventů HAMU, přinese mnoho pozitivního a tvůrčího do taneční výuky, včetně té baletní. Zdá se mi, že cesta výchovy a důvěry je lepší než cesta nekonstruktivní kritiky, dehonestace a provokace.

Miřenku Čechovou osobně neznám, ale tak nějak zpovzdálí ji sleduji. Dělala na mne dojem výrazné, tvůrčí a inteligentní osobnosti, proto mě její rozhovor v Reflexu velmi zaskočil. Zcela určitě nevyzněl tak, jak se domnívá pisatel na Facebooku, který uvádí, že jde o „citlivý text o dětství, o samotě, o dospívání duše i těla“. Ano, každý čte rozhovor jinak, ale tím, že vzbudil tak silnou vlnu reakcí, se určitě jedná o záležitost přinejmenším kontroverzní.

Nejvíce mě ale mrzí a rozesmutňuje, že tento rozhovor patří právě k těm, které prohlubují příkopy mezi jednotlivými tanečními obory, místo toho, aby stavěly mosty.

Nutno ale přiznat, že Miřence se opravdu podařilo, po čem asi vždycky toužila: vzbudit zájem nejen úzkého kruhu svých příznivců, ale i širší taneční veřejnosti.