Alessandra Ferri. Foto: Shoko Matsuhashi.
Bylo 25. června 2007 a Alessandra Ferri, nejznámější italská primabalerína své generace a spolu s Carlou Fracci patrně nejslavnější italská tanečnice 20. století, se po obdivuhodné sedmadvacetileté kariéře v New Yorku na prknech Metropolitní opery loučila jako Julie po boku Romea Roberta Bolleho se svým publikem. Bylo jí čtyřiačtyřicet, měla dvě malé dcery a za sebou taneční život s dobytými metami, které by jí mohla kdekterá tanečnice závidět. Měl ji čekat zasloužený rodinný život, umělecké vedení Spoleto Festival ve Spojených státech a zřejmě role baletní mistryně v některém z předních baletních souborů, předsedkyně věhlasných baletních soutěží nebo držitelky čestných pozvánek na nesčetná gala a představení uváděná na její počest. K padesátinám si proto věnovala návrat na jeviště – jako ústřední postava inscenace The Piano Upstairs, které si pro sebe rovněž zchoreografovala a uvedla na výše zmíněném festivalu. Dost možná šlo původně o jednorázovou záležitost prostou myšlenek na další pokračování. Jenomže pak přišel rok 2015 a tříaktové Woolf Works Wayna McGregora a triumfální návrat na jeviště opery v Covent Garden, následovala Julie s American Ballet Theatre a druhá polovina kariéry už nebyla k zastavení…
Ferri s tancem začala jako tříletá, ačkoli její rodina nebyla nikdy umělecky založená a malou Alessandru k divadlu či tanci přímo nevedla. Následně studovala v baletní škole při Teatro alla Scala, kam mohla docházet mimo jiné i proto, že její maminka opustila vlastní zaměstnání a přesunula se s dcerou do Milána. V patnácti letech přestoupila do Royal Ballet School v Londýně, v roce 1980 vyhrála jednu z hlavních cen na Prix de Lausanne, v sedmnácti užbyla členkou The Royal Ballet, do čtyř let v hierarchii vystoupala až na vrchol, tedy na post primabaleríny.
Bylo jí sotva dvaadvacet, když slibné londýnské zázemí, kde pro ni osobně tvořil Kenneth MacMillan (např. pas de deux Chanson, Isadora, Valley of Shadows), opustila a odjela do American Ballet Theatre za tamějším novým uměleckým šéfem Michailem Baryšnikovem. Newyorský soubor pak zůstal její domovskou scénou, byť během angažmá tančila pravidelně v Miláně a Londýně. Kromě MacMillana podlehl jejímu talentu i Roland Petit, v jehož Carmen zazářila Ferri v Opéra national de Paris a který pro ni v Marseille udělal nový balet Le Diable Amoreaux. V 90. letech přibylo např. Quartetto Williama Forsytha, In Volo Jeana Christopha Maillota nebo Armida, Vilém Tell a Vespri Sicilliani Heinze Spoerliho.
Spoustu rolí a baletů odtančila po boku Michaila Baryšnikova, povedlo se jí být i partnerkou Rudolfa Nurejeva, s nímž tančila Giselle, setkala se rovněž s Carlou Fracci, s níž si v inscenaci Labutího jezera tanečnice a choreografky Roselly Hightower a režiséra Franca Zeffirelliho dělila roli Odetty (Ferri) a Odilie (Fracci). Mezi její další jevištní partnery patřili Anthony Dowell, Massimo Muru, Julio Bocca (se kterým tančila přes dvacet let), Irek Muchamedov a Laurent Hilaire, z mladší generace pak Angel Corella, Marcelo Gomes nebo již zmíněný Roberto Bolle, s nímž se loučila nejen jako Julie s americkým publikem, ale i tím italským jako Marguerite Gautier v Neumeierově Dámě s kaméliemi.
První tři roky po rozloučení se scénou prý dle vlastních slov zažívala dosud nepoznané prázdniny. Pak jí ale svět aktivního tance začal chybět víc a víc, a protože Ferri tanec považovala a doposud považuje za svou největší životní lásku a vášeň, rozhodla se pro návrat. Měla nesmírné štěstí, že pro ni opět začala tvořit přední jména světové choreografie a dala jí tak možnost formovat role nového výrazového spektra, které naplno využívaly nejen její mimořádné fyzické dispozice, ale i zkušenosti tanečnice a umělkyně v její unikátní pozici. Sem patří Duse Johna Neumeiera, Chéri Marthy Clarke, po Carle Fracci převzatá L’Heure Exquise Maurice Béjarta, a především trojice Wayna McGregora – Woolf Works (recenze zde), Witness a AfteRite (recenze zde). Byly to právě Woolf Works, s nimiž se Ferri v roce 2015 vrátila do Londýna a ve kterých se v letošním roce v březnu znovu rozloučila s publikem. Prozatím…
Mluvíme-li o více než čtyřicet let trvající kariéře, zdá se výčet rolí a titulů, jimž Ferri vtiskla svůj interpretační obraz, bezpředmětný. Byla Mary Vetserou v Mayerlingu, Manon, Taťánou v Oněginovi, Nikií v Bajadéře, Odettou a Odilií v Labutím jezeru, Giselle, Popelkou, Sylfidou, Julií. Tu si naposled zatančila v roce 2016 ve dvaapadesáti letech. A trochu překvapivě, protože v rozhovorech, které dávala při svém návratu, celkem kategoricky odmítala, že by ji diváci opět měli vidět v rolích tohoto oboru.
Byla oceněna dvěma Olivier Award (1983, 2016) i Benois de la danse (2000), v roce 1992 jí byl udělen titul prima ballerina assoluta, od roku 2004 je držitelkou nejvyššího italského řádu Ordine al Merito della Repubblica Italiana.
Momentálně žije převážně v Londýně a pravidelně navštěvuje své dcery v Itálii, kam by se v budoucnu ráda vrátila. O definitivním konci s tancem, který ji prý v roce 2013 zachránil od depresí po rozpadu manželství s fotografem Fabriziem Ferrim, balerína nemluví. Snad ani nemůže, protože jak sama říká: „Pokud někoho šíleně milujete, prostě ho šíleně milujete. Neřeknete si, teď se zkusím zamilovat do někoho jiného. Jen tak, pro jistotu.“
Zdroje:
Spicer, Graham. Alessandra Ferri: The voice of the soul is immense. Gramilano, 21. 4. 2022.
https://www.gramilano.com/2022/04/interview-alessandra-ferri-part-one/
Spicer, Graham. Alessandra Ferri: When dance saved me. Gramilano, 22. 4. 2022.
https://www.gramilano.com/2022/04/interview-alessandra-ferri-part-two/
Crompton, Sarah. Alessandra Ferri: Dancing with Nureyev, I swear he had an energetic aura around him. The Guardian, 26. 2. 2023.
https://www.theguardian.com/stage/2023/feb/26/dancer-alessandra-ferri-baryshnikov-nureyev-woolf-works-royal-ballet
TANEC PRAHA
Konstrukt vytvářený kolem Tance Praha (TP) je i dle tohoto článku bohužel plný nesprávných informací, o jejichž původu…Co nás naučilo prosincové setkání o dění v Tanci Praha a divadle PONEC?