Dvojité výročí Zdenky Podhajské

Zdenka Podhajská. Zdroj: Theatermuseum, Vídeň.

Autor Natálie Erbesová

S tanečním uměním se poprvé setkala ve Vídni, kde prožila značnou část svého dětství a mládí. Její otec, pozdější československý generál Alois Podhajský (1864-1946), tam od roku 1907 zastával funkci podplukovníka, později plukovníka generálního štábu. Umělecká atmosféra obklopovala Zdenku Podhajskou odmalička. Matka Josefina Podhajská (1875-1951) vystudovala na vídeňské konzervatoři zpěv a vystupovala ve Dvorní opeře. Ve Vídni a později i v Brně vedla umělecký salon, mezi jehož návštěvníky patřili Johannes Brahms nebo Gustav Mahler.

V době vídeňského pobytu docházela Zdenka Podhajská k baletnímu mistru vídeňské Dvorní opery Carlu Raimundovi. V tanečních hodinách pokračovala i po přestěhování do Brna, kde studovala u Jaroslava Hladíka, v té době šéfa baletu tamního Národního divadla. Mezi brněnské přátele rodiny Podhajských patřil i hudební skladatel Leoš Janáček.

V akademickém roce 1922/23 se zapsala na Právnickou fakultu Masarykovy univerzity, ale už během studia práv začala vystupovat nejen na brněnských scénách. Postupně začala vyjíždět i do ciziny, kde působila jako taneční interpretka i pedagožka. Například zimní období let 1922 až 1924 strávila na Azurovém pobřeží. Do dalšího ročníku Masarykovy univerzity již nenastoupila a zbytek roku strávila ve Francii.

Přesun do Paříže

Podhajská díky opakovaným návštěvám Francie bezpečně znala jazyk i tamní kulturu. Její rozhodnutí žít v Paříži se proto zdálo zcela přirozeným. Kromě taneční kariéry se rozhodla věnovat i studiu, a tak na konci listopadu 1925 nastoupila na Filosofickou fakultu pařížské Sorbonny, kde do března 1927 studovala dějiny umění.

V Paříži čerpala nové umělecké a intelektuální podněty, scházela se nejen s tamními Čechoslováky. Université Alexandre Mercereau byla jedním z míst, kde se setkávaly nejrůznější kultury. Mercereau coby literát pořádal v Café Caméléon na Montparnassu přednáškové večery, které navštěvovala kosmopolitní a bohémská společnost. Podhajská tam vystoupila 22. února 1926 na jednom z večerů zasvěcených české literatuře. Taneční kritik a teoretik Emanuel Siblík, pobývající v té době v Paříži, ve své knize Tanec mimo nás i v nás vzpomínal, že právě při této příležitosti se s Podhajskou setkal poprvé. Na programu nechyběly ani československé písně a jeden z Dvořákových Slovanských tanců v podání Zdenky Podhajské. V českém periodiku Tribuna neopomněl autor připomenout Podhajskou jako praneteř Jana Nerudy z otcovy strany, což tematicky zapadalo i do atmosféry večera.

O okolnostech vystoupení Podhajské Emanuel Siblík ve své knize Tanec mimo nás i v nás: historické poznatky a estetické soudy napsal: „Úzce vymezený prostor tísnil však rozmach její postavy, stvořené pro velikou scénu, tak že nebylo možno si učiniti ponětí o jejích tanečních schopnostech; chytily především temperamentním projevem. Nicméně bylo patrné, že původní baletní školení u vídeňského Raimunda a brněnského Hladíka nevyšlo u ní naprázdno. Paříž však jí poskytla mnohem více v oboru moderního tance.“

Taneční vzdělání si Podhajská v Paříži rozšiřovala ve škole Labanovy žačky Madiky Szantó, kterou v její nepřítomnosti také vedla (jak píše Podhajská ve svém stručném životopise, jehož originál vlastní její přátelé Zdenka a Bohuslav Pavlasovi). Dále u Ellen Telsové‑Rabanekové, která studovala klasický tanec u Michaila Mordkina v Moskvě. Tam se také prostřednictvím Elisabethy Duncanové seznámila s modernistickým pojetím tance podle Isadory Duncanové a ovlivnilo ji i učení Françoise Delsarta. Ve své vlastní výuce ve Vídni a Paříži pak Telsová všechny tři přístupy propojila, duncanovský styl však zřejmě převažoval.

