Alexej Ratmanskij – baletní historik i hlas ukrajinského baletu

Alexej Ratmanskij

Osobně jsem se s tvorbou Alexeje Ratmanského dostala do kontaktu díky vlastnímu badatelskému zájmu o historický baletní repertoár 19. století. Sledovala jsem ukázky z jeho Spící krasavice, viděla přenos mnichovské Paquity, jela do Milána za Labutím jezerem (recenze zde), do Berlína za Bajadérou (recenze zde), do New Yorku za Harlequinádou (recenze zde)… Přístup, pečlivost a citlivost k detailům mě v jeho práci fascinovala. Úhel pohledu, čtení notačních materiálů, formování baletního tvarosloví, budování specifické estetiky pohybu i vyprávění, důraz na přirozeně plynoucí, souvislou a logickou pantomimu. Estetický rámec, v němž jsou Ratmanského historicky poučené inscenace zasazeny, je velmi vyhraněný a do značné míry neopakovatelný. Až do uvedení Giselle (Velké divadlo, 2019; recenze zde) choreograf trval na dobové technice a provádění jednotlivých prvků – nižší polohy nohou, větší rychlost, spousta petit allegra, hravé epaulement, chainé točené na pološpičkách atp. Mnoho diváků bylo zděšeno, řada umělců daný styl rovnou odmítla, případně s ním sice srdnatě, ale přesto těžce bojovala. Když tedy přišlo na uvedení Giselle v Moskvě, rozhodl se Ratmanskij ustoupit mírně ze svých požadavků, aby byl výsledek stravitelnější pro všechny, ale aby si stále ponechal onen původní punc, příběh, strukturu a dramaturgii. Zda bude toto nová Ratmanského cesta, by se bývalo bylo potvrdilo v roce 2022 v Mariinském divadle, které si u choreografa objednalo historickou inscenaci Faraonovy dcery. Jenomže v únoru začala válka a Ratmanskij celkem logicky odmítl na baletu, z něhož měl již kolem dvou hodin hotového materiálu, pokračovat. Když už to vypadalo, že projekt zůstane navěky u ledu, objevily se z Petrohradu zprávy, že přípravy pokračují a premiéra bude. Jen bez původního autora. Z Itálie přispěchal Toni Candeloro, který, jak uvedl šéf baletního souboru Mariinského divadla Jurij Fatějev, sám nabídl své služby coby znalce Stěpanovovy notace, v níž jsou původní petipovské balety zaznamenány. Ratmanského jméno zatím promptně zmizelo ze všech jeho inscenací, které nadále zůstávají součástí repertoáru jak Mariinského, tak Velkého divadla (více zde). Mazání nepohodlných patrně funguje podobně úspěšně, jako za časů Stalinových, kdy příslušní soudruzi z fotografií mizeli jeden po druhém. Na druhou stranu je poněkud pikantní, že rozhovor s Ratmanským, jenž v roce 2018 vedla Jekatěrina Novikova v rámci série Zelený pokoj, na Youtube kanálu Velkého divadla existuje stále… (Pustit si jej můžete zde i s anglickými titulky.)

Mezi Kyjevem a Moskvou

Cesta Alexeje Ratmanského k tanci začala v Kyjevě, kam se rodina lékařky psychiatrie a leteckého inženýra přesunula z tehdejšího Leningradu a kde se malý Alexej po otcově vzoru věnoval gymnastice. V deseti letech poté nastoupil do Baletní školy Velkého divadla v Moskvě, jelikož baletní profese byla v té době jednou z mála, která umožňovala sovětským občanům vycestovat za hranice. Absolvoval roku 1986, a ačkoli snil o moskevské první scéně, nebylo mu přáno a on nastoupil do Kyjevského národního baletu. Úspěchy na sebe nenechaly dlouho čekat a během prvních sezón tančil Ratmanskij v převážné většině hlavních rolí klasického repertoáru. Brzy cítil, že v daných podmínkách už nemá kam růst, když se tedy objevila nabídka do kanadského Royal Winnipeg Ballet, neváhal a odjel.

