Dvojité výročí Heleny Vojáčkové
aneční modernu ovlivnily na počátku 20. století různé gymnastické a tělocvičné metody, jako byla Lingova, Jahnova nebo Deményho gymnastika. Jednou z nich byl i systém zdravotní gymnastiky Američanky Bess Mensendieckové, který u nás od roku 1915 až do své smrti v roce 1967 propagovala Helena Vojáčková. Právě v letošním roce si připomínáme 135 let od jejího narození a 50 let od její smrti.
Helena Vojáčková se narodila 29. srpna 1882 do dobře situované rodiny inženýra Ladislava Vojáčka. Její matka Mina (roz. Bodmerová) pocházela z francouzského Alsaska, odkud se její rodina přesunula do Newportu ve Walesu. Heleně Vojáčkové se dostalo dobrého vzdělání na Soukromé střední škole dívčí spolku Minerva v Praze, poté na filozofické fakultě české Karlo-Ferdinandovy univerzity a na pražské Německé univerzitě. V roce 1912 obhájila svou disertační práci Mozarts Opern und Goethe a obdržela titul PhDr.
Okouzlená tancem
S tancem se setkala již v mládí na hodinách známého tanečního mistra Karla Linka. Když v prosinci 1906 přijela do Prahy Ruth St. Denis, její vystoupení čtyřiadvacetileté Vojáčkové nadobro změnilo život a určilo jeho další směřování k oblasti pohybového umění.
V Praze měla možnost zhlédnout také hostování Olgy Vladimirovny Gzovské, Grete Wiesenthalové nebo souboru Les Ballets Russes Sergeje Ďagileva. Později, v roce 1922, navštívila i pražské vystoupení Evy Marie Deinhardtové, která do české metropole přijela z německé školy Loheland, kde se k metodě Mensendieckové přistupovalo z tanečního hlediska. Vojáčková o Deinhardtové tvrdila, jak se můžeme dočíst v její strojopisné přednášce Počátky pohybové výchovy a uměleckého tance u nás na straně 7, že „byla první tanečnicí v Praze, která k tanci doprovázenému hudbou ukázala technickou vyspělost“.
Směr, kterým se Vojáčková v pohybovém umění ubírala celý život, nalezla, dle Pamětí Ing. J. Vojáčka, během pobytu ve Výmaru v roce 1909, kde studovala Goethovy sbírky ke své disertační práci. Ve Výmaru chodila na obědy do penzionu, kde žily postarší dámy z výmarské nižší šlechty, které se zajímaly o mladou studentku z Prahy. Překvapení ale nastalo v okamžiku, kdy jim sdělila, že je její povinností dokončit práci, na které již dlouhou dobu pracuje, ale že ji to táhne k pohybovému umění. Na to se jedna z přítomných dam zvedla a za chvíli se vrátila zpět s knihou v ruce a se slovy, že by ji tato publikace mohla zajímat. Podala jí první svazek Mensendieckové s názvem Die Körperkultur der Frau z roku 1906. Cestu, kudy se v oblasti pohybové kultury vydat, tak Vojáčková nalezla. Bess Mensendiecková (1864–1957) byla nizozemsko-americká lékařka a učitelka zdravotní gymnastiky. Vycházela z anatomických a fyziologických požadavků ženského těla. Jejím záměrem bylo pomoci ženám, aby se naučily držet svá těla a lépe dýchat. Na základě její metody dále tvořily tanečnice Dorothee Güntherová, Valerie Kratinová a Gertrud Bodenwieserová. Čistě taneční podobu dala systému Mensendieckové Eva Maria Deinhardtová v Lohelandu.
Vojáčková nemohla se studiem u Mensendieckové začít hned. Musela odevzdat disertační práci a složit rigorózní zkoušky. Cítila velkou touhu dostat se do Berlína, kde Mensendiecková vyučovala. „Všecko budu dělat, třeba mést ulice nebo čistit boty, jen když budu moci do Berlína, teď pro mne středu světa,“ oznámila doma po návratu z Výmaru – dokládají Paměti Ing. J. Vojáčka. Vojáčková obdržela učitelský diplom od dr. Mensendieckové na podzim roku 1912. Byla jediná z tehdejší rakouské části habsburské monarchie a později i Československa. Poté u své učitelky dodatečně absolvovala ještě dva kurzy. Ve válečném roce 1915 se z Německa vrátila do Prahy, kde začala uplatňovat nově nabyté poznatky.
Pedagogická činnost
Vojáčková upřednostňovala individuální práci nebo malé skupiny žáků, které sestávaly vždy nejvýše z pěti osob. Účastníci cvičili nazí, aby si lépe uvědomovali své pohyby a Vojáčková viděla jejich svalovou práci. Cvičení bez oděvu znala už ze svého berlínského studia. Motivace jejích žáků byla různá. Někteří chtěli nalézt klíč ke správnému pohybu v každodenním životě, jiní využívali nabyté znalosti pro další rozvoj svého tanečního vyjádření. Chodili k ní děti, studenti, dívčí vedoucí skautingu a skautky, ženy v domácnosti i muži.