Podhajská po dobu dvou let provozovala v Paříži školu vlastní. Kromě několika zmínek se ale konkrétní prameny o této instituci nedochovaly. Za pět franků na hodinu doprovázel její taneční lekce Bohuslav Martinů. Přátelé Zdenky Podhajské Zdenka a Bohuslav Pavlasovi vzpomínali, že jednou obdržel Martinů za své hraní vyšší finanční obnos, na který se složili jeho pařížští přátelé. Za utržené peníze si koupil piano, ale protože kvůli němu nedovřel dveře svého pokoje, musel se vzápětí přestěhovat. Martinů byl velmi vysoký a pomáhal Podhajské vytapetovat její pařížské podkroví. Ona mu na oplátku spravovala oblečení. Přátelský vztah později navázala také s jeho ženou Charlottou. Po skladatelově smrti hrála Podhajská důležitou roli při převedení autorských práv jeho děl na Nadaci Bohuslava Martinů v Praze v roce 1977. Na pražskou adresu Podhajské docházela Charlottě Martinů korespondence, kterou za ni Podhajská vyřizovala.

Díky mnoha uměleckým kontaktům se v Paříži pohybovala v mimořádné společnosti. V roce 1927 například navštívila s architektem Adolfem Loosem a malířem Raoulem Dufym známý pařížský podnik Le Boeuf sur le Toit. V Paříži se stýkala také s malířkou Věrou Jičínskou, jejichž vztah byl podle její přítelkyně Jany Orlíkové-Brabcové „konkurenční“, protože obě měly ve společnosti pověst žádoucích žen.

Členkou les Ballets Rythme et Couleur

Do srpna 1926 se Podhajská zdržovala v Paříži. V následujících třech měsících navštívila několik evropských zemí a podnikla belgické turné s taneční skupinou Loïs Huttonové, Hélène Vanelové a Kathleen Dillonové. Tyto tři tanečnice se v roce 1925 usadily v jihofrancouzském městě Saint-Paul-de-Vence a začaly si říkat Les Danseuses de Saint-Paul. Zajížděly pravidelně do Paříže, kde je pravděpodobně na jednom z jejich kurzů poznala i Podhajská. První vystoupení souboru Les Ballets Rythme et Couleur proběhlo 20. listopadu 1926 v Théâtre des Champs-Élysées v provedení šesti hlavních členek, mezi něž patřila Podhajská.

V Národních listech zhodnotila její výkon i celou skupinu Miloslava Sísová, česká kritička výtvarného umění, která v Paříži dlouhodobě pobývala a pravidelně dopisovala do českých novin: „A na konec třeba zaznamenati potěšující úspěch debutu sl. Zdenky Podhajské, která tančí v rámci baletu, Rytmus a barva‘. [...] V jejich rámci tančila Zd. Podhajská onehdy v Théâtre des Champs-Élysées. Přináší si na jeviště krásný fysický zjev i produševnělost pohybů a muzikální inteligenci. To jsou složky, které mnoho slibují do budoucnosti. Ve venkovských hrách ukázala vyspělost své techniky a v Ravelově ,Ashnur‘ půvab póz.“

Na jaře 1927 podnikla skupina italské turné, v dubnu opět vystoupily v Théâtre du Vieux-Colombier a naposledy se po jejich boku objevila Podhajská. V květnu se členky Les Ballets Rythme et Couleur vrátily do Saint-Paul-de-Vence a Podhajská, která se zanedlouho stala členkou Théâtre de la pantomime futuriste, zůstala v Paříži.

Podhajská u futuristů

Živé styky našich umělců s futurismem se projevovaly od desátých let 20. století. Podhajská s tímto hnutím pravděpodobně přišla do kontaktu v roce 1921, kdy dle plakátu nacházejícím se v její vídeňské pozůstalosti zhlédla ve Švandově divadle večer v režii Filippa Tommase Marinettiho nazvaný Synthetické divadlo.

Dva roky před ustanovením vlastní skupiny vydal v roce 1924 Enrico Prampolini manifest L’atmosfera scenica futurista, ve kterém popsal záměry futuristického divadla. Své teorie o jevištní technice začal pomalu uvádět do praxe v roce 1926, kdy během listopadu shromáždil tanečníky pod hlavičkou budoucího Théâtre de la pantomime futuriste. První vystoupení mezinárodní divadelní skupiny výtvarníka Prampoliniho a tanečnice Marie Ricottiové proběhlo 12. května 1927 v Théâtre de la Madeleine za účasti Zdenky Podhajské i několika dalších nejen českých tanečníků (Václav Vlček, Eva Vejrichová).