V Kanadě se mu otevřel nový svět – díla Neumeiera, Kyliána, ale především George Balanchina, jehož technika změnila Ratmanskému nejen perspektivu, ale i vlastní tělo. Toužil po New York City Ballet, dokonce dvakrát zkoušel konkurz, pokaždé bohužel bezúspěšně. Vrátil se tedy na čas do Kyjeva a v roce 1997 odjel do Kodaně, kde se stal sólistou Dánského královského baletu. Zde se mu dostalo dalšího nového školení, tentokrát v bournonvillovské technice, jejíž tréninky musel jako cizinec povinně i se svou ženou, tanečnicí Taťánou, navštěvovat. Sám vzpomíná, že byl jedním z mála, který si daný styl okamžitě zamiloval, a dodnes je v jeho historických inscenacích patrné, že se může o dánskou tradici velmi úspěšně opřít (vedle Bournonvilla Ratmanskij jako silný inspirační zdroj jmenuje rovněž Fredericka Ashtona). Kromě taneční techniky mu Dánsko otevřelo i svět pantomimy, která dle choreografových vlastních slov není mrtvým jazykem, stačí ji jen správně uchopit a udělat pořádně.

V Kodani se Ratmanskij dostal až na pozici prvního sólisty, přesto už koketoval s choreografickou kariérou. Touha tvořit se u něj začala projevovat již během studií, kdy si mladý Alexej uvědomil, že kdykoli poslouchá hudbu, vidí v hlavě tanec. A pak také skutečnost, že v hodině viděl svého spolužáka Vladimira Malachova a uvědomil si, že nikdy nebude tak dobrý tanečník jako on… První úspěchy mu přinesly kratší choreografie pro tehdejší primabalerínu Velkého divadla Ninu Ananiashvili jako Dreams of Japan (1998), spolupracoval i s Michailem Baryšnikovem. Následovaly pozvánky do Stockholmu (Pták Ohnivák, 2002), Mariinského divadla (Popelka, 2002) a Velkého divadla v Moskvě (Světlý pramen, 2003; recenze zde). A byl to právě Světlý pramen, který otevřel novou etapu Ratmanského života. Jako šestatřicetiletému mu byla nabídnuta pozice uměleckého šéfa baletního souboru Velkého divadla, kterou nakonec přijal, opustil i s rodinou Kodaň i aktivní interpretační kariéru a v letech 2004–2008 pobýval v Moskvě.

V rozhovorech z poslední doby na své ruské působení choreograf příliš vzpomínat nechce. Přesto se sluší připomenout, jak moc moskevskému souboru pomohl v přerodu do nové etapy. Začal zvát zahraniční pedagogy, aby tanečníkům rozšířil obzory (zpětně komentuje, že tehdejší generace tanečníků na něco takového nebyla zcela připravena, neprojevovali o novinky valný zájem a obecně se dal jejich přístup shrnout lakonickým – „my jsme ruská škola, my jsme nejlepší, nikoho nepotřebujeme“), přijížděli noví choreografové, aby se souborem tvořili (opět něco, na co nebyli tanečníci v takové míře zvyklí), aktivně podporoval začínající mladou generaci tanečníků a tanečnic – za jeho působení raketově vystřelila dvojice Natalia Osipova a Ivan Vasiliev. Současně se Ratmanskij i ve své choreografické tvorbě začal obracet k dílům, kterým by patrně za jiných okolností neměl potřebu věnovat pozornost. Během jeho čtyř let v Moskvě vznikly inscenace Plamenů Paříže (2008; recenze zde) nebo Šostakovičův Šroub (2005), společně s Jurijem Burlakou pak choreograf poprvé nahlédl do baletní historie, když byl uveden historizující Le Corsaire (2007; recenze zde).

Z Moskvy do New Yorku

Vedení Velkého divadla opustil Ratmanskij po čtyřech letech, aby mu bylo záhy nabídnuto místo rezidenčního choreografa v newyorském American Ballet Theatre, kde působil od roku 2009 až do léta 2023 (více o ukončení poměru zde). Bez angažmá však Ratmanskij nezůstane, krátce poté, co bylo oznámeno, že opustí ABT, se objevila zpráva prakticky ze sousedství oznamující, že coby residenční choreograf bude umělec působit ve svém vysněném New York City Ballet (více zde).

