Potřebuje choreograf dramaturga?

Po skončení premiér už téměř s železnou pravidelností slýchám ostatní diváky říkat: „Líbilo se mi to, ale mohlo to být o třetinu kratší.“ I já sám mívám tento pocit velmi často. Vždy si vzpomenu na známou historku s profesorkou Boženou Brodskou, která prý jednou z hlediště řekla poněkud hlasitěji: „Půjčte někdo té děvence nůžky, prosím.“ Bylo to samozřejmě na adresu choreografky onoho večera. Proto jsem se rozhodl zeptat se přímo dramaturgů a tvůrců tanečních inscenací, zda vůbec choreograf dramaturga potřebuje a popřípadě jakou roli by měl zastávat?

Ilustrační foto. Foto: Ronald Scheurich.

Ilustrační foto. Foto: Ronald Scheurich.

Josef Bartoš Autor: Josef Bartoš

Klára Lidová (dramaturgyně, pedagožka, choreografka)

Spíše ano. Zkušenost mi říká, že výsledek bývá často nápadně dobrý ve chvíli, kdy choreograf spolupracuje s dramaturgem a s režisérem.

Představení vnímám jako pomyslné dítě, které se ideálně rodí v umělecké rodině – autorském týmu – ze společné komunikace, postupného vrstvení a tříbení tvůrčího materiálu. Cíl je společný, přesto má každý v týmu (choreograf, režisér, dramaturg, scénograf, autor hudby) možnost obohatit výsledný tvar svými nápady, zkušeností i energií. Dramaturg pak ideálně v této rodině působí jako analyticko-syntetický svorník, hlídací pes dramatického napětí inscenace, její vitality, soudržnosti a vzájemné vyváženosti proporcí. Zatímco režisér a choreograf jsou v procesu zkoušení fyzicky i mentálně ponořeni každý den a postupně ztrácejí rozlišovací schopnost, dramaturg si může dopřát odstup, což považuji v tvůrčím procesu za zásadní moment.

Vnímám jako velké štěstí, že jako choreografka i dramaturgyně většinou pracuji ve velkých kamenných divadlech, kde je tento postup běžný a s účastí dramaturga se od počátečních příprav inscenace přes zkoušení až po přípravu programu automaticky počítá.

Klára Lidová. Foto: Soukromý archiv KL.

Štěpán Benyovszký (režisér, dramaturg, copywriter)

Každé představení se odehrává v čase a divák každé epochy a kultury má osvojené vzorce, jak se v příběhovém čase orientovat. To neznamená, že bychom měli jeho očekávání otrocky naplňovat, ale stojí za to je znát a během tvorby si je připomínat. Taková očekávání platí nejen pro klasické příběhové motivy, ale i pro rozvoj abstraktních pohybových motivů.

Nejužitečnější zapojení dramaturga do tvůrčího procesu choreografie pro mě spočívá v tom, že dokáže sdělovat, jak bude pravděpodobně divák číst každou konkrétní část představení vzhledem k tomu, kde se v příběhovém čase nacházíme a s jakými motivy jsme už pracovali. A pokud má představení mít nějakou pointu, může dramaturg pomoci najít k ní hladkou cestu.

Proto je také dramaturg pro choreografa užitečný hlavně při práci na delších představeních, kde pomůže uhlídat směr v záplavě ovlivňujících se motivů.

Štěpán Benyovszký. Foto: Soukromý archiv ŠB.

Maja Hriešik (dramaturgyně, režisérka, pedagožka)

Možno by som tu otázku jemne otočila a nepýtala sa, či choreograf dramaturga potrebuje, ale čo ním získava. Choreograf už dnes často nepracuje so stabilným súborom, ktorého členmi sú absolventi podobných metód alebo škôl. Ponúka dočasnú myšlienkovú bázu pre rôznorodý kolektív umelcov, pre ktorých na určité obdobie definuje prístup k telu, pohybu, významom. Neopiera sa o jednu tanečnú techniku, nepracuje iba s tanečníkmi (profesionálmi), dokonca často sám v diele tancuje, alebo tvorí sólovo, a všetkým tým stratil aj pomyselný odstup od vlastného diela a oporu v estetike známych tanečných štýloch. Je odvážnejši vo výbere inšpirácii a rozhoduje sa z omnoho širšieho spektra výrazových prostriedkov. Práve tým tanečné umenie v ostatných dekádach veľmi trúfalo vstúpilo do všetkých súčasných diskurzov (rodových, politických, environmentálnych). Dôsledkom toho je obrovská rozmanitosť na scéne, ale taktiež aj zúženie potenciálneho publika, sťaženie cesty tanca k jeho divákovi. 

V tejto situácii a pri týchto nových výzvach je dramaturg cenným partnerom choreografa v rozpravách, ako choreografické zámere dosiahnuť, a je aj „ground control for Major Tom“, či dosiahnuté a preskúmané „vesmíry“ počas tvorivého procesu naozaj prekračujú aj priestor tvorivého kolektívu a rezonujú aj tými telami dole, na Zemi. 

Maja Hriešik. Foto: Izabela Zajac.