V úvodním večeru účinkovala Podhajská pouze v jednom z čísel programu, a to v Prampoliniho Popolaresce. Tři dny po premiérovém představení referoval o futuristech v pařížské Comoedii Jean-Pierre Liausu, který o Popolaresce napsal: „Velmi brilantní úspěch bude mít bezpochyby Popolaresca, pantomima od Prampoliniho. Je rychlá, živá, barevně svěží. [...] Panové Gilbert Baur a Toshi Komori, slečny Podhajská a Donatella Lippi jsou pro ni ideální interpreti. Hudba Balilly Pratelly je hbitá a okouzlující a jeho tarantela veselá jako jarní ráno.“

Ani v Paříži prodlévající Emanuel Siblík futuristická vystoupení nezmeškal a o Podhajské mínil: „[...] Rumunská tanečnice Codreano našla k ní (k hudební předloze, pozn. aut.) také choreografické lidové motivy, v nichž se vervně uplatnila Češka Zdeňka Podhajská; tento obor, po mém soudu, je jí vlastní.“ Obecně ale měla podle Siblíkova soudu Podhajská k estetice futuristů daleko.

Podhajská se dále objevila v choreografiích La Salamandra Luigiho Pirandella nebo v Marinettiho pantomimě Cocktail. Se skupinou podnikla několik vystoupení v Itálii a v roce 1928 skupinu opustila.

Třicátá léta a návrat do Československa

Rok 1930 poznamenala smrtelná nehoda snoubence Zdenky Podhajské, vojenského akrobatického pilota Františka Malkovského (1897-1930). Právě tato tragédie přispěla k tomu, že se Podhajská na čas stáhla do ústraní a začala přemýšlet o návratu do Československa. Dokládá to i skutečnost, že přijala předsednictví v pražské Společnosti pro pěstování eurythmie.

Za více než pět let v zahraničí nasbírala dostatek zkušeností pro otevření vlastní taneční školy. Ve třicátých letech existovala v Praze řada tanečních a rytmických studií a tanečních skupin. Škála uměleckého zaměření byla rozmanitá, rozvíjela se i spolupráce experimentujících tanečních umělců s divadelníky a hudebníky, případně s filmem. Podhajská do tohoto pestrého spektra vnesla další polohu, spojení taneční tradice 19. století načerpané u vídeňského baletního mistra Raimunda, Hladíkem zprostředkovaného modernistického pojetí klasického tance, Labanovy koncepce tance ve verzi Madiky Szantó, duncanovského stylu Ellen Telsové‑Rabanekové, podnětů Margaret Morrisové i dobových futuristických experimentů. V roce 1931 proto otevřela soukromou taneční školu rytmicko-gymnastickou v Marathonu v Černé ulici 7.

O jejím stálém spojení s francouzským prostředím dále vypovídá účast na charitativní slavnosti na velvyslanectví Francie dne 26. května 1933, na kterém vystoupila se svými žáky. Mezi účastníky nechyběla ani Alice Masaryková, Hana Benešová a na taneční části participoval i tanečník Saša Leontěv.

Poslední vystoupení

Velké taneční vystoupení uspořádala s Leontěvem 23. ledna 1934 v Mozarteu, ale ještě před tím se na počátku prosince 1933 uskutečnil jejich společný večer v německé Uranii. Koncert v Mozarteu 23. ledna 1934 byl jediným z mála pražských večerů, ve kterém Podhajská sólově vystoupila. Téměř všechny posudky označovaly taneční projev obou interpretů za expresionistický, přičemž Podhajská podle některých novinářů Leontěva napodobovala.

Třiatřicetiletá Podhajská tímto vystoupením v podstatě ukončila svou aktivní taneční kariéru a nadále se věnovala taneční pedagogice a výuce cizích jazyků. Taneční škola Zdenky Podhajské (později Studio rytmiky a tance) sídlila v prvním patře bytu, ve kterém zároveň bydlela, tedy na adrese Karolíny Světlé 48 naproti Karlovým lázním. Pořádala kurzy „gymnastické rytmiky“ pro děti a dospělé, ve kterých usilovala o „tělesnou kulturu vedoucí k souladu a pružnosti těla“.

