To, co zpočátku vypadalo jako nezvaný host, si už léta drží své pevné místo u vyjednávacího stolu: uhlík. Nemá žádný hlas, estetiku ani empatii. Dělá něco mnohem horšího – a právě proto nahání strach: je počítán. A ono počítání, zdánlivě technické, začíná určovat všechno ostatní. Omezuje časové plány, komplikuje cesty, mění obsazení a přetváří spolupráce, zejména s umělci mimo Evropu. Stručně řečeno, evropský tanec si uvědomuje, že se nepohybuje jen prostorem; pohybuje se uvnitř celoplanetárního rozpočtu – a ten stanovuje přísnější limity než jakákoli pasová kontrola.
Uhlík jako dramaturg
Po tři desetiletí se evropská kulturní politika snažila povýšit roli cestujícího choreografa na ikonu integrace. Programy spolupráce a distribuční sítě formovaly umělce jako vzorného pracovníka: flexibilního, neustále dostupného, vždy připraveného překračovat hranice rychle a bez omezení. Francouzská sociologie popsala tento režim
„hyperdostupnosti“ jako hnací motor tvůrčí ekonomiky (Menger 2003). Teoretici napříč Evropou zdůrazňují, jak umělecká práce začíná být kompatibilní s kapitalismem právě tím, že se blízkost, pohyb a připravenost přetvářejí v profesní normy (Kunst 2015, s. 3).
Tanec přejal tuto logiku s politickou noblesou. Pohyb byl označen za výraz otevřenosti, za protilék na uzavírání národních hranic. Uhlík se však politickými symboly nedá přesvědčit. Měřicí nástroje a příručky pro mobilitu umělců neustále připomínají tvrdou realitu: cestování je obvykle hlavním zdrojem emisí, a to zejména pokud se přidá letecká doprava (Julie’s Bicycle 2010, s. 7). Ještě než vezmeme v úvahu diváky, je každé turné příběhem ujetých kilometrů, přepravy vybavení, nocí na cestách a spotřebovaného paliva. Mobilita přestává být hodnotou – stává se proměnnou.
Střídmost se stává estetikou, někdy i proti své vůli
Výsledek je známý, ačkoli ne vždy přiznaný: inscenace se umenšují. Skromnější scénografie, jednodušší světelný design, kostýmy, které se vejdou do příručního zavazadla. Střídmost bývala estetickou volbou, někdy dokonce elegantním konceptem. Dnes je spíše ukázkou environmentálního pragmatismu. Podle britské organizace Julie’s Bicycle, která se věnuje kultuře a ochraně životního prostředí, jsou doporučení pro realizaci turné jasná: upřednostňujte vlak a emise počítejte stejně, jako byste počítali výdaje v rozpočtu (Julie’s Bicycle 2015, s. 8). Za oponou se k otázce „co chci ukázat?“ přidává obava „co vůbec zvládnu přepravit?“
Tato změna vytváří specifické napětí: restrikce se tváří jako dobrovolná volba. Svět současného tance miluje příběhy, v nichž se z omezení stává ctnost. Je to jedna z jeho oblíbených dramaturgií. Ale zde může být ctnost jen maskou ekonomických zájmů, logistickou překážkou nebo hotovým alibismem. Francouzští odborníci upozorňují, že ekologická transformace v oblasti scénického umění se nesmí zredukovat na seznam „správných kroků“; vyžaduje také nové způsoby myšlení a organizace práce (Sermon 2021, s. 22; Urrutiaguer 2023, s. 34). Jinými slovy: méně vnějších projevů ekologické odpovědnosti, více úsilí při přerozdělování pracovních podmínek.