Dáma s růží – Blahopřání k osmdesátinám Ludmily Kovářové-Bílkové
Je to více než půl století, co jsem viděla poprvé na jevišti Ludmilu Kovářovou (narozena 24. srpna 1937) v představení nazvaném Pantomima Na zábradlí. Z historických pramenů vím, že zde mimovala Královnu noci ve výstupu Milenci luny, Slečnu s kufrem v Černé na bílém, Růženku v Clowniádě bez konce a Mima ve scénce Masky. Ale moje dnešní paměť si už vybavuje jen pocit okouzlení a jiskřivý pohyblivý obraz dění na jevišti, který se proměňoval v nezvyklé a na scéně své doby nevídané, poetické předobrazy lidských typů. Od inscenace k inscenaci (a bylo jich v Divadle Na zábradlí jedenáct) bylo už pro mne možné rozlišovat osobnosti jednotlivých členů pantomimického souboru Ladislava Fialky a zvláště jeho ženské části, jehož zakladatelskou sestavu tvořily Ludmila Kovářová, Zdenka Kratochvílová a Jana Tvrzská-Pešková. Především tento ženský soubor (později rozhojněný o další členky) poutal pozornost krásou a vysokou technickou úrovní. Bylo to logické – vychovány v oboru výrazového tance Laurette Hrdinovou a klasického tance Zorou Šemberovou na Pražské konzervatoři splňovaly vedle Ladislava Fialky od počátku nároky na eleganci a lehkost pohybového projevu, které na ně kladla choreografie. Původně nesly výkony členek souboru stopy obecnějšího, více tanečního a méně individualizovaného pojetí. V představení Etudy už bylo díky jejich neuvěřitelně přesné souhře jasné, že jde o mimořádně kvalitní, zcela jednolitý pohybový projev – zejména v pasážích Malého a velkého cirkusu –, ojedinělý i ve srovnání s produkcí zahraničních pantomimických souborů, jak se můžeme i dnes přesvědčit při pohledu na dobové filmové záznamy. Kritika tehdy psala o velkém umění malých etud a vyzdvihovala tehdy u Ludmily Kovářové a Zdenky Kratochvílové – a také Richarda Webera – „smysl pro logické, výrazné gesto, smysl pro jemný humor a drobnokresbu“.
Další Fialkovy opusy postupně stále více sázely na dramatické ztvárnění jednotlivých rolí, a proto se při nich prosazoval individuální vklad členů souboru, když každý z nich musel mimovat i v jednom představení několik charakterově rozličných postav. Ludmila Kovářová si vypracovala několik charakteristických prvků, jež prozrazovaly už při vstupu na jeviště osobnost, počínaje vláčnou chůzí a jakousi přirozenou důstojností celého zjevu. K tomu se družila schopnost tlumočit vnitřní drama postav jemným, herecky procítěným postojem, doprovázeným gesticky výrazným, ale ladným pohybem paží. Ve vrcholných inscenacích Fialkova raného období Na zábradlí, v představeních Cesta a Blázni, už nebyl Ladislav Fialka jedinou star představení.
Anglická kritika z dubna 1968, kdy divadlo vystupovalo na World Theatre Season v londýnském Aldwych Theatre, vyzdvihovala právě výkony ženské části souboru a Richarda Webera v roli Harlekýna (P. Hope-Wallace, Theatre on the Balustrade, The Guardian). To už byl soubor Fialkovi plnoprávným partnerem, a jak on sám uvedl v dokumentární knížečce k inscenaci Knoflík (Divadelní ústav, Praha 1972), dal jeho členům možnost, aby svou intelektuální i pohybovou invencí přispěli do tvaru a obsahu představení (ačkoli do té doby byl považován za autora všeho, co se dělo na scéně). Právě tehdy charakterizovala kritika osobnost Ludmily Kovářové jako talent, který „představuje na jevišti bytost protikladnou; samozřejmě splní všechny komické úkoly, ale nejintenzivnější je její výraz v okamžiku vážných, do vnitřku uzavřených, bolavých rolí. Nese v sobě na jeviště zajímavý, prudký kontrast něhy a přísné strohosti, který jí umožňuje mnoho variací…“ (Knoflík, s. 16).