Podle vzpomínek Jany Orlíkové-Brabcové k ní docházely především manželky a děti diplomatů nebo zaměstnanci zahraničních ambasád. Potvrzuje to i její česko-francouzský reklamní leták nebo účast na Společenském večeru 23. dubna 1938 v paláci Všeobecného pensijního ústavu pořádaném Sdružením rodičů a přátel studentstva francouzského reálného gymnasia a přidružených francouzských škol v Praze.

Během pražského pobytu malíře Oskara Kokoschky ve třicátých letech k němu pravidelně docházela a dávala mu lekce baletu. Přinesla do jeho bytu gramofon, ale Kokoschka jí prý vždy sdělil, že je nemocný (pokaždé šlo o něco jiného). Nakonec jí oznámil, že je jeho genialita příliš náročná na to, aby se učil balet. Podhajská mu měla rovněž domluvit portrétování tehdejšího prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka. Obraz je v současnosti ve vlastnictví Carnegie Museum of Art v Pittsburghu. V době Kokoschkova pražského pobytu mělo údajně dojít i k jejich zasnoubení, jak potvrzuje žákyně a blízká přítelkyně Podhajské, historička umění Jana Orlíková‑Brabcová.

Situace, která v oblasti soukromého tanečního školství panovala po roce 1948, nebyla Podhajské coby majitelce soukromé taneční školy a zároveň dceři z buržoazní rodiny příliš nakloněna. I přes tyto výpady škola turbulence padesátých let 20. století ustála. Činnost ukončila až v době svého odchodu do Vídně v polovině šedesátých let, ale jak píše Jaroslav Mihule ve své knize Tinnitus, po roce 1948 už její taneční studio stejně živořilo. Podhajská uvyklá na zahraniční, dobře situované žáky, se musela nastalé situaci přizpůsobit.

Kromě soukromých hodin začala pořádat kurzy pro děti ze školních družin. Na několika fotografiích ze sálu je Podhajská zachycena s malým bubínkem v ruce. Na klavír doprovázel tehdy její hodiny hudební skladatel Petr Eben nebo muzikolog Jaroslav Mihule.

Jana Orlíková‑Brabcová chodila na její taneční hodiny od druhé poloviny padesátých let. Podle ní měla Podhajská svým způsobem výuky blízko k Jarmile Kröschlové, jak mohla poznat po odchodu Podhajské do Vídně, kdy u Kröschlové krátce studovala. Oproti Podhajské však Kröschlová kladla na své žákyně profesionální požadavky.

Po přesunu do Vídně v polovině šedesátých let 20. století se Zdenka Podhajská tanci více nevěnovala. O to větší energii vkládala do propagace českých hudebníků, pomáhala těm nadaným a spolupracovala s organizátory Pražského jara.

Článek vychází z diplomové práce a studie v Divadelní revue:

NEČASOVÁ, Natálie. Malkovský, Siblík, Podhajská: České taneční umění ve Francii 1910-1948. Diplomová práce. Praha: HAMU, 2017.
NEČASOVÁ, Natálie; GREMLICOVÁ, Dorota. Případ Zdenka Podhajská: Umělecký tanec v době moderny. Divadelní revue 28, 2017, č. 1, s. 37-63. 

Publikace:

KRÖSCHLOVÁ, Jarmila. Výrazový tanec. Praha: Orbis, 1964.
MIHULE, Jaroslav. Hudební eseje a morality. Polička: Městská knihovna Polička, 2015.
MIHULE, Jaroslav. Tinnitus 1930-2010. Praha: Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum, 2016.
SIBLÍK, Emanuel. Tanec mimo nás i v nás: historické poznatky a estetické soudy. Praha: Václav Petr, 1937.
SHLOSS, Carol. Lucia Joyce: to dance in the wake. New York: Farrar, Straus and Giroux, 2003.

Noviny a časopisy:

KERNAN, Michael. The Past Of the Futurist: Zdenka Podhajsky's Dance of Life. The Washington Post 31. 8. 1982.
KLEIN, [O.?]. Přednáška o čsl. literatuře v Paříži. Tribuna 28. 2. 1926.
LIAUSU, Jean-Pierre. La Pantomime futuriste. Comoedia 15. 5. 1927.
SÍSOVÁ, Miloslava. Naše věci v hudebním životě pařížském. Národní listy 16. 12. 1926.

Archivy:

Fond Zdenka Podhajská, Theatermuseum, Vídeň, nezpracovaný fond.
Vojenský historický archiv – složka Aloise Podhajského.