Jak důležité je znát kontext?
Na konci října je Paříž prosluněná a přívětivá. Jsme s Miřenkou ubytovaní v části Bastille blízko Sebestianovy dílny. Dnes máme schůzku. Sešli jsme z turistických tras a ocitli se v úzkých uličkách plných překvapivých obchůdků. Konečně narazíme na těžké, červené dřevěné dveře a zazvoníme na zvonek s jeho jménem. Bzučák nás vpustí dovnitř. Před námi je krásná podzimní zahrada se zástavbou za zdmi měšťanských domů. Vejdeme do jednoho z nízkých domečků a okamžitě si připadáme jako ve filmu Fanny a Alexandr; všude kolem nás posedávají loutky různých velikostí. Představuji si, že před několika lety zde stál slavný loutkář Philippe Genty a skláněl se se Sebestianem nad výkresy loutek pro novou inscenaci. Ta představa mě naplňuje smyslem. Když člověk začíná hledat svou uměleckou cestu, tak nemyslí na tradici a na kontext. Když se ale ocitne uprostřed svého tvůrčího období, oba fenomény se derou do popředí jeho směřování. Musím si přiznat, že bez tradice a kontextu již nedokážu tvořit.
Inzerce
Po vyjasnění všech uměleckých detailů se dostáváme se Sebestianem k financování jeho práce. Zjišťuji, že jeho denní sazba je stejně vysoká jako průměrný měsíční plat v Keni. A protože umělci v Keni často nedosahují ani průměrného platu, Sebestianova týdenní práce by rok uživila jednoho keňského umělce. Zjišťuji, že tradice a kontext jsou velmi drahé záležitosti. Na druhou stranu jsou tvořeny většinou těmi nejlepšími, kteří zjistili, že jejich práce musí být dobře ohodnocena. Díky kontextu také chápu, že polovinu Sebestianova honoráře vezmou francouzské daně, že musí platit dílnu uprostřed Paříže, že náklady na život nejsou srovnatelné s náklady v Nairobi. Kladu si otázku, jestli jsem se naučil správně se finančně ohodnotit. Co už je moc a co málo? V jakém postavení jsem vzhledem k tradici a kontextu, ve kterých tvořím? Své myšlenky s Miřenkou nesdílím. Oba dva jsme unesení loutkami, které nám Sebestian vytvoří. Bez jeho umění bychom nemohli zhmotnit náš sen v podobě budoucího představení.
Na začátku listopadu začíná v Nairobi období dešťů, ale protože jsme uprostřed klimatických změn, během našeho čtrnáctidenního pobytu zaprší jen jednou. Díky dotacím z Ministerstva kultury můžeme dva týdny tvořit v samotném srdci Nairobi a díky tomu i zakoušet zcela jiný kontext a jinou tradici než u Sebestiana v Paříži. Rovnou říkám, že pobyt v Keni byl po produkční stránce katastrofou. Nefungovalo nic, ale vše se nakonec stihlo udělat. Vše mělo svůj rytmus. Vzpomínám, že jsme měli vyjet s nazkoušeným představením mimo zdi Keňského národního divadla. Už jsem se naučil, že odjezd bude posunut minimálně o hodinu, protože čas zde nehraje žádnou roli. Všichni jsme připraveni vyjet. Ale nemůžeme, protože technici ještě nepřipravili zvukovou techniku. První hodinu se nedělo nic, druhou hodinu nosili vše potřebné doslova po kabelu. Zarputile odmítám odjet, dokud nebude vše na místě. Chybí poslední tři kabely a oni nemohou pochopit, že bez nich to nejde. Tyto tři kabely hledá posledních dvacet minut šest keňských techniků. Mám pocit, že je hledají, protože všichni zarputile telefonují a snaží se dopátrat, kde se nacházejí. Kladu si otázku, proč je vyčleněno šest lidí na něco, co by měl zvládnout jeden. Je jich šest a nikdo není za nic odpovědný. Následující den zjišťuji, že je to proto, aby co nejvíce lidí mohlo dostat co nejmenší honorář, ale i tyto mizivé peníze představují pro ně záchranný kruh před hladověním. Takže porovnání, že náklady na jeden den francouzského umělce představují jeden měsíc pro keňského technika, se rozšiřuje na počet šest keňských techniků. A znovu se musím ptát, jak je nastavena moje hranice, v jakém kontextu figuruji já?
Na konci listopadu se setkávám v Praze s jednou českou promotérkou a bavíme se o možnostech našich výjezdů za hranice. Bavíme se o dohodnutém hostování na festivalu v Jeruzalémě. Tento rok jsme nejeli, protože jsme vyhodnotili, že bezpečnostní rizika jsou velmi vysoká. Dohodli jsme se, že rok počkáme a potom uvidíme. Ředitelka daného festivalu oslovila další české umělce, kteří odmítli vystoupit v Izraeli kvůli tomu, že nesouhlasí s jednáním izraelského státu. To se setkalo se striktním nepochopením. Skrze kontext se snažím pochopit obě strany. Na jedné straně člověka, který je přímým účastníkem válečného konfliktu, na druhé straně lidi, kteří mají jasný názor na daný problém. Kladu si otázky, jak se příští rok zachovám já. Přiznávám, že to u mě není tak jednoznačné. Mám mezi izraelskými umělci několik přátel. Mám rád odlišnou atmosféru v Jeruzalémě, Tel Avivu, Akku. Jsem uchvácen četbou knížek Davida Grossmana, Amose Oze. Na druhou stranu nemohu souhlasit s tím, co se děje v Gaze. Kontext se skládá z několika vrstev, díky tomu je možné udržet rozumění skrze paradoxy. Vím, že jednou přijde čas, kdy tuto nejednoznačnost budu muset proměnit do jednoznačného rozhodnutí, a nezapomínám, že kontext bude hrát důležitou roli.
Díky kontextu rozumím vysokým nákladům Sebestiana, vysokým počtům keňských techniků přidělených na jednoduchou práci, rozhořčení promotérky, která žije ve válce, tuzemským umělcům odmítajícím vycestovat do země, jejíž premiér je mezinárodním soudem obžalován z válečných zločinů. Jsem přesvědčen, že pochopení kontextu mi umožní se správně rozhodnout, i kdyby to bylo v rozporu s názorem mých přátel.