Ačkoli Maďarsko patřilo mezi první země východního bloku, které v roce 1961 dekriminalizovaly homosexualitu, jeho queer obyvatelé stále čelili silným předsudkům a museli skrývat svou identitu i vztahy. Policie monitorovala osoby, o nichž se domnívala, že jsou homosexuální, a často je vydíráním přiměla ke spolupráci. Organizovat jakékoli aktivity v rámci komunity, otevřeně se seznamovat nebo tvořit kulturní a umělecké programy zaměřené na queer témata bylo v té době zcela nemožné (Hanzli & Nagy 2022).
Maďarsko se stalo součástí východního bloku v roce 1948. V umě-ní ani médiích se řadu let neobjevovaly žádné zmínky o stejno-pohlavních párech či problematice transgenderu. Jevištím dominoval balet a maďarský lidový tanec – jediné taneční žánry, které komunistická vláda podporovala. Moderní taneční inscenace byly zakazovány, v lepším případě trpěny. V 70. letech začala Maďarská státní opera zvát k hostování umělce, jako byli Alvin Ailey a Maurice Béjart, čímž předznamenala postupné otevírání směrem k Západu. Do země brzy dorazily i první filmy a divadelní hry s queer tematikou, ačkoli s několikaletým zpožděním oproti své původní premiéře (například La Cage aux Folles v roce 1980 nebo My Beautiful Laundrette v roce 1988).
První homoerotická choreografie na maďarské scéně
V roce 1982 uvedl nizozemský choreograf Rudi van Dantzig svou choreografii Monument for a Dead Boy (1965), kterou v budapešťském divadle Erkel zatančil baletní soubor Maďarské státní opery. The New York Times ji popsal jako „život, dobu, smrt a zrod homosexuála“ (Barnes 1973, s. 16) a byla označena za jeden z prvních baletů, jehož ústředním tématem se stala queer problematika. Retrospektivně vystavěné scény zachytily traumatické životní zkušenosti mladého chlapce: násilný vztah jeho tyranských rodičů, v němž je heterosexualita vykreslena jako odpudivá; šikanu ze strany spolužáků kvůli tomu, že nedokáže naplnit společensky očekávanou mužskou roli; a jeho rozporuplně intimní vztah s jiných chlapcem, který ho zahlcuje natolik, že není schopen zpracovat své pocity a nakonec spáchá sebevraždu.
V době jejího vzniku považoval nizozemský tisk tuto inscenaci za Dantzigovu první otevřeně homoerotickou choreografii. Umělec čelil kritice nejen ze strany konzervativců, ale i části gay komunity, která byla zklamaná faktem, že její zobrazení končí tragicky, jako by snad queer lidé nikdy nemohli dosáhnout štěstí. V roce 1967, po úspěšné newyorské premiéře, uvedl deník Het Vaderland, že pokud gay tematika projde kulturní cenzurou, balet brzy dorazí i do Sovětského svazu (Hut 1983).
Když byl Monument of a Dead Boy nastudován v Maďarsku, tisk se o jeho queer stránce vyjadřoval tak vágně, jak jen to bylo možné. Šéf baletního souboru Maďarské státní opery uvedl jako důvod k pozvání Rudiho van Dantziga osobní kontakty s nizozemskými choreografy a jejich výjimečný, mezinárodně uznávaný styl (Kaán 1982, s. 1). Slovo „homosexuální“ bylo použito pouze v jedné recenzi, zatímco většina publicistů se při popisu hlavní postavy držela kódovaných výrazů, například „citově nevyrovnaný“ (Gelencsér 1982, s. 6) nebo ,,přecitlivělý“ (Szúdy 1983, s. 4). Mladíkovy vnitřní konflikty byly nejčastěji vykládány jako důsledek „neschopnosti přizpůsobit se společenským konvencím“ (Fuchs 1982, s. 26), aniž by byla jeho sexualita jakkoli výslovně pojmenována.
Stejně jako jinde na světě se i v Maďarsku začal otevřený veřejný diskurz o homosexualitě rozvíjet až v souvislosti s epidemií AIDS. Ještě za komunismu byla v roce 1988 založena první oficiální maďarská gay a lesbická organizace Homeros Lambda, a to v důsledku obav státu z rychlého šíření HIV. Sdružení si kladlo za cíl poskytovat přesné informace o AIDS, předcházet dalšímu přenosu infekce, ale také podporovat sebeorganizaci a sociální integraci gay komunity. Po změně režimu v roce 1989 vznikly další otevřeně LGBT organizace, které pořádaly kulturní programy zaměřené na queer témata.