Když se řekne butó... Kulturně vzdělaný Čech si ihned udělá v hlavě obrázek pomalu plynoucích pohybů japonských nabílených těl, nesoucí mrazivě hluboké myšlenky. Když se řekne butó v Japonsku, nenajdete ani 1 % populace, která by tušila, o čem mluvíte. Butó jako hříčka moderního tance je velkou neznámou i pro tanečníky v Japonsku. Je pro širokou populaci zapomenutou minulostí, která přežívá díky hrstce nadšenců. To, že už není v módě, ale neznamená, že neexistuje. Jednotliví Hidžikatovi i Ónoovi žáci a následníci jsou stále aktivní v různých oblastech Japonska. Měla jsem možnost se podílet na představení regionální skupiny Kanazawa butó kan pod vedením Jamomoto Moeho a sledovat poctivou práci zasvěcených tanečníků, jejichž show však ve venkovském městě znamená svátek jen pro místní studenty umění. Situace je trochu odlišná v Tokiu – do vyhlášeného divadla TERPSICHORE, dnešní domácí scény butó a podobných alternativních žánrů, kterou bychom velikostí mohli přirovnat k NoD nebo Alfredu ve dvoře, dnes zavítají jen místní štamgasti, kteří zažili slávu butó a nechtějí jej nechat umřít, s věkovým průměrem nad 50 let. Každé představení je však naplněno rodinnou atmosférou a plány do dalších projektů.
Fenomén japonského tance butó vzešel z aktivity modernistů v šedesátých letech a v letech osmdesátých slavil nevídaný boom jak v Japonsku, tak postupně i na Západě. Na sklonku devadesátých let začala jeho japonská základna slábnout a cílovým publikem tanečníků se stala nenasytná Evropa a Amerika. V dnešní době je butó hlubokou studnicí inspirace pohybového vyjádření pro tvůrce alternativních divadelních forem a cennou zkušeností pro tanečníky.
Ani v Čechách se na butó nezapomíná. Každoročně zde aktivně probíhají workshopy s různými lektory, inspiraci butó přiznává nejeden alternativní režisér či choreograf. Nejaktivnější je dnes v Praze Sumako Koseki, jejíž tvorba je značně ovlivněná životem ve Francii. Letos jsme měli možnost vidět v březnu v Alfredu představení E puits... et puis?, ve kterém naráží na kořeny španělských tanečních forem a butó. Její hra s kostýmem, používání masek, dřeváků, podpatků i špiček vytváří taneční divadlo, které osciluje mezi žánry a představuje butó příjemnou, efektní a stravitelnou formou i nezkušenému diváku.
Ale Praha přesto nikdy nezapomene na muže, který v osmdesátých letech oslnil zdejší umělecký underground a uvedl v údiv umělce všech odvětví, Min Tanaka.
Letos přijal pozvání do Archy po sedmi letech. Naplněné hlediště napjatě očekávalo starého známého. A byl to týž Tanaka, jakého jsme znali a čekali, nešokoval a nepřekvapil, jen nás opět přesvědčil o svém mistrovství. V sólovém představení Locus Focus rozjímal nad osamělostí jedince, jeho každodenní lopotou, starostmi i radostmi. Nad světlem, které je esencí života a nadějí, zároveň nám ale připomíná všudypřítomnou tmu. Nad lidskou malostí vůči bohům a přírodě, velikostí ducha ve svém vlastním konání. Duet Step into the Shadow (Krok do stínu) vyprávěl o vztahu dvou stárnoucích manželů. Představení o hranicích, které si každý z nás uvědomuje a touží překročit, zatančil s partnerkou Šiho Išiharou. Hranice kompromisů, na kterou naráží individualita partnerů, se pomalu rozpouští v novou realitu vztahu.
„Myslím, že společnost má dnes tendenci ukazovat vše tak, aby bylo vše jasně viditelné. Japonské hi-vision televize se snaží o zachycení pohledu tak, jak člověk svět opravdu vidí – ale je tomu skutečně tak? Opravdu vidí lidé takto a ne jinak? To mě vždycky zajímalo. Opravdu lidé věří jen těm věcem, které na vlastní oči vidí, a tomu, co nevidí, nevěří? Není svět tvořen převážně věcmi, které lidské oko nevidí? Jak vidíme lásku? Nebo víru?“ Min Tanaka
Sumako Koseki: E puits... et puis 9. 3. 2012 Alfred ve dvoře
Min Tanaka: Locus Focus 8. 5. 2012, Step into Shadow 9. 5. 2012
Kata Zagorski
Akému tancu Star Dance službu dělá či nedělá? Súčasnému? Tomu pravému? Umeleckému? No ja len, že tanec nie je nejaký……když kýč tančí