Miřenka Čechová (choreografka, interpretka, představitelka tanečního a fyzického divadla)

Udělám krok zpět. Do divadla. Tam je tradiční role dramaturga nepostradatelná. Dramaturg často provede výzkum kontextu, udělá detailní analýzu textu a bude se pokoušet o uvědomělou interpretaci textu tak, aby se vyložil autorův smysl (a režisér měl svobodu opět ten smysl popřít, přetvořit či podpořit).

Současný tanec post-dramatického, ne-narativního, konceptuálního charakteru (tedy ten, který mě osobně zajímá) není o tom, co vidím, nýbrž o způsobu vidění. Dramaturg může choreografovi přinést právě nové způsoby vidění a nové způsoby v uvažování, jak dílo uchopit a jak o tvorbě samotné přemýšlet. Dramaturgie v tanci pracuje, podle mě, s určitou diváckou zkušeností (dramaturg také může být chápan jako první divák), která vychází z jakéhosi primárního, až primitivního zakoušení tanečního díla na mimo-rozumové úrovni. Proto je velmi těžké roli dramaturga v tanci nějak specifičtěji definovat, ukotvit. Může být určitým médiem, skrze nějž zakoušení tanečního zážitku proudí a on se jej může pokoušet verbalizovat. To se však v úrovni fyzického zážitku může zdát jako nonsens, protože právě zastavení procesů myšlení a vnoření se do určitých pre-lingvistických aspektů, exponujících tělesnou zkušenost, je při sledování tance nejdůležitější. Divák sledující pohybující se těla je schopný rozumět dění na scéně opět skrze své tělo, jako ryze tělesný zážitek. V ten moment je pak slovní interpretace spíše na škodu.

Miřenka Čechová v inscenaci S_he is Nancy Joe. Foto: Soukromý archiv MČ.

Petra Tejnorová (režisérka)

Znám dost kolegů režisérů, ale i choreografů, kteří dokážou sami sobě být i dramaturgem. Bohužel to není můj případ. Já potřebuji parťáka v bludišti procesu příprav. Moje osobní zkušenost říká, že taneční dramaturgie má velmi blízko k dramaturgii v alternativním autorsko-devised divadle. Činoherní dramaturgie je samozřejmě úplně někde jinde, protože dramaturg s režisérem pracují na interpretaci textu a proces následného zkoušení je procesem nazkoušení, tedy oživují svoji koncepci, svou interpretaci. Samozřejmě nedá se to brát jako dogma, je tam určitě stále dávka náhody a živosti a ne vše je připravené, ale co je jasné, že je to dozajista jiný přístup. Zatímco když tvořím metodou devising, tak jde o otevřený proces. Je to otevřený výzkum, který v konečném stadiu směřuje ke strukturovanému kusu. Takže dramaturg společně se mnou tvaruje výzkum a tvůrčí proces, pomáhá následně v selekci a kompozici, je mým partnerem, „svědkem“ zkoušení a také editorem.

Ale v poslední době často tvořím i jinou metodou, založenou na práci se zážitkem. Dramaturgický proces v takovém typu zkoušení je o vytváření možných cest, po kterých se divák může vydat. Od určité doby se také snažím neustále zpochybňovat důležitost divadla a tím pádem i vztah vůči publiku. Je tomu už pár desítek let, kdy se začalo hovořit o emancipaci diváka. Divák si své vlastní představení poskládal z fragmentů, které se odehrávaly na jevišti. Takto se tvoří samozřejmě i dnes, ale pocit, že se už skoro utápíme v přívalu obrazů, mě doslova donutil přemýšlet, zda už mediální kultura nezačala ovládat naše myšlení na všech frontách. Ať už se koukáme kamerou ve svém chytrém telefonu, nebo na obrazovce televizí, vždy jsme konfrontování s něčím, co bylo tzv. zarámováno. A tento rám určuje náš pohled, naše vnímání. Rám, jako nasměrování našeho pohledu, nemusí být někdy na škodu, ale pokud rám znamená nevyhnutelně vyloučení pohledu někam jinam, pak to začíná být problém. A v divadle je pořád šance na to, vytvořit prostor pro přemítavého jedince.

Petra Tejnorová. Foto: Marek Bartoš.

Je mi vlastní spíše překračování hranic než jejich stavění (jak žánrových, tak zážitkových, nebo myšlenkových), protože překračováním hranic mezi tancem, divadlem, instalací, performance atd., se divák nejenom „dívá na něco“, ale také „prochází něčím“ – pozoruje, noří se, snaží se porozumět, vzdálí se… Možnost rozhodnout se, jaké stanovisko zaujme, je ale zásadní. A s tím souvisí moje snaha zkoumat okamžitou povahu divadla, tedy i vědomí diváka, že uvnitř inscenace, performance může být sám, individualizovaný, ale zároveň také spolu s ostatními diváky. A dramaturgie, která se rodí z této situace, je dramaturgií vnímání a dramaturgií diváka.

 

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2020

Po Út St Čt So Ne
27
28
29
30
31
1 2
3 4
5
6
7
8
9
10
11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31 1 2 3 4 5 6
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: