Elmarita Divíšková – Život s tancem

Elmarita Divíšková. Zdroj: Internetová encyklopedie města Brna.

Takto o svém životě promluvila v roce 1993 Elmarita Divíšková (21. října 1910 – 20. května 2003), brněnská tanečnice, choreografka, učitelka rytmiky a novodobého tance, teoretička, publicistka, a především zásadní osobnost ovlivňující vývoj českého moderního tance a taneční výchovy u nás.

Dnes 21. října 2020 si připomínáme výročí 110 let od jejího narození. Svou činností, svými názory a životním postojem ovlivnila nejen brněnskou linii taneční a pohybové výchovy, ale formovala jak koncepčně, tak částečně i metodicky celkovou podobu neklasicky zaměřeného tanečního vzdělávání v českém prostředí druhé poloviny 20. století.

Elmarita Divíšková, roz. Oehlová, se s kultivací pohybu poprvé setkala, podobně jako většina tanečnic z její generace, v Sokole u společného tančení a cvičení na lidové písničky. Její první cvičitelka Andy Šártová patřila v Brně mezi průkopnice rytmiky v sokolském cvičení a tento způsob pohybového projevu malou Elmaritu zaujal natolik, že kolem třináctého roku „zradila“ Sokol a přešla do Dívčí akademie – Školy rytmiky Elišky Bláhové. Pohybové kurzy manželky významného sociologa Arnošta Bláhy patřily v Brně mezi společensky populární a jejich rodinné prostředí rozvíjelo v žačkách nejen vzájemná přátelství, ale i etické a estetické hodnoty, muzikálnost a především lásku k vyjadřování se skrze pohyb, a to nejen v tělocvičně, ale i v přírodě, kde se rytmická cvičení pravidelně konala.

Elmarita Oehlová zde získala systematické základy české rytmiky podle Dalcrozeho a brzy i své první pedagogické zkušenosti, když postupně asistovala při vedení hodin. V Dívčí akademii se však formovalo i její názorové povědomí, postoj k emancipaci, zdravovědě či společenské zodpovědnosti. Hlavní byl ale její zájem o tanec a ten ji vedl dál. Pravidelně se účastnila kurzů Jarmily Kröschlové, Jarmily Jeřábkové nebo dr. Jakuba Seeháka a po složení odborné zkoušky z rytmiky (1933) se osamostatnila. V rodinné vile svého manžela, automobilového závodníka Karla Divíška, si na brněnských Černých Polích otevřela vlastní Školu pohybové výchovy a uměleckého tance. V rámci výuky uměleckého tance tak spojila své znalosti ze studia u Jarmily Kröschlové, kde postupně získala i diplom, nebo Jarmily Jeřábkové, což jípomohlo vytvořit si svůj specifický taneční styl, který byl značkou její školy fungující až do znárodnění v padesátých letech.

Při škole fungovala od čtyřicátých let i taneční skupina, pro kterou Elmarita Divíšková vytvářela choreografie převážně na hudbu českých autorů. Skupina vystupovala hlavně v Brně, a to i během války. Například v roce 1941 u příležitosti 100. výročí narození Antonína Dvořáka uvedla Slovanské tance. Na jejich uvedení vzpomínala Elmarita Divíšková takto:

„…Právě Slovanské tance se staly za války vlasteneckou manifestací odporu […] S výtvarníkem Brunem jsme se domluvili, že nad hlavami tančících bude připevněna stylizovaná lipová ratolest, jejímž podkladem bude silueta okleštěné republiky, bez Sudet.  V závěrečné sousedské tři seskupené dívky klečí se zkříženýma (spoutanýma) rukama. Marně je v prosbě zvedají až do chvíle, kdy se objevila ‚Osvoboditelka‘, která všemu dala roztančení. Závěrem se pak všechny obrátily k ratolesti v gestu víry a přísahy. Reakce byla bouřlivá. Můj manžel mi přišel vyřídit: ‚Policajt Ti vzkazuje, žes měla štěstí, že to bylo poslední číslo, jinak by musel nechat vyklidit sál…‘“ (Život s tancem, 1993)

S výběrem dvou Slovanských tanců se o rok později účastnila škola Elmarity Divíškové i pražského Matiné Svazu TRG ve Smetanově síni Obecního domu. Frank Towen Novotný při té příležitosti 19. února 1942 napsal: „…Elmarita Divíšková ukázala, že je možno nalézt v Dvořákově hudbě stále nevyčerpatelné množství nových a nových motivů a prvků…“ (Kroky nazpět, sign.). Školu Elmarity Divíškové v tomto textu také označil jako jednu ze čtyř, která v celkovém počtu patnácti účastníků dokázala obstát.

V roce 1944 zase škola samotná uspořádala Matiné v Brně u příležitosti oslavy kulatého výročí Elišky Bláhové a i v poválečném období vzniklo několik představení většinou na výběr skladeb jednoho, případně dvou autorů. Během padesátých let vystupovala pak skupina pod názvem Brněnský taneční soubor.

Elmarita Divíšková byla zároveň aktivní i v Moravské sekci Svazu TRG, jehož činnost však byla válkou značně zredukována, a i přes všechnu snahu nakonec postupně zanikla, ostatně stejně jako její česká sekce.

Válka a následné politické změny měly na rodinu Divíškových značný vliv. Označení „buržoazní“ rodiny nepříznivě poznamenalo život jejích dvou dcer Tamary a Niny, a především zkomplikovalo a postupně znemožnilo provozování autoškoly Karla Divíška i taneční školy Elmarity Divíškové. Nečekaná smrt manžela v roce 1956 Elmaritu hluboce zasáhla a roztříštila její brněnské působení, které už stejně kvůli tlaku úřadů nebylo možné udržet. Opustila soustavnou pedagogickou práci a dále vyučovala jen příležitostně, o to více vyvíjela teoretickou a publikační činnost v oblasti taneční pohybové výchovy a amatérského tance.

Zasedala v odborných porotách přehlídek a soutěží, byla členkou poradních sborů, podílela se na koncepční činnosti například při přípravě osnov TO ZUŠ, pravidelně přispívala do Tanečních listů a po roce 1989 se vrátila k činnosti pro Sokol. V rámci této práce se jí podařilo nadchnout Jiřího Lössla ke zpracování metodického materiálu rytmické výuky dětí, čímž zajistila udržení odkazu rytmické pohybové výchovy dalším generacím.

Ačkoliv jsme se nikdy nesetkaly, určitá činnost Elmarity Divíškové zásadním způsobem ovlivnila můj profesní i osobní život. Vím, že to nebyl záměr a zřejmě to tak mělo být. I z toho důvodu si dovolím na závěr citovat její slova z textu nazvaného Tanec, umění, život, protože si myslím, že by si to tak přála.

„Tanec, motýlí křídla, daná ženě, křehký duhový květ jejích snů. Svoboda její touhy, jásot jejího života. Tanec, jiskření smyslů a živelnosti i posvátný plamen všech hloubek lidské duše.

Tanec jako umění, které se u vědomí svých možností a kvalit staví po bok svým družkám. Jsa oživlou plastikou, jest jedinou sochou, která plyne a mění se v čase, nejsouc nucena volit jediný správný neměnný tvar. Jsa pohyblivým obrazem na scéně, nemusí utkvívat v určitých barvách, plochách a stínech, ale rozehrává je nepřetržitým tokem, měně svou tvář ustavičně. Jsa hudbou převedenou v konkretno hmoty, dává ji tvar. Jest poesií lidského těla i nitra, rozechvívá naše smysly i city. Spojuje rytmus prostoru s rytmem času. V tanci si podávají ruce všechny Musy ve vznešeném i rozjásaném chorovodu, vedouce jedna druhou a současně se dávajíce vésti. Co úžasných možností vznést se, ach vysoko, co hrozných nebezpečí zřítit se, zabloudit, ztroskotat!

Tolik problémů, tolik složitých úkolů; jak lehko a jak často lze uváznout a zabřednout do pouhého estétství. Ne, nelze! Protože je tu základ – život. Bohatý i ubohý lidský život, od něhož se nesmí odvrátit žádný umělec. Ten všední i malý i sváteční a veliký život každého z nás, který nás denně tvoří a obrábí. Ten život, se kterým se musíme všichni rvát a který musíme milovat. Nikdo nesmí utíkat – nejméně umělec. Hluboce, poctivě a upřímně jej prožít a stejně jej dávat dál. Nefalšovat, nepředstírat. Pak i ten nejsložitější problém je jasný, pak je jasná také ta bolestná, zrádná a krásná cesta životem a uměním i tanečnici.“

(Elmarita Divíšková)

Zdroje:

Cveklová, Bohumíra – Ždímalová, Dana (eds.). 20 celostátních přehlídek dětských skupin scénického tance 1968–2003. 1. vyd. Praha: NIPOS-ARTAMA, 2005.

Divíšková, Elmarita. Tanec, umění, život. nedat. [volný list bez uvedení původu, sign.]

Fuksa, Karel. „Život s tancem“. Lidé a doba. 26. 11. 1993, s. 4.

Towen Novotný, Frank. Kroky nazpět [volný list bez uvedení původu, sign.]. 19. 2. 1942.

Archiv rukopisu Pohyb – rytmus výraz jednoho století (ve správě Zuzany Smugalové)

Archiv Elmarity Divíškové (ve správě Kyliánova tanečního centra a nadace HAMU)

https://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_osobnosti&load=2846