Anna Pavlova – „Nachystejte mi kostým labutě…“

Anna Pavlova, jedna z nejslavnějších tanečnic počátku 20. století, která svým uměním těšila diváky po celém světě od Austrálie, Spojených států, Jižní Ameriky, Evropy až po Indii, by v letošním roce oslavila 140. narozeniny. Současně jsme si 23. ledna připomněli i devadesát let od úmrtí první představitelky fenoménu choreografické miniatury Umírající labuť.

12. 2. 2021 osobnosti

Autor Zuzana Rafajová

Anna Pavlovna Pavlova se narodila 12. února 1881 v Petrohradě a tanec jí uhranul již v raném dětství, když v devíti letech spatřila Petipův nový balet Spící krasavice, na nějž ji vzala její matka do divadla. Krátce nato Anna nastoupila do Carské baletní školy, kde se jejími pedagogy staly osobnosti jako Christian Johansson, Enrico Cecchetti nebo Jekatěrina Vazem, mimo jiné první Nikiya v Petipově La Bayadère. Jakkoli malá Anna se svou drobnou, vyhublou až nemocně vypadající postavou nebyla pro tanec ideálně disponovaná (jednou z jejích přezdívek, které dostala od spolužáků, bylo koště), nevzdala se, tvrdě pracovala a již v období absolutoria oslavovaly dobové kritiky především její hluboký smysl pro styl, kterým se prý blížila velkým balerínám romantické éry.

Ještě během studií si jí všiml první baletní mistr carského souboru Marius Petipa, který ji obsadil do hlavní role baletu Dvě hvězdy, jímž tanečnice absolvovala. Po nástupu do souboru se stala Petipovou chráněnkou, patrně i díky němu dostala první profesionální smlouvu hned na pozici coryphée (v hierarchii našich souborů patrně nejblíže demisólistce) a záhy se objevila na scéně jako víla Candide ve Spící krasavici nebo Zulmé, jedna ze sólových víl ve druhém jednání baletu Giselle. První hlavní rolí se stala Flóra v Probuzení Flóry roku 1900, původně vytvořená pro virtuózní primabalerínu Matildu Kšesinskou. Jakkoli bylo Pavlovové pouhých devatenáct let a před svou premiérou prý trpěla značnou nervozitou, sklidila obrovský úspěch. Následovaly další sólové úlohy jako princezna Florina ve Spící krasavici, Gulnara v Korzárovi, Henrietta v Raymondě a konečně v roce 1902 Nikiya v Bajadéře, do které ji připravoval samotný Petipa. Díky Bajadéře se z Pavlovové stala skutečná hvězda slavící úspěchy v dalších kmenových titulech repertoáru jako Giselle, Ondina, Najáda a rybář nebo Faraónova dcera.

Roku 1906 byla Pavlovová oficiálně jmenována primabalerínou Carských divadel, v tomtéž období rovněž začala častěji a pravidelněji vyjíždět na zahraniční turné a hostování, během nichž stanula i na jevišti v Praze (1907). Mimo jiné vystoupila ve slavné newyorské Metropolitní opeře, v níž debutovala roku 1910 po boku tanečníka Michaila Mordkina. Poslední představení se souborem Carských divadel odtančila krátce před vypuknutím první světové války roku 1913.

V roce 1909 poprvé vystoupila se souborem Les Ballets Russes Sergeje Ďagileva v baletech Michaila Fokina Le Pavillon d’Armide nebo Les Sylphides. Dlouho však nezůstala, po neshodách s občas zřejmě příliš despotických Ďagilevem soubor opustila (poté se několikrát vrátila, nicméně pokaždé pouze jako hostující umělkyně) a vydala se vlastní cestou, kterou pro ni představovalo cestování po celém světě s vlastní skupinou a manažerem, budoucím manželem Victorem Dandré. Dalším důvodem k opuštění Les Ballets Russes však mohly být rovněž umělecké neshody týkající se především hudby, na niž vznikaly nové choreografie. Anna prý hluboce nesnášela skladby Igora Stravinského a nepovažovala je za vhodné pro tanec, a proto odmítla vystoupit ve Fokinově připravovaném titulu Pták Ohnivák.

Repertoár Annina souboru tvořily především její balety z nejoblíbenějších – Giselle, Kouzelná flétna, La Fille mal gardée, Probuzení Flóry ad. Postupně přidávala také národní tance z Polska, Ruska nebo Mexika, po návštěvě Indie a Japonska studovala rovněž tamní pohybové techniky. Nejslavnějším tanečním číslem však nepochybně byla miniatura Labuť (později přejmenována na Umírající labuť, pod kterýmžto názvem je známá dodnes), vytvořená speciálně pro ni Fokinem na stejnojmennou skladbu Camilla Saint-Saënse v roce 1905.

Cestováním a vystupováním po celém světě strávila Pavlovová neuvěřitelných dvacet let, během nichž se představila na jevištích v Mexiku, Indii, Číně, Austrálii, Spojených státech, Británii, která se od roku 1913 stala jejím druhým domovem, Japonsku či Peru. Neúprosný maraton, jenž jí přinesl hvězdnou slávu a díky němuž se mnozí diváci dostali k baletnímu umění vůbec poprvé v životě, si však nutně na křehké tanečnici začal vybírat svou daň. V roce 1931 dostala Pavlovová během turné po Nizozemí zápal plic a ani věhlasní lékaři samotné nizozemské královny, kteří byli panovnicí posláni za nemocnou tanečnicí do jejího hotelu v Haagu, nebyli schopni pomoci. Anna Pavlovová zemřela 23. ledna 1931 pouhé tři týdny před svými 50. narozeninami. Její poslední věta podle všeho zněla: „Připravte mi kostým labutě…“

Labutě provázely a fascinovaly Pavlovovou celým životem. Ve svém domově v Ivy House v londýnském Hamsteadu chovala několik těchto ptáků (mj. labutě Claru a Jacka), které často fotografovala, natáčela a pozorovala, aby následně co nejvěrněji ztvárnila jejich pohyb a grácii na jevišti. Existuje dokonce něco málo raných filmových záběrů, jež zachycují tanečnici v její nejslavnější roli. V roce 1916 poté vznikl film Němá z Portici na motivy stejnojmenné opery Daniela Aubera, v němž Pavlovová ztvárnila hlavní roli němé Fenelly.

Pavlovová svým uměním zapůsobila na tisíce diváků, umělců a budoucích tanečníků. Jedním bezpochyby nejslavnějším se stal Frederick Ashton, který Annu uviděl jako dítě v Peru. Jejím tanečním stylem je prý rovněž silně inspirován tzv. Fred step, kroková sekvence arabesque – coupé – petit developpé – pas de bourrée – pas de chat, kterou Ashton často využíval a jež se do jisté míry stala jeho choreografickým podpisem.

Popel slavné baleríny je dnes, spolu s urnou jejího manžela, uložen v londýnském kolumbáriu krematoria Golders Green.