Vzlet představí inscenaci o životě a tvorbě Petra Lébla

Režisérka Daniela Špinar. Zdroj: divadlo.cz

Petr Lébl (1965-1999), který byl jednou z nejvýznamnějších uměleckých osobností českého divadla devadesátých let. A to nejen profesionálního (sedm let vedl Divadlo Na zábradlí), ale i amatérského, kde v osmdesátých letech začínal. Kromě toho, že do českého divadla přivedl – a jako jeden z mála během své krátké kariéry důsledně zkoumal – postmoderní přístup k umění, byl také komplexní, složitou personou, která nás dodnes fascinuje svou vášní pro divadlo i totální oddaností tvorbě.

„O Léblovi vzniklo několik knih (jedna už dokonce za jeho života) a jeho pracovní život je bohatě zdokumentován, pro nás je však východiskem jeho soukromý deník z posledního roku života, který předčasně ukončil sebevraždou. Máme tak před sebou nejen fascinujícího tvůrce, ale i nešťastně zamilovaného člověka, často ztraceného, leckdy na pokraji šílenství, zmítaného milostným citem a doslova oslepeného láskou,” přibližuje dramaturgyně Marta Ljubková.

Diváci se můžou těšit na jevištní zpracování naplněné vášně pro umění a nenaplněné vášně pro jiného člověka. Nepopisné, ne-realistické obsazení hlavní role – Lébla v jedné z jeho mnoha podob ztvárňuje tanečnice Tereza Ondrová – vylučuje životopisný přístup: nabízíme vnitřní pocity převedené v jazyk těla, ale i hudební čísla, scény smutné i veselé, scénicky obrazivé i dialogické. Jak už to tak v postmoderním divadle bývá.

„Dostaly se mi do rukou konkrétní, hmatatelné stopy jeho myšlení v podobě jeho zápisků z posledního roku života. A uvědomila jsem si, že je to sice velmi křehká půda, ale je to zároveň strašně silný a univerzální příběh o nepřijetí sebe sama, svojí sexuality/identity. A hlavně je to celé o tom, že když nejsme sami sebou, stáváme se toxickými nejenom vůči ostatním, ale především vůči sobě…“  říká k inspiraci režisérka Daniela Špinar.

Lébl začínal režírovat ve zdánlivě nevyhovujících podmínkách kulturních sálů, kde se v osmdesátých letech tak dařilo amatérskému divadlu: i proto míří projekt inspirovaným jeho životem a tvorbou právě do Vzletu, který někdejší Dopravní podniky svým interiérem také připomíná. Autoři si uvědomují všechny „nevýhody“ Vzletu pro klasické divadlo a berou je do hry; vychází z přirozené architektury prostoru a ohledávají jeho možnosti. Jméno Petra Lébla je známé generaci dnešních čtyřicátníků (a starší), ti ještě zažili jeho premiéry. Tvůrco však necílí jenom na ně, inscenace je projektem o vášni a lásce jako o univerzálních tématech, nikoliv nějakým „slovníkovým heslem“. Informace bylo to poslední, co chtěl Lébl svými inscenacemi předávat.

Zdroj: Lucie Kecová, divadlo.cz