V tomto článku je definice virtuální výstavy inspirována prací Schuberta Foo. Ten uvedl, že tento prostor zahrnuje výběr artefaktů a informací určených k vystavování na digitálních platformách a strukturovaných kolem ústředního tématu tak, aby poskytl „na uživatele zaměřený a poutavý zážitek objevování, učení, spoluúčasti a zábavy díky své povaze dynamické nabídky produktů a služeb“ (Foo 2008, 23). Virtuální výstavy se snaží vytvářet nové poznatky a učinit jednotlivé archivní záznamy srozumitelnými, a proto seskupují a vystavují materiály prostřednictvím digitální přítomnosti, například na webových stránkách. Zatímco Foo definuje virtuální výstavy ve vztahu k artefaktům v rámci konkrétních veřejných institucí, jako jsou muzea a archivy, tato práce zohledňuje také prezentaci dat získaných z archivních materiálů (Lee, Shin a Im 2003, 2375). Tento výzkum mapuje digitální platformy, které lze považovat za virtuální výstavy umístěné v digitálním veřejném prostoru a jejichž účelem je informovat své publikum o taneční praxi, historii a výzkumu. Článek zaujímá širší přístup k lokalizaci platforem, které fungují jako dlouhodobé virtuální výstavy v rámci digitálního veřejného prostoru, a zkoumá, kdo další může být kurátorem těchto výstav a jak tyto výstavy komunikují s publikem. Výzkum bere v úvahu platformy, jako jsou Jacob's Pillow Dance Interactive (archiv sestávající z videozáznamů historických tanečních představení a dalších multimediálních zdrojů), Memoirs of Black in Ballet (řada kurátorských výstav, které zkoumají historii černošského baletu), Motion Bank (řada zaznamenaných projektů, dokončených i probíhajících) a Mapping Touring (interaktivní databáze vytvořená na základě dat z archivních záznamů). Je důležité si uvědomit, že výzkum občas vnucuje zkoumaným digitálním platformám identitu výstavy, ačkoli je tak jejich tvůrci nutně nedefinovali. K podobné identifikaci vybízí způsob, jakým tyto platformy pracují s archivy a archivními daty a naplňují tak definici virtuální výstavy. V roce 2020 publikovaly autorky Carla Fernandes, Sílvia Pinto Coelho a Ana Bigotte Vieira článek s názvem Dance and the (Digital) Archive: A Survey of the Field, v němž přezkoumaly různé archivy, které budou v rámci tohoto výzkumného šetření nahlíženy optikou archivnictví. Tento článek se snaží nabídnout jinou informační perspektivu a zaměřit se na koncept virtuální výstavy a způsoby vystavování objektů a dat souvisejících s tancem, nikoliv na jejich uchovávání.
Značná část literatury týkající se virtuálních výstav se zaměřuje na dočasné instalace v rámci digitálních veřejných prostředí, konkrétně digitálních platforem vlastněných muzei, ale nemusí věnovat pozornost jiným institucím, které mohou tuto činnost provozovat (například univerzitám nebo nezávislým uměleckým organizacím). Toto opomenutí v literatuře může být způsobeno tím, že projekty zabývající se výstavním aktem mohou být pojmenovány jako archivy, pod nadřazeným názvem digitální kurátorství, nebo mohou být označovány synonymně s „digitálními humanitními vědami". Jako příklad lze uvést 1. ročník časopisu Information & Culture z roku 2022, jehož úvodník nese název „Datafikace a kulturní dědictví: kritické pohledy na výstavní praxi“. V daném úvodníku se slovo „vystavit“ a jeho variace vyskytuje v hlavní části textu pouze jednou, a to v diskusi o tom, jak lze články vydání „rozdělit na empirické studie o výstavních a sběratelských praktikách na nových platformách" (Hansson, Dahlgren a Pargman 2022, 2). V ostatních pěti článcích vydání toto slovo nenajdeme (v žádném případě se však nejedná o komplexní analýzu situace).