Vnímala jsem zarážející shodu napříč akademickou, veřejnou i soukromou sférou v použití jazyka, kterým o kreativitě a umění hovoří. Opakovaly se pojmy: efektivita, inovace, konkurenceschopnost, udržitelnost, „co se vyplatí“, a málokdo je zpochybnil. Přitom pojem excelence byl hned na začátku opakovaně problematizován a mnohými řečníky dokonce odmítnut.
Tuto absenci kritiky jazyka vidím v nemožnosti porušit neoliberální rámec, v němž se o umění mluví jazykem výkonu, investice a návratnosti. Kultura tak má hodnotu pouze tehdy, pokud je produktivní, měřitelná a strategicky využitelná. Tato logika se odráží v analytickém dokumentu Jakuba Bakuleho Podpora excelence v dotačním systému hlavního města Prahy v oblasti kultury a umění, který otevřeně pojmenovává excelenci jako nástroj selekce v situaci omezených zdrojů. Dle mého však zvýhodňuje stabilní, nízkorizikové a institucionálně kompatibilní formy umění.1
Pojem excelence se do umění dostává mimo jiné z manažerského a administrativního jazyka. Jenže když je tento jazyk bez větší reflexe aplikován na umění, dochází k nebezpečnému posunu. Umění přestává být prostor nejistoty, experimentu a konfliktu, ale stává se z něj výkonová jednotka, která má produkovat obhajitelné výstupy, viditelnost, dopad a zisk.
Je fér říct, že tento jazyk není problematický ve všech oblastech umění stejným způsobem. V interpretační činnosti, v řemeslně orientovaných disciplínách nebo v oblasti kulturního a kreativního průmyslu lze určitá kritéria technické úrovně, profesionality či reprodukovatelné kvality uplatnit. Problém nastává ve chvíli, kdy je tentýž jazyk bez rozlišení aplikován na experimentální, progresivní a alternativní umění, které vzniká především v části ne-zřizovaného sektoru. Ale i v něm se dlouhodobě setkávají radikálně odlišné praxe: tvorba, která se svou logikou blíží kulturním produktům a uspokojuje měšťanské publikum či kulturní mainstream, a vedle ní nekomodifikovatelné formy práce založené na procesu, vztazích, péči, riziku, nečitelnosti nebo vědomém selhá-ní. Tyto praxe pak nelze měřit stejnými kritérii, aniž by byla deformována jejich podstata. A právě jejich křehkost a neefektivita z nich činí první oběť jazyků excelence, udržitelnosti a dopadu