Od osmdesátých let interpretovala i úlohy civilnějšího charakteru v souvislosti s tím, jak se proměňovala Fialkova dramaturgie. Hrála Ženskou z ulice, Matku Samsovou, Vedoucí úřadu, Ženu s růží (Poutník, 1991) na jedné straně velmi umírněnými, rytmicky přesnými pohyby, na druhé velmi expresivním, tanečně gestickým způsobem. Po Fialkově smrti v lednu 1991 se Ludmila Kovářová (používala již příjmení Bílková) pokusila spolu s Ivanem Lukešem jako vedoucí udržet soubor, s nímž prožila úspěchy i zklamání, dobré i zlé, a podílela se proto i dramaturgicky na nastudování představení Trosečníka v roce 1992. Zánik Fialkovy Pantomimy Na zábradlí byl pro ni, stejně jako pro ostatní členy, hořkým závěrem aktivní umělecké kariéry. Ona však chtěla odpovědně udržet umění oboru, kterému zasvětila celý svůj život a podporovala svou autoritou mladší členy souboru, vedené Viktorem Hlobilem. V jejich nově ustanoveném Pohybovém divadle 22 si také naposledy zahrála v představení On a ti druzí roli Dámy s růží (1994).
Přes obecné ekonomické problémy provázející v devadesátých letech umění pantomimy se nevzdala; ujala se pohybové výchovy mladých mimů na katedře nonverbálního divadla pod vedením Ctibora Turby, kde jsme se také blíže poznaly. Měla však už za sebou bohaté pedagogické zkušenosti z Mezinárodních letních kurzů pantomimy, které Ladislav Fialka vedl od roku 1975. Vždy veselá a taktní paní Ludmila vyučovala metodou, která kombinovala výuku Pražské konzervatoře, jak ji fialkovci převzali od Laurette Hrdinové s modernějšími prvky, které si Fialka a soubor upravili ke své potřebě. To znamená, že využívali i dílčí postupy Étienna Decrouxe.
Jako tvořivá umělkyně navázala také blízké kontakty s činoherními umělci: na stylizaci hereckého projevu spolupracovala od devadesátých let v řadě českých divadel, nejvíce s režisérem Pavlem Pecháčkem v Městském divadle Most. Své pochopení pro tvorbu herecké generace, včetně režisérů Národního divadla, prokázala svou pohybovou spoluprací především v inscenaci Zbyňka Srby Pašije aneb Theatrum passionale (1998), kde dostala pro své umění snad největší prostor, Maryši Jana Antonína Pitínského (1999) a Marie Stuartovny Ľubomíra Vajdičky (2000). Poté se až do roku 2016 věnovala pohybové průpravě studentů Vyšší odborné školy herecké.
Paní Ludmila Kovářová-Bílková projevovala vždy velké porozumění pro vše, co souviselo s divadlem a zejména uměním pantomimy. Láska k oboru a smysl pro kolektivní spolupráci byly patrně důvodem k jejím přátelským, noblesním postojům vůči aktivitám, které se oboru dotýkaly i později. Ať už šlo o večer připomínající To nejlepší z pantomimy (Viktor Hlobil, 1999), nebo Poctu Ladislavu Fialkovi (Radim Vizváry, 1991), pořad Stopy (Elvíra Němečková, HAMU 2015) věnovaný vzpomínkám Zdenky Kratochvílové, nikdy neodmítla účast ani pochvalu, šířila kolem sebe ovzduší klidu a pohody jak ve vztahu k jejím vrstevníkům, tak i nadaným adeptům moderního mimu. Její vnitřní vyrovnanost, názorová pevnost a oddanost umění jsou i dnes něčím, co si zaslouží obdiv.
K jejím osmdesátým narozeninám spolu s redakcí Tanečních aktualit upřímně blahopřeji.
josefina
Vážená pani Šturová,dodatečne blahopřeji k významnemu jubileu.Vždy jsem se svojí rodinou obdivovala umeni jak Vaše,tak…Rozhovor s Astrid Štúrovou: „V divadle to byla krásná léta, bylo to naplnění mého dětského snu…“