Mezi jejími žáky se objevily tanečnice Jarmila Kröschlová a její sestra Naďa, Anka Čekanová, Mariana Tymichová, Anna Kožená či Anna Dubská. Z lékařů ji navštěvovala pozdější gynekoložka a tělovýchovná lékařka Anna Lankašová-Buriánová. Některé žákyně si za jejího dozoru cvičením napravovaly abnormální polohu dělohy a jiné gynekologické potíže, potvrzují písemné prameny, například Škola pro zdravotní gymnastiku a pohybovou výchovu PhDr. Heleny Vojáčkové – Soukromé učiliště. Vedle výuky přednášela Vojáčková o metodě dr. Mensendieckové na dívčím gymnáziu ve Slezské ulici na Vinohradech a v nymburském nebo poděbradském Sokole. Věnovala se také taneční kritice.
Ve třicátých letech navštěvovala i odborný kurz pohybové výchovy, který pořádala její žákyně Jarmila Kröschlová. V této době předávala Vojáčková své vědomosti pouze malému počtu zájemců, protože jí zdravotní stav nedovoloval jejich okruh rozšířit. Když se počet žáků rozrostl, nemohla žádat o povolení školy, protože se za druhé světové války českým školám povolení neudělovala. Výuku vedla jako domácí ve svém bytě na Vinohradech maximálně se čtyřmi osobami najednou. Mezi ty, kteří k ní od konce čtyřicátých let docházeli, patřila tehdejší sólistka Národního divadla Zora Šemberová, která u ní i po nějaký čas bydlela. Dále Luboš Ogoun, Jiřina Mlíkovská, Dana Ždímalová nebo Elena Tanascová.
Dopodrobna rozepsanou metodiku své výuky sepsala v roce 1945 s jediným cílem. Zamýšlela zřídit vlastní školu posvěcenou státním úředním aparátem. V říjnu 1945 poslala Zemskému národnímu výboru v Praze svou žádost o zřízení soukromé školy pro zdravotnickou gymnastiku a pohybovou výchovu ve svém třípokojovém bytě na Vinohradech. Návrh byl 25. února 1946 přijat, stejně tak byla úředně schválena osnova, kterou jim spolu se svou žádostí odeslala. Po delší nemoci informovala v září 1947 zemský národní výbor o tom, že učiliště konečně otevírá.
Problémy se školou
Krátce na to byl její byt zapsán do výkazu o obsazovacím prostoru. Proti tomu se Vojáčková odvolala, ale problémy neustaly. O její byt začal usilovat soused s rodinou. Již v září 1949 se musela z prostorného bytu vystěhovat a přesunout se do nového, výrazně menšího. Vojáčková i přesto uzpůsobila svůj nový domov škole. V místnosti o 27 m2 vyučovala a z kuchyně o výměře 21 m2 si udělala obytnou místnost. V kuchyni také příležitostně přednášela a převlékali se tu její žáci.
K celé záležitosti je nutné dodat následující. Matka Heleny Vojáčkové byla cizinka. Její sourozenci žili dlouhodobě v zahraničí – bratr Jan ve Velké Británii, sestra Ludmila ve Spojených státech amerických. Sama Vojáčková strávila několik let na Západě, navíc byla v přátelském kontaktu s rodinou prvního československého prezidenta T. G. Masaryka. Je tedy pravděpodobné, že i tyto skutečnosti jí v nastalé situaci mohly uškodit. V neposlední řadě hrál roli i její věk, v roce 1949 jí bylo šedesát sedm let.
Prvního října 1964 přišlo úřední rozhodnutí, jak potvrzují archivní prameny Bytová otázka, že i menší byt je pro ni nadměrným. Po dvojité hospitalizaci na jaře a v létě v roce 1965 v Ústavu hematologie a krevní transfuse zůstávala Vojáčková pod ambulantním dohledem a měla se vyvarovat fyzického i duševního rozrušení. Lze tedy předpokládat, že poté, co u ní lékaři potvrdili chronické onemocnění krvetvorby, nebyla schopná nadále vyučovat. Helena Vojáčková zemřela ve svých osmdesáti čtyřech letech, 24. května 1967.
Zemřela bezdětná, jako poslední člen své rodiny, a s ní i jedna celá větev rodiny Vojáčkovy. Skonala také jediná osoba u nás, která prošla školením u Bess Mensendieckové a na základě získaných poznatků u nás tento směr vyučovala a dále rozvíjela. Jejími lekcemi prošla celá řada našich předních tanečníků. Lze se domnívat, že výjimečnost systému výuky Heleny Vojáčkové spočívala z velké části právě v její osobě, a byla tak nepřenosná.
ZdrojeANM, f. Vojáčkovi, k. 5, inv. č. 117. Bytová otázka (spor o byt Heleny Vojáčkové ve Slovenské 9 v Praze na Vinohradech).
ANM, f. Vojáčkovi, k. 10, inv. č. 376. Počátky pohybové výchovy a uměleckého tance u nás, přednáška, strojopis, s. 7.
ANM, f. Vojáčkovi, k. 10, inv. č. 390. Škola pro zdravotní gymnastiku a pohybovou výchovu PhDr. Heleny Vojáčkové – Soukromé učiliště (různé písemnosti: rozhodnutí, žádosti, programy).
ANM, f. Vojáčkovi, k. 15, inv. č. 483. Paměti Ing. J. Vojáčka, s. 135.
Nečasová, Natálie: Helena Vojáčková. Učitelka zdravotní gymnastiky. Bakalářská práce. Praha, AMU 2015.
josefina
Vážená pani Šturová,dodatečne blahopřeji k významnemu jubileu.Vždy jsem se svojí rodinou obdivovala umeni jak Vaše,tak…Rozhovor s Astrid Štúrovou: „V divadle to byla krásná léta, bylo to naplnění mého dětského snu…“