Jako choreograf je Ratmanskij nesmírně aktivní, je schopen produkovat několik nových baletů ročně ve všech koutech světa. K jeho nejznámějším dramatickým titulům patří Anna Karenina (Královský dánský balet, 2004), za kterou získal své první ocenění Benois de la Danse, Ztracené iluze (Velké divadlo, 2011), Psyché (Opéra national de Paris, 2011) nebo Romeo a Julie (National Ballet of Canada, 2011; recenze zde), vedle toho jmenujme nenarativní díla Concerto DSCH, 24 Preludes, Piano Concerto či Seven Sonatas. Druhou Benois de la Danse (2014) mu vynesla The Tempest a Shostakovich Trilogy, za druhou jmenovanou byl oceněn i na britských Critics’ Circle National Dance Award, kde získal cenu za nejlepší klasickou choreografii uvedenou v roce 2020.

Vedle původní tvorby je pak Ratmanskij znám, jak již bylo zmíněno v úvodu, díky svým historicky poučeným inscenacím. Vše začal balet Le Corsaire (2007), kde však práci s notačními tanečními materiály zastal Jurij Burlaka, následoval Don Quijote v Amsterodamu. Poprvé se zápisy ve Stěpanovově notaci pracoval Ratmanskij spolu s Dougem Fullingtonem v Mnichově na Paquitě (2014), následovala Spící krasavice (ABT, 2015), Labutí jezero (Zurich Ballet, 2016), Harlekynáda (ABT, 2018), Bajadéra (Berlin Staattsballett, 2018) a Giselle (Velké divadlo, 2019).

Právě Giselle se stala prvním velkým celovečerním dílem, jež uvedl nově zformovaný United Ukrainian Ballet, soubor, za jehož vznikem stojí nizozemská primabalerína Igone de Jongh. Ten sdružuje na pětašedesát baletních umělců, techniků a dalších divadelních profesí z různých ukrajinských měst a divadel – z Kyjeva, Oděsy, Charkova, Lvova a dalších. Za sebou má soubor již řadu turné a hostování – tančil v Amsterdamu, Londýně, Melbourne, Sydney, Singapuru i na několika místech v USA. Jako hosté s ním vystoupili např. Alexandr Trusch, první sólista Hamburg Ballett, Katja Khaniukova, první sólistka English National Ballet, nebo světová primabalerína Alina Cojocaru, na repertoár se povedlo sehnat krom Ratmanského i díla Jiřího Kyliána (Falling Angels) nebo Paula Lightfoota a Sol León (Step Lightly). Více se o souboru můžete dočíst a případně i finančně podpořit zde.

Ratmanského spletitou cestu choreografa, historika i aktivní sociokulturní figury mapuje a způsob práce analyzuje novinářka Marina Harrs, jež připravuje jeho biografii. Umělcova aktivita zůstává nezměrná – a to na poli tanečně-divadelním i mimo něj. Neúnavně sdílí informace o ruských válečných zločinech, přijímá pozvání do médií, mluví, píše, tvoří. Ratmanskij se zamýšlí i nad otázkami budoucnosti původem ruského umění. Nad díly, která třeba nevznikla jako nástroj propagandy, ale v průběhu času se jimi stala. Jasné odpovědi nemá (protože kdo ano), hlasitě však apeluje na umělce, aby se vyjadřovali proti válce, protože: „Je ponižující se domnívat, že tanečníci by měli jen tančit, soustředit se pouze na své umění a ignorovat vše, co se děje kolem nich. Nemají jen pěkné nohy, ale i hlavu a srdce!“

Zdroje:

Encyclopedia Brittanica

American Ballet Theatre
www.abt.org

Pacific Northwest Ballet
www.pnb.org

The Guardian

The New York Times

Washington Post

Newyorker

BBC News

Alexei Ratmansky in conversation, The London Ballet Circle