Butó žije! (?)

Butó žije! (?)

Butó žije! (?)

Když se řekne butó... Kulturně vzdělaný Čech si ihned udělá v hlavě obrázek pomalu plynoucích pohybů japonských nabílených těl, nesoucí mrazivě hluboké myšlenky. Když se řekne butó v Japonsku, nenajdete ani 1 % populace, která by tušila, o čem mluvíte. Butó jako hříčka moderního tance je velkou neznámou i pro tanečníky v Japonsku. Je pro širokou populaci zapomenutou minulostí, která přežívá díky hrstce nadšenců. To, že už není v módě, ale neznamená, že neexistuje. Jednotliví Hidžikatovi i Ónoovi žáci a následníci jsou stále aktivní v různých oblastech Japonska. Měla jsem možnost se podílet na představení regionální skupiny Kanazawa butó kan pod vedením Jamomoto Moeho a sledovat poctivou práci zasvěcených tanečníků, jejichž show však ve venkovském městě znamená svátek jen pro místní studenty umění. Situace je trochu odlišná v Tokiu – do vyhlášeného divadla TERPSICHORE, dnešní domácí scény butó a podobných alternativních žánrů, kterou bychom velikostí mohli přirovnat k NoD nebo Alfredu ve dvoře, dnes zavítají jen místní štamgasti, kteří zažili slávu butó a nechtějí jej nechat umřít, s věkovým průměrem nad 50 let. Každé představení je však naplněno rodinnou atmosférou a plány do dalších projektů. Fenomén japonského tance butó vzešel z aktivity modernistů v šedesátých letech a v letech osmdesátých slavil nevídaný boom jak v Japonsku, tak postupně i na Západě. Na sklonku devadesátých let začala jeho japonská základna slábnout a cílovým publikem tanečníků se stala nenasytná Evropa a Amerika. V dnešní době je butó hlubokou studnicí inspirace pohybového vyjádření pro tvůrce alternativních divadelních forem a cennou zkušeností pro tanečníky. Ani v Čechách se na butó nezapomíná. Každoročně zde aktivně probíhají workshopy s různými lektory, inspiraci butó přiznává nejeden alternativní režisér či choreograf. Nejaktivnější je dnes v Praze Sumako Koseki, jejíž tvorba je značně ovlivněná životem ve Francii. Letos jsme měli možnost vidět v březnu v Alfredu představení E puits... et puis?, ve kterém naráží na kořeny španělských tanečních forem a butó. Její hra s kostýmem, používání masek, dřeváků, podpatků i špiček vytváří taneční divadlo, které osciluje mezi žánry a představuje butó příjemnou, efektní a stravitelnou formou i nezkušenému diváku. Ale Praha přesto nikdy nezapomene na muže, který v osmdesátých letech oslnil zdejší umělecký underground a uvedl v údiv umělce všech odvětví, Min Tanaka. Letos přijal pozvání do Archy po sedmi letech. Naplněné hlediště napjatě očekávalo starého známého. A byl to týž Tanaka, jakého jsme znali a čekali, nešokoval a nepřekvapil, jen nás opět přesvědčil o svém mistrovství. V sólovém představení Locus Focus rozjímal nad osamělostí jedince, jeho každodenní lopotou, starostmi i radostmi. Nad světlem, které je esencí života a nadějí, zároveň nám ale připomíná všudypřítomnou tmu. Nad lidskou malostí vůči bohům a přírodě, velikostí ducha ve svém vlastním konání. Duet Step into the Shadow (Krok do stínu) vyprávěl o vztahu dvou stárnoucích manželů. Představení o hranicích, které si každý z nás uvědomuje a touží překročit, zatančil s partnerkou Šiho Išiharou. Hranice kompromisů, na kterou naráží individualita partnerů, se pomalu rozpouští v novou realitu vztahu. „Myslím, že společnost má dnes tendenci ukazovat vše tak, aby bylo vše jasně viditelné. Japonské hi-vision televize se snaží o zachycení pohledu tak, jak člověk svět opravdu vidí – ale je tomu skutečně tak? Opravdu vidí lidé takto a ne jinak? To mě vždycky zajímalo. Opravdu lidé věří jen těm věcem, které na vlastní oči vidí, a tomu, co nevidí, nevěří? Není svět tvořen převážně věcmi, které lidské oko nevidí? Jak vidíme lásku? Nebo víru?“                  Min Tanaka Sumako Koseki: E puits... et puis 9. 3. 2012 Alfred ve dvoře Min Tanaka: Locus Focus 8. 5. 2012, Step into Shadow 9. 5. 2012

Témata článku

Tanec

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: